„Opravte nám prosím dítě!“ slýchá psycholožka Barbora Blažková v ordinaci. Jde to vůbec?

Přiznat si, že vy nebo vaše dítě máte problém a že s ním potřebujete pomoct – už to nebývá lehké. A pak nastává martyrium s hledáním dětského psychologa... 

Barbora Blažková měla z práce s dětmi vždycky velký respekt. V rámci výzkumu ke své diplomové práci se zabývala tématem odolnosti vůči traumatu a zjistila, že právě v dětství se dá výrazně přispět tomu, aby z jedince vyrostl zdravý, spokojený člověk, nepřízni navzdory. „Čím častěji jsem se pak ve své psychologické praxi setkávala s dospělými, jejichž aktuální potíže byly propojeny s dětstvím, tím víc mi začalo dávat smysl pracovat i s dětmi,“ říká dětská psycholožka.

VIDEO: Maminka podcast: Jak učit děti vnímat své tělo zdravě?

Mají čeští rodiče z návštěvy dětského psychologa obavy?

Na terapii se často hovoří o velmi osobních záležitostech, které kolikrát nesdílíme ani se svými nejbližšími. Určitý ostych, obavy, zdrženlivost jsou proto pochopitelné. Zároveň je nutno říct, že psycholog je takzvaně pomáhající profese a jeho snahou je pomoct. Pokud má tedy rodič obavy, neví si rady, potřebuje podpořit v tom, že dělá, co může, nebo na řešení prostě nechce být sám, stojí za to si o pomoc, péči či podporu dětského psychologa říct.

Přiznám se, že jeden z mých strachů před návštěvou dětského psychologa byl, že nejde až tak o problém mého dítěte jako o problém můj. Stává se, že ve výsledku spíš než dítě řešíte rodiče?

Velmi záleží na příčině potíží. Někdy skutečně je nestandardní chování dítěte reakcí na neobratný přístup ze strany rodičů.

Neobratný – hezky kulantně řečeno. Prostě za to, jaké moje dítě je, můžu já... 

Pozor, já se ale nezřídka setkávám s rodiči dětí, na které se okolí dívá skrz prsty, že mají nevychované nebo třeba nemluvící dítě. A teprve psychologické vyšetření ukáže, že se jedná třeba o vývojovou dysfázii, poruchu autistického spektra nebo že je dítě geniální a zároveň silně introvertní. Takové děti potřebují trochu specifický přístup, aby mohly rozvinout svůj potenciál naplno a dobře se jim žilo se sebou i se svým okolím.

Rodina a vztahy

„Rodiny na sebe nemají čas,“ říká psycholog Jeroným Klimeš

Stává se, že dítě má evidentní potíže, ale ukáže se, že je problém jinde, že je třeba jen unavené, přetažené nebo něco takového?

Začnu od dospělých: mnoho mých klientů si stěžuje na symptomy nasvědčující třeba depresi. A když pak probíráme jejich příběh, nedivím se, že se jejich tělu už ani nechce vstát z postele, jak je unavené a přetížené. Obdobně u dětí jsou potíže symptomy, které třeba ukazují i správným směrem – ale nešikovným způsobem. Zrovna včera jsem oceňovala dospívajícího chlapce za to, jak jeho potíže dokázaly stmelit celou rodinu. Původní objednávku „opravte nám dítě“ jsme společně změnili na „pomozte nám nahlédnout na to, co funguje, a změnit to, co nám brání žít spokojený život“.

Opravte nám dítě?!

Ano, občas za mnou rodiče s podobnou žádostí, i když třeba jinak formulovanou, přicházejí. Dítě se třeba v úzkých vzteká, je vulgární, agresivní. Pak se ukáže, že to jsou reakce, které odkoukalo od svých blízkých. Někdy chceme, aby naše děti byly bezchybné, sami jim však nejsme schopni jít příkladem, natož se chytit za nos a snažit se pracovat nejdřív na sobě. Děti se přitom zdaleka nejvíc naučí takzvaným observačním učením, tedy pozorováním svého okolí.

Takže potvrzujete můj úvodní strach, že na vině jsem já – rodič.

Pojďme si tedy pro úplnost říct, že ne vždy jsou na vině rodiče. Někdy je viníkem onemocnění, které třeba nemusí být snadno vidět. Dále traumatická událost či jiné vlivy. Já před každým rodičem, který se ke mně přijde poradit, smekám klobouk! Umět požádat o pomoc vyžaduje jistou míru odvahy.

Platí, že malé děti – malé starosti, velké děti – velké starosti?

Každý životní příběh je jiný. U menších dětí může být výhodou, že je máme více pod dohledem. Rozbité koleno se pofouká, smutek spraví pozornost a pohádka. Jak jsou větší a začínají pro ně být důležitější vrstevníci, sociální sítě a zájmové skupiny, je toho míň a míň, nad čím můžeme mít kontrolu, co můžeme snadno opravit. K tomu přidejme vrstevnický tlak, hormonální změny jako na houpačce, vývojová stadia rebelování vůči autoritám – a máme zaděláno na slušně třaskavou směs.

Mezi mými kamarádkami, ale i kolegyněmi je hodně unavených matek. Máte nějakou radu, jak si zachovat svůj prostor, svou energii a zároveň nemít pocit, že výchovu zanedbáváme?

Použila bych příklad mé kamarádky, matky dvou kluků, která mi vyprávěla, že její výchovné ambice se omezují na tři základní priority: aby kluci přežili, aby z nich vyrostli slušní lidé a aby měli zdravou sebeúctu. Cokoliv, co nespadá do zmíněných tří kategorií, v zásadě neřeší. Krotit vlastní ambice a očekávání, určit si základní životní priority a zbytek řešit pouze tehdy, pokud na to máme energii, považuji za inspirativní a praktický přístup.

Jak vy dobíjíte baterky? Pořád se závodně plazíte bahnem pod ostnatým drátem?

Moje práce je o silných emocích, často těžkých životních příbězích a starostech. Extrémní překážkové závody mi dříve pomáhaly zbavit se napětí. V posledních letech jsou to spíš thajský box, plavání a jóga. Unavím tělo a dám průchod nastřádaným emocím, abych si je nebrala s sebou domů. Abych další den mohla jít do práce s čistou hlavou a být klientům k dispozici nejlíp, jak dokážu.