[Odebírejte NOVINKY Z MAMINKY! Chci newsletter!]
Je to už pár let, co přišel americký pediatr Harvey Karp s novou teorií. Že prý těhotenství, respektive příprava miminka na svět a jeho zrání, nekončí porodem, ale až tři měsíce poté.
Že teprve pak se skutečně dítě „narodí“! První čtvrtrok života nazval čtvrtým trimestrem. Obdobím, v němž se miminko za pomoci své mámy vyrovná s příchodem na svět.
Devět měsíců trávilo v tichu, klidu, tlumeném světle, bez ostrých zvuků, v teple a neustálém objetí, pohupování, jíst mohlo, kdy chtělo, spalo stejně tak, a najednou je to pryč. A je z toho neklidné, nerudné, pláče, ze změny stravy ho sužují koliky, nespí, ladí si svůj nový režim a vůbec nevypadá jako to miminko, na které jste se těšila a s nímž jste měla prožívat zázraky mateřství.
Zvlášť náročné to pak může být, když vás k tomu trápí poporodní splíny, prožíváte náročně šestinedělí a do toho ještě netušíte, proč právě vaše miminko tak strašně vyvádí.
Ne, nedělá to schválně. Prožívá svůj čtvrtý trimestr a vy o něm potřebujete vědět víc!
Když se na čtvrtý trimestr zeptáte porodních asistentek nebo dul, možná se trochu pousmějí a řeknou vám, že tohle není absolutně nic nového. Že Harvey Karp jen vymyslel jméno něčemu, co tady bylo pochopitelně odpradávna (ale díky bohu za to, že ukázal nám, moderním matkám, že je zase potřeba vrátit se trochu ke kořenům, přírodě a přirozenosti).
„Spíše než o čtvrtý trimestr jde o zcela základní psychosociální potřeby novorozeného miminka, které jsou naplněny jen za přítomnosti matky,“ říká k tomu Jana Riedlová, viceprezidentka Unie porodních asistentek (unipa.cz) s tím, že vy jako matka se pro dítě po porodu stáváte bezvýhradným středobodem vesmíru a jen vy mu můžete dát to, co potřebuje. A začít s tím můžete hned při porodu.
Připravit se na něj tak, abyste zvládla rodit přirozeně, abyste si z něj neodnášela zbytečná traumata a vzápětí se od miminka nenechala oddělit. Nic kolem porodu se ale naplánovat nedá.
Nevíte, jak na tom budete psychicky, fyzicky, jak se vyspí doktor, který bude mít zrovna službu. Nicméně celý proces, o kterém mluvíme jako o čtvrtém trimestru, začíná tzv. bondingem („zlatou hodinkou“) těsně po narození dítěte:
„Tak, aby mohla přirozeně pokračovat interakce mezi matkou a miminkem, která bude naplňovat jeho časné potřeby,“ potvrzuje Jana Riedlová.
Vzájemné připoutávání znamená, že vám miminko ještě neomyté a nezvážené položí na břicho a nechají vás v klidu se seznamovat. Byli jste spojeni devět měsíců, připravovali se na budoucí soužití. A je třeba v tom pokračovat, dítě potřebuje jistotu, že tu pro něj jste.
Vy se tímto prvním krokem učíte o něj starat a zároveň ho tak necháváte poznávat svět. Máte ho ještě od mázku, s pupečníkem na svém břiše a kocháte se největším zázrakem světa…
Video: První setkání miminka s rodiči: Podívejte se na neuvěřitelné záběry!
Když jsem psala o bondingu poprvé asi před šesti lety, psycholožka Michaela Mrowetz (která o něm napsala i knihu, viz dále) mi říkala, že porodnice, které u nás bonding poskytují automaticky, se dají počítat na prstech jedné ruky. Jinak se děti rovnou odebíraly, omývaly, vážily a odvážely na vyhřívané lůžko, i když hřejivé mámino teplo se známými vůněmi je milionkrát lepší.
Rodila jsem před bezmála čtyřmi roky a už to bylo lepší. Sama jsem si bonding nenechala ujít, nechala jsem dotepat pupečník a teprve pak se řešilo to ostatní.
Dnes už doufám všude vědí, že bonding je tou nejpřirozenější věcí a že vyšetření chvíli počkají nebo mohou probíhat u mámy. Navíc, realizovat se dá bonding i při císaři! To abyste věděla, o co si říct, kdyby to nebylo u vašeho porodu samozřejmé.
Z porodnice možná odejdete poučená, že kojit je třeba po třech hodinách, aby dítě mělo rychle režim, že sem tam nějaký pláč nevadí, že miminko zvládne spát samo a podobně.
Upřímně: nejsem matka roku, ale na všechny intervaly jsem se zvysoka…! Instinkty mě vedly k tomu, abych kojila, kdykoli si o to dcera řekla. Bylo to i častěji než po dvou hodinách, někdy to bylo skoro pořád, ve dne, v noci… Ale nechat dítě brečet hlady nebo z hladu „emočního“, protože mě nemá u sebe? Srdce mi mohlo puknout.
Půl roku se mnou také spalo (a já přes den s ním). A jak říká Jana Riedlová, poslouchat instinkty, vyslyšet potřeby dítěte, to je to jediné správné. Obecně, ale také právě pro zvládnutí onoho čtvrtého trimestru: „Ženy-matky v sobě mají tak silnou schopnost intuitivně a láskyplně pečovat o své děti, že stačí jen tuto intuici poslouchat a řídit se jí.
Nejčastější stesky novopečených maminek se týkají právě střetu jejich pocitů – jak o své dítě chtějí pečovat – s radami našich maminek a babiček… Často mi volají a potřebují se jen ujistit v tom, že jak to cítí, je to správně,“ vybavuje si zkušenosti ze své praxe porodní asistentky a pokračuje:
„Je zcela normální, když miminko chce kojit častěji než po třech hodinách, že jeho potřeba fyzického kontaktu s matkou je tak velká, že když ho položíte do postýlky, pláče a chce zpět do vaší náruče… Je to normální potřeba všech lidských mláďat!“
Aby se miminko aklimatizovalo, potřebuje k tomu vás, čas a zase vás. Mít mámu po ruce, houpat se u ní v šátku, tulit se, cítit ji blízko, spát vedle ní. Protože, jak říká porodní asistentka, přítomnost mámy a včasná reakce nejen během prvního čtvrtroku, ale během celých prvních dvanácti měsíců (!) je pak pro miminko naprosto klíčová.
Samozřejmě usnadňuje dítěti začátek na světě. Ale hlavně přispívá k normálnímu vývoji mozku, emoční stabilitě, neporušené vztahové vazbě k jedné osobě, je to základní kámen pro vývoj člověka.
Video: Podívejte se, jak správně uvázat miminko do šátku
„Chceme-li z dětí vychovat empatické dospělé, kreativní, schopné navázat vztah, je zásadní naplnění těchto potřeb v raném věku,“ zdůrazňuje Jana Riedlová a odkazuje i k dalšímu trendu nebo, chcete-li, snaze vracet se k tomu, co bylo – ke kontaktnímu rodičovství.
„Takto přijímaná miminka jsou klidná, pohodová, pro matku čitelná. Jsou naplněny jejich základní potřeby. Dostávají bezpodmínečnou lásku ve všech jejích podobách,“ uzavírá Jana Riedlová.
Když zabrouzdáte po internetu, dozvíte se, že dobře zvládnutý čtvrtý trimestr dokáže dokonce „napravit“ porod, který se nějak nepovedl. Čas nevrátíte, co se stalo, stalo se – ale jestliže se u porodu odehrálo něco, co vás nebo miminko traumatizovalo, může být čtvrtý trimestr něčím jako nadějí na to udělat si „nový start“.
„V tomto raném věku probíhá tolik senzitivních fází (imprinting), že snad ještě ani všechny nejsou popsány. Co víme, je, že láskyplná péče matky a bonding i několik hodin či dní po porodu znovu probudí v dítěti pocity podobné jako po porodu.
Dítě se znovu snaží přisát. Konečně se může nabažit matčina kontaktu, nebyl-li hned po porodu. Často na matce pláče – to když prožilo separaci. Často pláče i matka.
Tento pláč však bývá pro oba očistný a dítě se dokáže i po několika dnech, kdy to nešlo, přisát. Jako by přepsalo poporodní separaci. Matka nabyde sebevědomí, rány se hojí,“ říká Jana.
A co konkrétního pro čtvrtý trimestr doporučuje Harvey Karp? Jestli se vám nechce číst jeho asi třísetstránkovou knížku, tady je aspoň ochutnávka toho, co doporučuje, abyste doma měla opravdu klidné, spavé, spokojené novorozeně… I když, za přečtení ta knížka stojí.
Za svých více než dvacet let praxe pediatra prý Karp mimo jiné zjistil, že neexistuje nic jako tříměsíční koliky, ale právě a jen nedovyvinuté miminko, které potřebuje tři měsíce na to, aby dozrálo a bylo při tom klidné a spokojené. Jak se k tomu „dopracovat“? Noste, šátkujte, zavinujte. Naše miminka jsou „nošenci“. A po narození přirozeně milují pevně ohraničený prostor, připomínající jim obklopení, které znají z dělohy.
Prospěšné je tedy šátkování, opakovaný bonding a také zavinování. Šátkování jim navíc připomene známé pohupování z mámina bříška, s každým krokem se budou cítit jako v děloze. A budou vás mít blízko, bude jim blaze. Houpejte. Pohupování při chůzi a šátkování už jsme zmínili. Ale když přijde pláč, kritický okamžik, v intenzitě houpání přidejte. Některá miminka milují, když je uklidňujete „poskakováním“ na míči, jiná usnou při silném houpání ze strany na stranu, které hraničí s třesením. Někde jsem četla, že když miminko houpete a ono stále pláče, je téměř jisté, že houpete příliš klidně. Šumějte. Šumujte. Syčte. V děloze mělo vaše malé všechno tlumené, spousta zvuků se slévala v šumění. A šumění miminka milují i po narození. Nejvíc prý ocení tzv. bílý šum, který vydávají spotřebiče, jako jsou vysavač, fén, pračka… (to mi vždycky připomene dětství, kdy u babičky byla taková zima, že nám před spaním vytápěla ložnici hučícím přímotopem – usínali jsme ve vteřině!).
Bílý šum se dá stáhnout z internetu, nemusíte pořád naprázdno luxovat. A když není nic po ruce, prostě děťátku při neklidné chvilce a při pohupování (a pevném zavinutí) do ouška syčte „šššš“. Tiché „ššš“ ho přitom neutiší, musíte prý přidat na intenzitě, aby vás vůbec slyšelo.
Pokládejte miminko na bok. Tak bylo totiž také v děloze. Do klubíčka stočené, na boku, často ještě hlavou dolů (ne, to prosím nenapodobujte). Je to pro něj důvěrně známá poloha. Děsí ho naopak ležení na zádech. Podle Karpa má v takové poloze instinktivní strach, že někam po zádech padá, a v pudu sebezáchovy se rozmachuje rukama do stran. Nechte dítě sát. Samozřejmě – kojte, kdy si řekne. Teplo vašeho těla, vaše vůně, mléko, to je naprosto euforická kombinace pro každého novorozence. A když nekojíte, stejně jej krmte blízko u sebe. Potřebu sát můžete uspokojit také dudlíkem. Podle Harveyho je to povolené tišítko, které můžete bez výčitek používat.
Jak vypadá perfektní „zlatá hodinka“?
Ideální je zajistit příšeří a úplné soukromí, klidně i s tatínkem. Miminko si bude hovět na holé kůži. Přikládat jej přitom není třeba k prsu, ale na břicho. Překvapí vás, jak rychle se dostrká k bradavce samo a cestou si u vás na břiše přitom užije vaši vůni a nabere první bakterie, které mu pomohou budovat imunitu spolu s kojením.
Přitom můžete báječně ujíždět na vlně hormonů, na tatínkových emocích, na pocitu naprostého blaha a neuvěřitelném bezčasí. Pamatuju si jen první větu, kterou jsem řekla Tině já, první, kterou jsem slyšela od jejího tatínka…
A pak najednou čas plynul v úplně jiné dimenzi, která se mi slila v pocit blaženosti a celosti, u kterého vůbec nevadilo, že pořád ležím na křesle na porodním sále. Omývání počká, zvlášť ručiček – na nich totiž miminku ulpěla plodová voda, která mu slouží jako navigace na cestě k bradavkám. A pak se poprvé samo přisaje. Nic ho nemusíte učit.