[Odebírejte NOVINKY Z MAMINKY! Chci newsletter!]
Nejste žádní mizantropové nesnášející lidi. Jste přiměřeně společenští, někdo více a někdo méně, avšak lidem se běžně nevyhýbáte. Když si ale včera ten pán ve frontě v obchodě za vás stoupl tak, že vám doslova dýchal na záda a občas se o vás otřel svojí bundou, znervózněli jste. Nedávno, když jste vyplňovali na poště formulář a nějaká paní se sklonila těsně k vašemu obličeji, aby se na něco zeptala, se ve vás zvedla vlna nevole. Tak silná, že jste měli co dělat, abyste slušně odpověděli a neutrhli se na ni. Za normálních okolností nemáte se slušností problémy a ona nebyla vlezlá ani protivná. Byla jenom příliš blízko.
Člověk je nejen tvor společenský, ale také teritoriální. Hlídá si jednak území, na němž žije, a jednak také prostor kolem sebe, který je podle psycholožky Mary Hartley jakousi ochrannou zónou před ostatními. Člověka, který je od nás dostatečně daleko, totiž vidíme celého, a tím pádem ho máme lépe pod kontrolou. Když se někdo dostane příliš blízko, máme před sebou jen jeho obličej a uniká nám, co dělá s rukama či nohama. Jediným krokem se nám může dostat za záda, a to může být přinejmenším nepříjemné, v některých případech dokonce nebezpečné. Střežení osobního prostoru je částečně instinktivní – větší vzdálenost rovná se větší bezpečí. Nelibě vonící dech sice také hraje určitou roli v tom, že si od konkrétního jedince držíme odstup, ovšem hlavní funkce osobního prostoru je ochranná. Z toho důvodu si větší odstup udržujeme od lidí, které neznáme, na kterých se nám něco nelíbí a kteří v nás nevzbuzují zrovna velkou důvěru. Na ty chceme vidět pořádně, aby nám v jejich chování nic neuniklo. Možná víte o tom, že když vám přátelé představují někoho, kdo vám není na první pohled sympatický, bezděky od něj poodstoupíte. Míra nesympatií určuje, zda poodstoupíte o půl kroku, o krok či dokonce o dva.
Pokud s takovým člověkem sedíte u jednoho stolu a mluvíte spolu, odkloníte horní polovinu těla a aniž byste si to uvědomovali, svoji sklenici si posunete dál od sebe. Zvětšíte tak prostor kolem sebe, do něhož ho rozhodně nechcete pustit. Sklenice symbolizuje jeho hranici. Pokud si někdo sklenici posune blíž k sobě, dává tím najevo buď určitý submisivní postoj, nebo tím druhému říká, že může o něco blíž. Nejblíže mohou rodinní příslušníci, přátelé, lidé, kteří jsou nám sympatičtí, a ti, kterým důvěřujeme. Až na výjimky si je však také nepouštíme úplně k tělu, nevyžadují-li to okolnosti, s nimiž toho aktuálně moc nezmůžeme. Mezi takové okolnosti patří například jízda v hromadném dopravním prostředku, ve výtahu, čekání ve frontě v přeplněném obchodním centru a podobně.
Je známá věc – a lze to velmi dobře pozorovat u sebe i u ostatních, schválně si to někdy zkuste – že každý z nás má svůj osobní prostor jinak velký. Někomu stačí pár desítek centimetrů, jiný potřebuje metry, aby se cítil dobře, nepřipadal si ohrožený a neměl nepříjemné pocity ve společnosti jiných. Jak už jsme naznačili, z tělesného odstupu, který vůči sobě zaujmou dva lidé, se dá poměrně dobře vyčíst povaha jejich vztahu. Psychologové rozdělují osobní prostor nejčastěji do čtyř zón. Nejblíže k tělu máme zónu intimní, následuje takzvaná zóna osobní, dále zóna sociální a čtvrtá, nevzdálenější zóna se označuje jako veřejná. Psycholog Frank Naumann, autor knih „Umění konverzace“ či „Umění diplomatického jednání“, uvádí, že intimní zóna sahá do vzdálenosti maximálně šedesát centimetrů od těla (někomu může končit v pětatřiceti centimetrech od těla) a signalizuje důvěrnost. Pouštíme si do ní pouze skutečně blízké osoby – partnera či partnerku, dítě, do určitého věku rodiče a ty nejbližší přátele. Pokud v dospělosti pustíme do intimní zóny rodiče, sourozence a známé, pak pouze na malý okamžik, kdy se s nimi kupříkladu při pozdravu políbíme na tvář. Při běžné komunikaci a ve všedním styku však stojí mimo naši intimní zónu. Nacházejí se obvykle v zóně osobní, která se v odborné literatuře nejčastěji vymezuje šedesáti až sto dvaceti centimetry.
Pokud z této vzdálenosti podle Franka Naumanna na někoho pohlédneme a obrátíme k němu tělo předem, dotyčný to vnímá jako výzvu k rozhovoru. Zóna sociální se nachází mezi sto dvaceti centimetry a třemi metry a šedesáti centimetry. Tento odstup udržují lidé, kteří spolu komunikují v sociálních funkcích – například nadřízený a podřízený, kupující a prodavač, úředník a žadatel. Od tří metrů a šedesáti centimetrů se potom mluví o zóně veřejné neboli veřejné distanci. Takový odstup je mezi účinkujícími na pódiu a publikem během divadelního představení či mezi vyučujícím a posluchači na přednášce. Chceme-li udržet s ostatními ve veřejné distanci kontakt, je nutné vyhledávat nepřetržitý oční kontakt, případně použít k získání pozornosti úsměv, který je rozpoznatelný do vzdálenosti několika metrů. V intimní a osobní zóně naopak působí nepřetržitý oční kontakt nepříjemně, dotěrně a až vlezle. Hypnotizuje-li nás někdo takto zblízka pohledem, ošíváme se, často se cítíme rozpačití, nejistí a máme tendenci uhýbat očima, odklánět hlavu a ustupovat do větší vzdálenosti, což si náš protějšek někdy může špatně vysvětlit a může se ho to dokonce dotknout. Příčinou přitom nemusí být skutečně nic jiného než jeho dlouhý a upřený pohled. Někteří lidé to dobře vědí a upřeným pohledem zblízka se nás snaží znervóznit záměrně, protože pak získávají v konverzaci navrch.
Pokud se k nám někdo hodně přiblíží, a nám už to není příjemné, mluvíme o narušování osobního prostoru. Máme-li možnost ustoupit, uděláme to, avšak když není kam utéct, může narušení osobního prostoru vyvolat napětí, nervozitu, u někoho se objeví úzkost, panika a někteří jedinci mohou reagovat i vztekle až agresivně, aby uvolnili vzniklé napětí. Agrese vyvolaná narušením osobního prostoru má podobu nepřímou, kdy dotyčný například do něčeho kopne nebo něco rozbije, a přímou. Do té patří slovní útoky a ve výjimečných případech i fyzické napadení. Frank Naumann tvrdí, že s lidmi nerespektujícími intimní a osobní zónu se neradi stýkáme, což je poměrně logické. Nač se zbytečně potýkat se stresovými situacemi a vynakládat energii na to, abychom je zvládli? Můžu to potvrdit. Kvůli narušování osobního prostoru jsem před nějakou dobou přestala po třech lekcích chodit na hodiny španělštiny do jedné jazykové školy. Lektor měl zvláštní zvyk. Nakláněl se ke studentům tak blízko, že se skoro dotýkal svou tváří jejich tváře, a dělal to v průběhu celé hodiny a půl, takže pro mě se výuka stala skutečným utrpením. Třiatřicetiletá Michaela zase vzpomíná na šéfa, který svým podřízeným narušoval intimní zónu cíleně, protože je tak dostával do úzkých. „Měl za to, že když někomu vstoupí do osobního prostoru a promluví na něj ze vzdálenosti čtyřiceti centimetrů, dá mu tím najevo, kdo je tu pánem. Musím říct, že mě vždycky popadal vztek a měla jsem chuť ho vší silou odstrčit. Na to, co mi říká, jsem se vůbec nesoustředila, jen jsem si toužebně přála, aby už byl z mého teritoria pryč.“
Jak zmiňujeme výše, speciálními případy jsou přeplněné dopravní prostředky, výtahy, fronty v obchodech nebo velkoměstské ulice plné lidí. Na těchto místech se setkáváme s lidmi, kteří rozhodně do naší intimní zóny nepatří, avšak okolnosti nás donutí k tomu, abychom stáli v jejich těsné blízkosti nebo se jich dokonce dotýkali. V takovém případě používáme jako obranný štít sklopený pohled, schoulená ramena, někdy si před sebe dáme tašku nebo desky, jestliže nějaké máme. Frank Naumann k tomu říká: „Lidé v dopravních hromadných prostředcích uhýbají očima, protože přímý pohled vybízí ke kontaktu, a oni si potřebují uchránit zbytky svého teritoria. Uzavírají se do svého světa, a dávají tímto gestem najevo, že z něj nechtějí být vytrhováni. Pomáhá jim to přečkat chvíle v tlačenici, kterou naprostá většina z nás špatně snáší.“ V zaplněných dopravních prostředcích a na místech, kde se kumuluje velké množství lidí, je prý třeba dodržovat určitá pravidla, abychom předešli konfliktu. Nikdy bychom neměli do druhých bezohledně strkat lokty, nákupní taškou či batohem na zádech, neměli bychom vést u cizího ucha hlasitý hovor se svou kamarádkou, neměli bychom jíst a neměli bychom dýchat ostatním do tváře. Lidé v tlačenici rovněž špatně snášejí telefonování mobilním telefonem. V zimě by plné tramvaje a autobusy neměly být přetopené, protože napětí stoupá společně s tělesnou teplou. V horkých letních dnech dochází ke konfliktům nejčastěji – jednak kvůli vysoké teplotě a jednak proto, že se nemůžeme chránit bundami, svetry a kabáty.
Nerespektování osobního prostoru není zdaleka vždycky vědomé a cílené. Často si lidé narušují své zóny prostě proto, že každý z nich má potřebu osobního prostoru jinou, a tím pádem na sebe narážejí. Podle psycholožky Mary Hartley souvisí osobní prostor s několika různými aspekty, které pak ovlivňují, jak velké naše zóny jsou. Mezi tyto aspekty patří temperament, osobnostní charakteristiky, příslušnost k pohlaví, věk, dále to, jestli žijeme ve městě, na vesnici, nebo na samotě a zda jsme jedináčci nebo jestli máme sourozence. Jste-li jedináček, pak si patrně svůj osobní prostor chráníte o něco více než lidé vyrůstající s několika sourozenci, protože jste na něj od dětství zvyklí a nebyli jste vystaveni sourozeneckým půtkám a šarvátkám. To platí i pro lidi žijící na venkově a obzvlášť na samotě. Ne že by se s lidmi nestýkali vůbec, ale stýkají se s nimi rozhodně méně často než lidé ve velkých městech, pro které je dennodenní kontakt s davy na ulici samozřejmostí. Pokud člověk zvyklý na samotu a na velký prostor přijede do velkoměsta, cítí se mezi davy velmi špatně.
Lidé z venkova podávají ruku většinou tak, že ji mají nataženou, takže jejich protějšek od nich zůstane ve větší vzdálenosti. Městští lidé ji podávají ohnutou v lokti, uvádí se vzdálenost čtyřicet pět až padesát centimetrů. Vnímání teritoria se mění i v průběhu věku. Dospělí jsou na respektování osobního prostoru mnohem citlivější než malé děti, které tak vyhraněné teritorium nemají a samy mohou beztrestně porušovat i intimní zónu. Cholerici mají potřebu osobního prostoru výrazně větší než flegmatici a zatímco extrovertům obvykle nevadí, že se jich druzí během hovoru tu a tam dotknou nebo že k nim nakloní hlavu, protože sami se chovají stejně, introverti se dotykům vyhýbají a intimní zónu si někdy až úzkostlivě střeží. Když se k nim druhý během hovoru o krok přiblíží, oni o krok ustoupí.
Carl Gustav Jung soudil, že mentální psychická energie, již nazýval libido, může být orientována buď směrem ven, a tento stav nazýval extroverzí, nebo směrem dovnitř, a pak jde o introverzi. Vznikají tak dvě protichůdná zaměření lišící se svým puzením a subjektivním prožíváním. Zatímco extrovert je otevřený světu, introvert je uzavřený a chce mít o svém komunikačním partnerovi přehled od hlavy až k patě. Extrovert je společenský, vstřícný, má rád kolem sebe spoustu lidí, s oblibou jim sděluje své názory, nečiní mu problém dávat najevo emoce, miluje komunikaci, chodí tam, kde se něco děje, a nechce stát stranou od ostatních. Pokud ho nějaká skupina nepřijme, trápí se a připadá si odstrčený. Introvert je rezervovaný, zachovává si odstup, nechává si své emoce pro sebe, nemá příliš mnoho přátel, protože ve společenském kontaktu dává přednost kvalitě před kvantitou, raději píše a čte, než rozmlouvá, a tíhne ke klidnějším a tišším místům. Jestliže spolu mluví vyhraněný extrovert a vyhraněný introvert, může během hovoru docházet ke spoustě nedorozumění. Introvert si o extrovertovi myslí, že je až moc vlezlý a dotěrný, extrovert zase považuje introverta za studeného, povýšeného, nafoukaného nebo dokonce nepřátelského. Rozumět si budou, pokud extrovert pochopí, že v odstupu introverta není nic osobního, a když introvert přivře oči nad tím, že mu gestikulující extrovert tu a tam naruší intimní zónu.
Osobní prostor je podmíněn také kulturně. Martin Lloyd-Elliott ve své knize Řeč těla uvádí, že severské národy, Britové a Australané (ti patří mezi lidi s největší potřebou osobního prostoru na světě vůbec) si udržují od ostatních větší vzdálenosti než třeba Španělé, Portugalci nebo Řekové, kteří se během řeči rádi vzájemně dotýkají, podávají si ruce nebo poplácávají po zádech. Seveřané a ostrované také žijí mnohem častěji na samotách. Ve Švédsku je kupříkladu běžné, že vesnice čítá dva nebo tři domy a o pár kilometrů je další opět se dvěma domy. Vesnice, jaké jsou u nás, tam v podstatě vůbec neznají. Obyvatelé střední Evropy, kam patříme i my, jsou, co se potřeby osobního prostoru týče, někde mezi Seveřany a Jihoevropany. Oproti obyvatelům arabských zemí jsou však takoví Portugalci „studení čumáci“. V arabském světě neexistuje skoro žádná osobní zóna a je jedno, jestli jste příbuzní, nebo cizí lidé. Prodejci se neustále snaží dotýkat i docela neznámého zákazníka, což turistům z jiných částí světa bývá nepříjemné. Japonci se sice vyznačují přísnou sebekázní, ale co se týče osobního prostoru, není slušné stát od obchodního partnera tak daleko, jak jsme na to zvyklí v Evropě. Pro Japonce to značí, že k nim pociťujete nedůvěru, a na to jsou citliví. Menší potřebu osobního prostoru mají také Afričané, Afroameričané a Jihoameričané. Nezapomeňte na to, až vyrazíte někam do světa.