[Odebírejte NOVINKY Z MAMINKY! Chci newsletter!]
Už jsou to skoro čtyři roky, co jsem prošla zatím nejtěžší životní zkouškou – tehdy jsem si poprvé sáhla na dno svých fyzických i duševních sil. Den po porodu mé dcery mě totiž opustil přítel a já zůstala sama s novorozenou dcerkou. Ale znáte to, co vás nezabije, to vás posílí a posune dál.
Otec Josefínky se ke mně nastěhoval rok před jejím narozením. Nešlo o žádné chvilkové poblouznění, měli jsme vážný vztah a dcera byla plánované miminko. Když jsem otěhotněla, byla jsem štěstím bez sebe. Bylo mi 27 let a cítila jsem se na vše naprosto připravená; měla jsem vlastní byt, fajn partnera, byla jsem zdravá. Vše probíhalo perfektně. Jenže pak se přehoupl poslední měsíc těhotenství a přítel začal mluvit o tom, že by po porodu moc rád na pár týdnů odcestoval do Indie. Prý by si rád srovnal v hlavě tak obrovskou změnu v životě, která ho očekává. No, musím říct, že mě to hodně zaskočilo! Nikdy jsem ale nepatřila k ženám, co dělají scény a dávají ultimáta, a tak jsem se prostě jen snažila příteli v klidu vysvětlit, že ho budu po porodu opravdu potřebovat – kromě kamarádek a sestry nebyl nikdo, kdo by mi v začátcích pomohl. Rodiče už nemám.
„Julie, tolik ses během těhotenství změnila. Vnímáš mě vůbec ještě jako muže, jako milence, jako svoji lásku a vášeň?“ řekl mi jednou večer přítel a k mému údivu myslel ta poněkud patetická slova naprosto vážně. Strašně mě to zaskočilo, vůbec jsem nechápala tok jeho myšlenek. „Proboha, co to v sobě vlastně řeší? Za dva týdny mám rodit a on v sobě začal šťourat nějaká stará bebíčka či co?“ pomyslela jsem si a nakonec to řekla i trochu kultivovaněji nahlas. Zatvářil se v tu chvíli neobyčejně zkroušeně a zamumlal cosi o tom, že si mohl myslet, že ho nepochopím. Tenkrát jsem to v sobě uzavřela tak, že má strach, že na něj dolehla tíha odpovědnosti a změny, která nás oba čeká, a soustředila jsem se dál na sebe a miminko.
Do porodnice mě vezla sanitka, kterou jsem si přivolala, řídit jsem se bála. Přítel měl sice volno, ale odskočil si „zajógovat“ a já se mu nemohla dovolat. Nechala jsem mu tedy alespoň vzkaz na mobilu. Byli jsme domluveni, že přímo u porodu nebude, ale počká před porodním sálem a pak s námi pobude chvíli v porodnici. Měla jsem kvůli tomu zamluvené jednolůžko. Přítel opravdu přijel, ale choval se zvláštně. Vůbec na něm nebyla vidět radost z krásné a zdravé holčičky ani pýcha na to, že jsem porod zvládla na jedničku. Vlastně mi přišlo, že je v jakési depresi, jako by měl poporodní blues on a ne já. Já byla naopak plná síly a radosti, měla jsem pocit, že mohu skály lámat. Jenže mi to vydrželo jen pouhý den.
„Julie, pozítří odlétám do Dillí a odtud pak do Džajpuru a dál. Nezvládl bych to tu, zešílel bych z té zodpovědnosti. Odpusť mi, vždy jsi byla silnější, ty to hravě zvládneš,“ řekl mi druhý den, hned jak vešel do dveří a cosi mi podával. (Na malou se ani nepodíval.) Nebyla to květina, ale balíček bankovek! V tu chvíli mi skutečně došlo, co řekl. Síla „matky lvice“, kterou ve mně probudilo narození mojí úžasné Fínky, vytryskla konečně na povrch a já mu balíček bankovek hodila do obličeje a vyhodila ho ze dveří. Tehdy přítel odešel z mého života navždy. Když se zabouchly dveře a já zpoza záclon sledovala, jak přítel odjíždí, pochopitelně jsem se úplně „rozložila“. Jenže znáte sílu, kterou vám dá mateřství! „Ať si ten trouba jde hledat své já a vnitřní harmonii, už teď mám mnohem a mnohem víc než on!“ pomyslela jsem si a vlastně dodnes nechápu, kde se ve mně – v hodné, neprůbojné a vcelku nesebevědomé holce – všechna ta síla brala.
Týdny a měsíce, které mě pak čekaly, nebyly lehké. Byla jsem na všechno sama, nebýt sestry a kamarádek, tak si ani nedojdu k lékaři. Nyní se mi zdá, že se vše stalo tak dávno! Dceři jsou skoro čtyři roky a je úžasná. Ještě když byla miminko, se mi podařilo přesvědčit šéfa (to bych si nikdy předtím netroufla!), že zkusím pracovat „projektově“ z domova. Už po pár měsících bylo jasné, že to byla skvělá volba, a tak ve stejném režimu, avšak na lepší pozici a za lepší plat, pracuji dodnes. O tom se mi ani nesnilo! A pozor, už dávno nejsem sama, dva roky po porodu jsem potkala Michala, se kterým se budeme v létě brát.
Julie T., 31 let
Maminka natočila srdceryvný vzkaz synovi. Pak ho dala k adopci