[Odebírejte NOVINKY Z MAMINKY! Chci newsletter!]
"Jsem povahou spíš introvert, ale i tak jsem se na mateřské cítila osamělá,“ přiznává třicetiletá Jana, maminka ročního Matěje. „Než se syn narodil, nedovedla jsem si představit, jak náročná je rodičovská úloha a jak slova přátel, kteří už děti měli – všechno se vám změní od základu – nabudou na významu. Ze začátku jsem byla opravdu hodně rozčarovaná.“ Na Janině nepohodě se zčásti podílel i fakt, že jsou s mužem na všechno sami – Jana už bohužel nemá rodiče a manželova maminka bydlí na druhém konci republiky. Zpočátku bylo vše v pořádku. „První týden velice pomáhal manžel. Šestinedělí bylo ještě fajn, sžívala jsem se s úlohou maminky a nemyslela na to, že bych se s někým chtěla vidět. Nepřipadala jsem si sama. Užívala jsem si miminka, těšila se na manžela, prostě tak, jak by to mělo být. Jen jsem už nestíhala tolik věcí jako dřív a pořád se strachovala, aby se synkovi nic nestalo. Také mi bylo smutno, že už nežije má maminka, a já se jí nemůžu na nic ohledně péče o syna zeptat. Ale pořád jsem se i radovala.“
Zlom nastal druhý měsíc po porodu. Matěj byl plně kojený a v noci se začal místo po třech hodinách budit i každou hodinu. Často plakal i přes den. Zoufalá maminka zkoušela všechno možné od kapek na bolení bříška po zavinování na spaní až po pouštění bílého šumu, ale nic nezabíralo. „Uplakané a nespavé období trvalo asi půl roku.Ten půlrok považuju za jednu z nejnáročnějších etap ve svém životě. Byla jsem permanentně nevyspalá, podrážděná, plačtivá, a o to víc jsem toužila po svém předchozím bezstarostném životě. Po volném čase na tvorbu, navštěvování kaváren, scházení se s přáteli. Přes den, když syn spinkal, jsem uklízela, vařila a občas stihla vypít kávu, ale na nic víc jsem se nezmohla. Neustále jsem trpěla syndromem, že nic nestíhám,“ říká Jana otevřeně.
Pocity osamělosti a nepochopení se prohlubovaly i tím, že v okolí neměla nikoho, kdo by měl takto uplakané miminko. „Kamarádka, která rodila o pár měsíců později, dokrmovala umělým mlékem a děťátko se jí budilo maximálně jednou za noc. Takže i když jsme si mohly popovídat, útěchu, kterou jsem potřebovala, jsem nenacházela. Přišla jsem si na všechno sama, zoufalá a v nepolevující melancholii,“ popisuje svůj stav. „Měla jsem hrůzu z cesty tramvají, byť jen kousek od domova. Připadala jsem si naprosto nemožná a tím, jak jsem byla nevyspalá, jsem se cítila i ošklivá a upadala jsem do depresí.“
Přihlaste sea zdarma dočtětetento článek
V pokračování článku také najdete
Které ženy jsou nejohroženější?
Jaký je lék na cestu z osamělosti