[Odebírejte NOVINKY Z MAMINKY! Chci newsletter!]
Těch žen je kolem vás jistě několik, přestože málokterá to otevřeně přizná – a když už, tak pod přezdívkou na internetu. Třeba Aneta. Velmi touží po dítěti, ale její partner o rodině nechce ani slyšet. „Co mám dělat? Přestat se na něj ohlížet, vysadit antikoncepci, a když se to povede, postavit ho před hotovou věc? Zoufalé ženy přece dělají zoufalé věci...,“ píše.
Je jí sedmadvacet, příteli o rok víc a oba už dávno nejsou žádná dvacetiletá třeštidla. Jsou prý vybouření, dostatečně zabezpečení a Aneta je momentálně ve věku, kdy má šanci na bezproblémové a zdravé těhotenství. Tak co s tím, ptá se ostatních čtenářek.
Odpovědi jsou různé: zachovat klid a ještě chvíli počkat (nejčastější), najít si nového partnera nebo vysadit antikoncepci a otěhotnět podvodem – však on se s tím ten stávající nakonec nějak srovná. Téměř každá rada Anetě je vypointovaná příběhem a téma podvodu v nich suverénně kraluje. Která z žen to zažila na vlastní kůži (aspoň to v diskusi pod článkem tvrdí), doporučuje Anetě zopakovat totéž: partner se s tím nakonec vyrovnal, z rodiny je teď skvělá trojka a tak podobně.
Kdo to nezažil nebo se v diskusi podepisuje mužským jménem, tvrdí opak: muž se s tím nikdy nevyrovná, partnerku nakonec opustí... „Vždyť je to totéž jako s nevěrou. Jakmile chybí důvěra, je po všem,“ zní jeden z názorů. Tak kdo tady lže?
Podobné příběhy vidím i kolem sebe. Třeba na jednatřicetileté Libuši, která doufá, že by takovým podvodem přiměla svého ženatého partnera k rozvodu. Nebo na osmadvacetiletém Lubošovi, který se stal před čtyřmi lety neplánovaně otcem, sotva odpromoval na vysoké škole. Když se partnerky na rovinu zeptal, jak to skutečně bylo s antikoncepcí, přiznala zcela bez uzardění, že půl roku žádnou nebrala.
On je muž jejího života, řekla mu, lepšího prý už nikdy v životě nepotká. Tak proto... Rozešli se ještě před narozením malého Adama. Jak říká psycholožka Zuzana Lišková z Partnerské poradny v Jičíně, ženy se k početí dítěte bez souhlasu partnera rozhodují z několika důvodů: „Často je to zbožné přání, že narození dítěte něco změní: buď postoj partnera k otcovství, nebo že pomůže zachránit vztah, pokud se to dlouhodobě nedaří ženám samotným.
Jindy jde ženám o uspokojení mateřské touhy, protože slyší tikat tzv. biologické hodiny. V některých případech je otěhotnění projevem zoufalé snahy odvést milence od rodiny a ojediněle jde o manévr partnerky chronického váhavce.“ Bohužel v té chvíli si ženy často neuvědomují, že začínat nový život podvodem může mít celoživotní vliv nejen na ně samotné a na jejich partnery, ale i na budoucího potomka.
Jaký z něj vyroste člověk, když z postoje jednoho rodiče bude odmalička číst, že je na světě tak trochu omylem? A podle psychologa Petra Šmolky si tyto ženy zapomínají položit i velmi důležitou otázku: jestli jsou připravené na to, že by s dítětem eventuálně mohly zůstat samy. Dítě – lék na vztah?
Neházejme všechny „podvodnice“ do jednoho pytle, co se zdá být dneska minus, může být zítra plus. Ale... Pokud má dítě postavit na nohy skomírající vztah, je téměř jisté, že se to nepodaří. Spíš naopak – problémy, které příchod mimina na svět provázejí, někdy nezvládnou ani pevné svazky. „Existují ženy, které rodí další děti, jako by to byla záruka bezpečí, a to bez toho, že by se zeptaly partnera, co si o tom myslí.
Prostě jen tak vše zařídí samy a svého muže postaví před hotovou věc. Nejenže tak předstírají, že je všechno v naprostém pořádku, ale také se touto cestou pokoušejí uvést věci do pořádku, nebo udělat alespoň něco tzv. normálního v nenormální situaci, v jaké žijí. A tak tu tedy máme děti vyrůstající v neudržitelné situaci a ženy, které tvrdí, že ze vztahu nemohou odejít kvůli dětem. A to nedává smysl,“ píše americká psycholožka Laura Schlessinger ve své knize Deset největších hloupostí, jimiž si ženy komplikují život.
Když ženě tikají biologické hodiny a rozhodne se pro lest, je to částečně pochopitelný, ne však omluvitelný čin končící rozesmátou trojicí u jídelního stolu. A že to tak některé ženy prezentují? A už jste se ptali jejich mužů? „Chápu, že některé ženy k takovému rozhodnutí často vede zoufalství, ale znám několik klientek, které v těhotenství prožívají pocity viny, protože otec si udržuje vůči dítěti velmi rezervovaný postoj.
Když se pak dítě narodí a má potíže třeba se zdravím nebo ve škole, většinu matek pak začnou trápit velké výčitky svědomí,“ upozorňuje psycholožka Tamara Cenková. Zkraťme to: uspět se svým plánem může podle Zuzany Liškové vlastně jen partnerka chronického váhavce. „Tyto příběhy opravdu mívají většinou šťastný konec a z nerozhodného muže se stane šťastný otec,“ říká.
Partnerské vztahy, do kterých vstupujeme, dnes vypadají často takto: protože nemá smysl na ničem lpět, lidé se při prvním zaskřípání křehkého mechanismu rozejdou. Je to neustálé hledání ideálu. Ale kde je psáno, že ho jednou doopravdy najdeme? Ideál hledal i Luboš. Dlouhodobě tušil, že Monika není ta pravá, ale říkal si, že vztah s ní je lepší než být sám. Prostě si chtěl zpříjemnit dobu, než potká někoho, o kom by nemusel tolik pochybovat. Jenže Monika to vnímala obráceně: zamilovala se a ON byl ten pravý.
A aby si to náhodou nerozmyslel, otěhotněla. Podraz s velkým P se nepovedl, i když... Luboš byl a je z chlapečka celý unesený. Kdykoli se potkáme, nemluví o ničem jiném než o Adámkovi a vrátit čas by nechtěl – je rád, že se Adam narodil. Jenže vztah s Monikou ztroskotal. „Nejprve jsem byl hrozně naštvaný, ale postupně jsem se s novou situací smířil. Pak jsme se jednou hrozně pohádali a mně vyletěla z pusy ta otázka – jestli je to podvod. Monika to přiznala. Od té doby jsme spolu nebyli schopni komunikovat.
Cítil jsem se podvedený, ženu jsem vnímal jako lhářku, ke které nemám důvěru. A s důvěrou zmizelo i všechno ostatní... Nemohl jsem s ní žít, tak jsem se odstěhoval,“ vypráví. Zpětně ho to mrzelo – že neviděl Moničino rostoucí bříško, že mu obrázek z ultrazvuku dorazil pouze oskenovaný e-mailem, že nebyl u porodu, že si Adama mohl pochovat jen dvakrát týdně při hodinové návštěvě a rovněž že kluk nemá tátu a taky babičku a dědu.
Když byly Adamovi tři týdny, zkusil se kvůli synovi k Monice vrátit. Zbytečně. „Myslel jsem na to při jakékoli příležitosti. Neustále jsem požadoval vysvětlení. A nakonec jsem zjistil, že takový podvod vlastně nejsem schopný tolerovat,“ říká.
Psycholog a manželský poradce Petr Šmolka nezná ze své praxe muže, kteří by jásali nad výsledkem partnerčina těhotenského testu, pokud si dítě vysloveně nepřáli. „Už proto, že běžný muž potřebuje mít ve většině oblastí života pocit, že je jejich pánem a může se svobodně rozhodovat. Co na tom, že zčásti jde jen o poněkud naivní iluzi...,“ říká.
Muž podvodem „těhotný“ sice může zatnout zuby nebo uvěřit, že se stala chyba, ale na jak dlouho? Žádná reakce v takové chvíli vlastně není správná, psycholog přesto jednu radu má: „Rozhodne-li se muž s partnerkou setrvat, pak už by se k tomuto podvodu nikdy neměli ani slůvkem vracet.“ Reakce mužů na zprávu o nečekaném těhotenství závisí podle Zuzany Liškové na jejich osobnosti, výchově, na míře angažovanosti ve vztahu a na vyhraněnosti jejich postoje k rodičovství.
„Pokud se muž dostane do situace nedobrovolného otcovství, měl by si uvědomit, zda je schopný a zda chce svému dítěti vytvořit optimální podmínky pro jeho vývoj, a je-li tomu tak, povznést se v tom případě nad okolnosti příchodu potomka na svět a dál je nerozebírat. Jestliže není schopný se s rolí otce identifikovat nebo ho partnerka tímto činem definitivně odradila od jakékoli společné budoucnosti, měl by vyklidit pole náhradníkovi, protože čím mladší dítě, tím větší šance na vytvoření dobré vazby mezi otčímem a nevlastním potomkem,“ říká.
Luboš je ztělesněním naplněných rad odborníků: od Moniky se definitivně odstěhoval po několikatýdenním neúspěšném pokusu o znovunavázání vztahu. A Monika si našla jiného muže. Lubošovi se však v partnerských vztazích nedaří. „Která z mladších žen by se chtěla uvázat na osmadvacetiletého otce čtyřletého kluka a mít ho dvakrát týdně doma, když to není její dítě?“ ptá se a dodává: „Nevím, kde hledat.“ Vlastně jednu našel. Byla vdaná, ale slíbila, že se rozvede. Nerozvedla.
Svého syna Luboš miluje a dýchal by za něj. Když má Adama dvakrát týdně ve své péči, odchází kvůli tomu dřív z práce (následující tři dny tam tráví přesčasy) a chodí s ním plavat. Adam má dva pokojíčky, dvě postýlky, dvoje hračky a tatínka se pomalu začíná vyptávat, proč maminka nebydlí s ním, ale s jakýmsi strýcem. Ví, že ho jednou čekají i sofistikovanější otázky, ale odpovědi zatím nerozmýšlí. „Jasně že bych chtěl úplnou rodinu. Ale i když to nevyšlo, budu se snažit Adama vychovat nejlíp, jak umím,“ říká.
Veškeré otázky týkající se Adama dosud probírají s Monikou společně (třeba vysvětlení pojmů táta, máma a „strýc“ čili Moničin nový partner), jenže co až Adam přijde s ryze chlapskou otázkou? Co mu Luboš odpoví, až se ho jednou syn zeptá na sex, antikoncepci, početí dětí? A přizná barvu – že nebýt Moniky, Adam by tady vlastně nebyl?
Luboš je důkazem toho, že vztah k dítěti počatému lstí nutně nemusí být horší než vztah k potomkovi, kterého si muž výslovně přál. To potvrzuje i Petr Šmolka: „Vztah otce k dítěti se vytváří pomaleji než vztah matky, a hodně pak záleží i na tom, jak se dítě „povedlo“. Možná proto se někteří otcové nejsou s to patřičně se postarat i o dítě plánované, chtěné nebo dokonce vymodlené, trpí-li nějakým handicapem.
Pro ně to může být jakási permanentě přítomná připomínka jejich vlastního selhání. Na druhou stranu se rádi pyšníme vyvedeným potomkem, dokonce i tím, do jehož „výroby“ jsme se zrovna spontánně nehrnuli.“ Ale pojďme se podívat ještě na druhou stranu mince: co když muž skutečně dítě přijme a s partnerkou vytvoří šťastnou rodinu? Pochopitelně stát se to může, i když celá ta deklarovaná rodinná pohoda může být jen zdánlivá.
Žena o své lži ví a musí žít s pocitem viny. A bylo by bláhové myslet si, že ji jednou nedoženou výčitky svědomí. Doženou. A navíc kdesi „vzadu“ se ozve, že muž je s ní jen kvůli dítěti a nikoli kvůli ní. A že kdyby mimina nebylo, možná by byl vztah dávno minulostí. S takovým vědomím se špatně usíná v manželské posteli. Nehledě na to, že když se žena ke lži takového kalibru odhodlala jednou, proč by to nezkusila podruhé?„Netuším, kolik mužů tuší, že jejich potomek byl počat lstí a netuším, kolik žen vydrží žít s černým svědomím. Pokud ale jejich počínání vedlo ke kýženému cíli – nejenže otěhotněla a vztah nadále celkem prosperuje, pak je sporné, zda svědomí nevybledne samo prostým působením faktoru času,“ dodává Petr Šmolka.
Jenže – nebude to pak ještě horší? Lhát se dá o ceně nové kabelky, o spokojenosti v sexu, o početí dítěte a konečně i o spokojenosti v partnerství, že...? V takovém případě: jste v něm skutečně šťastní?
Psycholožka a konzultantka Mgr. Katarína Filasová pro časopis MOJE PSYCHOLOGIE Nenaplněná touha po dítěti dnes trápí mnoho mladých lidí a jejich partneři jako by je neslyšeli. Kde dělají chybu? O svých přáních a touhách nemluví. Nebo mluví, ale příliš pozdě. Když jsem šla s partnerem na druhou schůzku, zeptala jsem se ho na jeho postoj k rodině, zda a kdy ji chce mít. Když jsem to pak řekla kamarádce, chytala se za hlavu a říkala, že jsem se zbláznila. Že když hned na druhém setkání mluvím o dítěti, další rande už určitě nebude. Ale já o dítěti mluvila právě z toho důvodu. Jestli nechce rodinu, ať si to vyjasníme raději hned, protože já po dětech toužím a nechci se zamilovat do nikoho, kdo nemá podobné cíle. Když promluvíte o svých představách hned na první schůzce, může se stát, že ten druhý vezme nohy na ramena. Ale není přece na škodu vědět, že energii a čas byste do tohoto vztahu investovali zbytečně.