Maminka.czTěhotenství

Partner mě opustil v polovině těhotenství. Nevím, co bude dál

redakce 17.  9.  2016
Místo toho, aby se třiatřicetiletá Žaneta radovala z očekávaného miminka, musí řešit nečekanou ránu. Její partner ji opustil, když byla ve čtvrtém měsíci těhotenství. Přišla tak nejen o muže, kterého milovala, ale i o otce a živitele svého dítěte.

[Odebírejte NOVINKY Z MAMINKY! Chci newsletter!]

Když jsem to zjistila, byla jsem samozřejmě radostí bez sebe. Jenže jsem od mala pěkně pověrčivá a úzkostlivá, a tak jsem to nejdřív neřekla ani Petrovi. Chtěla jsem mít jistotu od doktora – a taky jsem si tak trochu myslela, že to na mně třeba on sám pozná.

Což se samozřejmě nestalo, měl tou dobou už hlavu úplně jinde. Když jsem mu ve třináctém týdnu s těhotenskou průkazkou v ruce (měla jsem štěstí, že mě netrápily žádné nevolnosti) konečně slavnostně tu novinu oznámila, vypadal nejdřív vyloženě vyděšeně. Přikládala jsem to tomu obrovskému překvapení a myslela si, že radost vypukne, až mu to pořádně dojde. Jenže Petr reagoval všemožně, jen ne vesele.

Zůstala jsem sama

„Tak já tě nechám to trochu vstřebat, nechceš to jít zapít s kamarády do hospody?“ poháněla jsem ho ještě. A on se sebral a opravdu šel pryč. Přišel až o půlnoci, v notně podroušeném stavu, a já si blbec říkala, jak ho ta novina sebrala. Jenže pak přišel šok.

Petr mi oznámil, že má už několik měsíců jinou ženu a že se mnou už žít nechce. „Nevěděl jsem, jak ti to říct, a bohužel jsem váhal moc dlouho. Kdybych věděl, že otěhotníš…“ soukal ze sebe.

Seděla jsem na gauči a vůbec mi to nedocházelo, jako bych nerozuměla tomu, co mi říká. Hučelo mi v hlavě a jeho hlas zněl jako z dálky. Prostě jsem to odmítala přijmout – a to i v dalších dnech a týdnech. Chovala jsem se, jako by to nikdy neřekl, jako bych se úplně zbláznila.

Petr kolem mě chodil po špičkách a pořád se mě ptal, co já na to a jak to vyřešíme, a já jsem na to odpovídala, co chce k večeři a kdy půjdeme vybírat kočárek. Prostě jsem dělala, že se to nestalo.

Nakonec si jednoho dne sbalil věci a já přišla z práce do napůl vystěhovaného bytu. Na stole ležel rukou psaný dopis – s tím, že je mu to hrozně líto, že to takhle nechtěl a že mi pomůže, ať se rozhodnu jakkoli. Ale že si myslí, že bych si dítě neměla nechávat, když na něj budu sama. Teprve tahle věta mi otevřela oči a já se probudila do reality. Tak mě jeho bezohlednost a naivita nadzvedla, že jsem se úplně zalykala zlostí.

Na miminko se těším

Miminko jsem si samozřejmě nechala, ani na okamžik by mě nenapadlo uvažovat jinak, ostatně stejně by už bylo pozdě. Ale já se na vytoužené děťátko těším bez ohledu na to, co se stalo. První měsíc po tom, co Petr zmizel, mě držela bojovná nálada, nakupovala jsem výbavičku jako smyslů zbavená, pracovala jsem jako nikdy dřív a byla přesvědčená, že všechno zvládnu i bez chlapa a že mi všichni můžou… víte co.

Jenže pak jsem si postupně začala uvědomovat i všechna úskalí, která přináší status svobodné matky, a jak se blíží porod a je to pro mě hodně náročné už i fyzicky, mám čím dál větší strach. Největší z toho, že na všechno budu úplně sama.

Jak jsem již zmínila, rodiče jsou rozvedení, oba bydlí daleko a chodí ještě do práce. Otec má novou rodinu, v podstatě nejsme téměř v kontaktu, neviděla jsem ho pět let. Máma je sama a má co dělat, aby uživila sebe, natož aby pomohla mně.

Budu na všechno sama od první chvíle – těžko můžu žádat bezdětné kamarádky, aby mi místo práce pomohly, maminek mám kolem sebe jen pár a ty mají svých starostí dost. V noci se budím hrůzou, když si představím, že třeba onemocním a nebude nikdo, kdo by se o miminko postaral, budu to muset zvládnout v jakémkoli stavu. A co když se mi něco stane? Kdo se o dítě postará?

Petra jsem – možná je to chyba – ze všeho vyloučila. Po tom, co mi provedl a následně napsal, si prostě nezaslouží, aby ho jeho syn vůbec znal. Jsme rozhodnutá, že ho jako otce neuvedu, ať si každý myslí, co chce.

Nechci, aby měl jakýkoli nárok na dítě, které nechtěl a které opustil, ještě než se narodilo. Sice si tím zavírám jednu z možných cest, ale kdoví, třeba by mi stejně nepomohl. Zjišťovat to nehodlám, od jeho odchodu jsem s ním nemluvila a on se mě za celou dobu nesnažil kontaktovat.

Nevím zkrátka, co bude dál. Vím jen, že na své miminko se strašně těším, budu ho milovat a budu to vždycky pro něj. Musím to zvládnout, prostě musím. Jinou možnost nemám.


Máma samoživitelka: Tanec mezi extrémy  

Témata: Těhotenství, Láska a vztahy, Chování a vztahy, Vaše příběhy, partner, Poslední rok, Samoživitelka, První chvíle, Čisté nebe, Blbec, Par, Pár, Naivita, Velký stres, Pól, Sňatek