[Odebírejte NOVINKY Z MAMINKY! Chci newsletter!]
Coby novopečená maminka máte jistě i čerstvé mateřské dojmy. Co vás na mateřství překvapilo zatím nejvíc?
Musím se přiznat, že mateřství je jedno velké překvapení. Nikdo vás na něj nepřipraví a tak se postupně sžíváte s takovými věcmi, jako že miminko brečí, i když ho zrovna nic netrápí. Hlavně v noci, samozřejmě. A taky, jak těžké jsou začátky pro vás jako ženu, jak se změní vaše tělo, jak se cítíte po porodu. Ale kamarádky měly pravdu, po šestinedělí se věci srovnají a vy si pak můžete už jen užívat ten uzlíček štěstí, co máte doma.
Šestinedělí je období, pro které asi nikdy nenajdu kolonku, do které bych ho zařadila. Vrátíte se domů po náročném porodu, já konkrétně po císařském řezu, takže se vzpamatováváte sama o sobě. Do toho už máte starost o někoho, kdo je na vás závislý. Mísí se ve vás spousta emocí, láskou k miminku počínaje, děsem, jak to zvládnete konče. O únavě a sžívání se ani nemluvě. Ale letí to, Elle už je deset týdnů, a musím říct, že jsem obrovsky vděčná za to, jak veselým miminkem teď je. Když se na mě usměje, nic není víc!
Co těhotenství, na to vzpomínáte jak?
Budu upřímná, moje těhotenství by se dalo shrnout větou „Pořád něco“. Měla jsem zdravotní komplikace, trpěla jsem migrénami a když už mi bylo dobře, udeřila venku vedra a člověk byl rád, že je. Takže já patřila k těm, co se na porod těší jako na smilování. (směje se)
Zobrazit příspěvek na Instagramu Příspěvek sdílený Lucie Bechynková (@luciebechynkova)
Příspěvek sdílený Lucie Bechynková (@luciebechynkova)
Dostala jste nějakou zaručenou mateřskou radu? Nebo všechno necháváte přirozené plynout?
Já se rozhodla nikde nic nehledat, negooglit, nenavštěvovat žádné kurzy ani nesledovat videa. Ani žádný porodní plán jsem si nesepisovala, brala jsem porod i mateřství jako věc, na kterou vás nikdo nemůže proškolit dostatečně. Navíc jsem věděla, že mám okolo sebe spousty kamarádek s dětmi, a tak se budu mít na koho obrátit, čehož nakonec dost využívám. Ale jestli bych mohla za sebe něco doporučit, je najít si porodní asistentku. Já měla obrovské štěstí na Péťu, která měla pochopení pro všechny moje obavy a rozmary, protože já umím být dost hysterická a vystrašená. (směje se)
Čerstvé mámy si hodně stěžují nejen na absenci spánku, ale i na ztrátu svobody. Máte to podobně?
To víte, že mám občas den, kdy si říkám, jak bych si šla brzy lehnout a spala až do rána, ale Ella mívá jiný názor. Mám ale štěstí v tom, že má ráda lidi, takže se těším, až spolu budeme víc chodit do společnosti. Od začátku jsem věděla, že spolu nebudeme jen tak sedět doma. Já navíc nejsem tak úplně na mateřské, dál pracuji, píšu další detektivku, točíme podcasty, už mám nasmlouvané i moderování akcí na konci roku. Vše je samozřejmě v omezenějším režimu, ale snažím se najít balanc.
Vaše podcasty Opravdové zločiny se staly legendou. Kde vznikla myšlenka povídat si s kolegyní jen tak o tom, jak někdo někoho zavraždil, unesl nebo týral? Než jsme s Bárou začaly s podcasty, byly jsme obě moderátorky v rádiu a rády jsme pořádaly filmové večery, kdy jsme se skleničkou prosecca sledovaly horory. A když jsem na Spotify objevila zahraniční podcasty, protože v Česku jsme je ještě moc neznali, říkala jsem si, že by mě hrozně bavilo spojit náš zájem o krimi a detektivky a vyprávět o tom lidem, které to bude zajímat. U nás doma si oddechnou, že nás nemusí poslouchat a spokojeni tak budou všichni. Začaly jsme natáčet ještě před covidem, a když se začaly zavírat okresy a celá země se zastavila, myslím, že právě podcast pomohl uniknout všedním problémům nejen nám, ale i našim posluchačům.
Občas MÁM den, kdy si říkám, jak bych si šla brzy lehnout a spala až do rána. ale Ella mívá jiný názor...
Dokážete říct, jaký zločin se vám vryl do paměti tak, že jste na něj nemohla přestat myslet?
Je těžké vybrat jeden, všeobecně ve vás zanechá stopu násilí páchané na dětech, ty by měly být ze své podstaty chráněné svým okolím. Ale jsou pak i příběhy plné náhod a křivd, jako je ten o Stevenu Averym, který byl pravděpodobně nespravedlivě uvězněn za vraždu, kterou nespáchal a doteď se snaží obhájit svoji čest. A vy v rámci zpracovávání jeho příběhu vnímáte i vše okolo – rodiče, kteří stárnou a možná se nedožijí jeho propuštění, jeho další příbuzné, kteří možná vědí víc, než chtějí přiznat. A najednou si říkáte, jak snadné je dostat se do vězení.
Kamarádka, která je vaší fanynkou, mi říkala o příběhu ženy matky, která uvěznila svou dceru na půdu. Tam ji chuděrku našli až coby dospělou. Kde vlastně hledáte náměty?
Člověk si pak říká, čeho všeho jsou lidé schopní, že? Za ty roky už máme seznam tipů od našich posluchačů, občas ale taky reagujeme na nějaký aktuální případ, který rezonuje společností. Všeobecně platí, že čím známější případ je, tím lépe se k němu shánějí informace. Tím, že zpracováváme už výhradně jen zahraniční témata, je to občas zdlouhavé hledání, v podstatě slepujete celý příběh z krátkých článků regionálních novin a nebo si dohledáváte reportáže, které o dané věci odvysílaly tamní televize. Když jste byla těhotná, dokázala jste mluvit třeba zrovna o zločinech spáchaných na dětech? To muselo být na psychiku asi dost náročné...
To máte pravdu! Dětské případy se těžko zpracovávaly už před tím, než jsem byla těhotná, moc jich také na seznamu nemáme. Jeden nad námi ale visí už dlouho – příběh Gabriela Fernandeze, na kterém je nejhorší to, že vše, co ho potkalo, mu způsobili jeho nejbližší, matka a otčím, lidé, kteří ho měli opatrovat a chránit před světem. Na něj sbíráme odvahu…
Opravdové zločiny se staly natolik úspěšné, že se s nimi chystáte za pár týdnů dobýt O2 Arénu. Jak nápad vznikl? A nemáte trému, přece jen se na vás budou upínat tisícovky očí…
Asi před dvěma lety jsme začaly s Bárou jezdit na besedy po republice. Úplně první byla pro sto lidí v Praze. Zjistily jsme, že to nás i naše posluchače baví a začaly vyrážet po celé republice. A vždycky bylo vyprodáno. Lidi nám pak sami začali z legrace psát, proč neudělat akci v O2 Aréně. A my si řekly, tak jo, pojďme do toho! Ale nebudu lhát - čím víc se akce blíží, tím víc jsme zralé na Neurol!
pojďme si hromadně slíbit, že si svoje dramatické zážitky z porodu necháme pro sebe!
Prozradíte něco z přípravy?
Celou akci jsme pojaly jako překvapení. Aktuálně finišujeme scénář a dolaďujeme detaily, a doufáme, že si to naši fanoušci, tedy zločinožrouti, užijí a my s nimi! I oni totiž budou přímou součástí celého programu!
Jak se snažíte skloubit práci s péčí o Ellu?
Víte, já byla vždycky workoholik co neposedí, ale můj výkon se teď odvíjí kompletně od malé. Jak se vyspíte, jak moc prostoru budete mít přes den na to si sednout k počítači a psát nebo vytvářet jiné hodnoty... Občas se stane, že na e-mail nebo smsku odpovídám týden. Ale na konci dne je vám to jedno, protože práce a ostatní počkají. Vaše dítě je priorita, tak rychle se mění a vy o to nechcete přijít, protože tyhle chvíle vám nikdo nevrátí. A Ellin tatínek je její velký parťák, takže vím, že když s ní nemůžu být, určitě nestrádá a je jí dobře. To se vám ten domov pak opouští mnohem líp.
Co je podle vás opravdovým mateřským „zločinem“?
Dokud jsem neotěhotněla, nikdy bych tohle neřekla, ale jeden, zato velký mateřský zločin jsem objevila – strašení porodem! Jestli tyhle řádky budou číst maminky, co už mají porod za sebou, pojďme si hromadně slíbit, že si svoje dramatické zážitky z porodu necháme pro sebe. Takových historek, co já vyslechla! A neexistuje nic horšího pro nastávající maminku, než poslouchat, jaká hrůza je může čekat. Můžete si stokrát říkat, že každá jsme jiná, každý porod je jiný, ale hlavu neoblbnete. Takže historky z porodu určitě nechte třeba na návštěvu kamarádky v porodnici, kdy už bude hotovo a větu „A bude hůř“ si zakažme úplně!