[Odebírejte NOVINKY Z MAMINKY! Chci newsletter!]
Semele se toho TOLIK, já vím. Pořád si to pamatuju, jaký fičák se začal odehrávat už během těhotenství. Najednou nedáváte pozornost jeden druhému, najednou je tu někdo třetí. A i když schovaný v bříšku, obrátí ten malinký člověk všechno třikrát vzhůru nohama. Vy se soustředíte na miminko, na to, aby prospívalo, aby vám bylo fajn… A váš muž? Pomalu promýšlí technické zázemí pokojíčku, bádá, jak to bude s rodinným rozpočtem a do jakého auta se vejde kočárek. Jeden jako druhý jste víc ponořeni v sobě, protože přemýšlíte, co vás vlastně čeká dál, jaká vy budete máma, jaký on bude táta. Začínáte nenápadně, jeden každý, jet po své linii.
Nevšimnete si toho. Přijímáte to jako své rodičovské role. Ale tohle nekončívá dobře. Někdy až jako by se to doma s příchodem dětí rozdělilo na nějaké „týmy“. Je tu tým „máma + mimi nebo + další děti“ a tým „táta“. Už jsem to viděla mockrát. „Označení týmy je výstižné. A je pravda, že tato zkáza bývá pomalá, nenápadná a postupná. V tom je právě její nebezpečí. Může se začít dít obecně v obdobích, kdy je naše pozornost zaměřená jiným směrem než na to, jak se nám daří ve vztahu a jak se daří vztahu. Vedle dětí potřebujících péči a pozornost to může být třeba v okamžiku budování nového bydlení, ke kterému se přidává stres se splácením hypotéky,“ konstatuje Silvie Novotná ze společnosti Aperio, v níž má na starosti Linku pro mámy a táty a lektoruje kurz Rozchodem rodina nekončí. Jenže my se chvástáme, že nás se tohle týkat nebude. Čímž si bereme možnost si včas uvědomit, že změna nastavení přijde ke všem. Protože jen ti, kteří s ní počítají, ji mohou ustát.
„Často se navíc setkávám s lidmi, kteří vstoupili do fáze rodičovství ve vztahu, v němž cítili pochybnosti, ve vztahu, kde jeden dával výrazně více než ten druhý, ve kterém se již před narozením dětí cítili jeden nebo druhý osaměle. Čekat, že děti tohle vyřeší, je mylné. Naopak. Příchodem dětí se příčiny těch pochybností, pocity nevyváženosti či osamělost ještě prohloubí,“ vysvětluje dál odbornice z Aperia. Protože pak se přece začnou tvořit ty „týmy“ a ze spoluhráče, kterým má partner být, se najednou stává až jakoby soupeř. Rychle mizí to dobré, co bylo. A nevidíme ani to dobré, co je.
Zásadní je zachovat a udržovat věci, které si spolu užíváte ve dvou. A důležitý je i čas, kdy můžete být každý sám se sebou a za sebe.
Podle Silvie Novotné nevnímáme, jaké nároky jsou kladené na toho druhého, a nevážíme si dost toho, co a jak dělá. Nedochází nám, že každý fungujeme tak nejlépe, jak právě dokážeme. Nebýváme pozorní k vlastním potřebám, ale ani těm partnerovým. „V těchto zátěžových obdobích se naplno projeví, jak se podařilo vztah nastavit a rozvinout před příchodem dětí, jak je vyvážený. Jen pokud o sebe partneři láskyplně pečovali, upřímně se o sebe a své potřeby vzájemně zajímali, tak je vyšší naděje, že tuto láskyplnou výměnu příchod nových starostí nepřetne,“ pokračuje. Ale ze zkušeností z Aperia, které se věnuje podpoře sólo rodičů, ví, že přesně tohle se dnes ve vztazích podceňuje. Tím, jak máme pocit, že v případě trablů stačí odejít a začít jinde, jak jsme individuální, samostatní. Nebo si myslíme, že jsme, podceňujeme potřebu pevného a opečovávaného partnerství.
A pak žijeme dvojí bolest: Rodičovství bolí samo o sobě, je to zátěžová zkouška, pro niž je určitě lepší mít vedle sebe oporu, aby se mohlo stát užitečným obdobím osobnostního růstu. Ale až ve chvíli krize vidíme, že nic takového jako opora vedle nás není (a neumíme jí být pořádně ani my). A to bolí podruhé.
Chtělo by to ideálně nějaké chytré konkrétní příklady, aby bylo vidět, co nedělat, že? Jenže, jsme všichni jiní a ty chyby a přešlapy děláváme odlišné. Nebo stejné, ale v jiných souvislostech, v jiném pořadí. Někdy vědomě, ale ještě častěji vlastně impulzivně, neřízeně, ba i nevědomky. Jednou ona, jindy on. „Většinou se dá najít nějaký přešlap na obou stranách, často právě neuvědomovaný, jak říkáte. Ale u každého páru jsou ty přešlapy jinde a já nechci zobecňovat. Pokud bych měla přece jen uvést příklad něčeho, co se často děje u nás žen, tak lze jmenovat třeba kritiku a výčitky. Setkávám se s ženami, které mají potřebu vztah a veškerý chod rodiny řídit, protože mají představu nějakého ideálu, jak by to mělo fungovat. Partner na to reaguje stažením a pasivitou,“ popisuje Silvie Novotná. Následky na naší straně jsou pak vlastně jasné: „To u ženy vyvolá pocit, že je na vše sama, což už v danou chvíli opravdu je, a když jí takříkajíc bouchnou saze, uchýlí se k výčitkám a kritice. To se vyznačuje například tím, že k partnerovi směřuje věty, které začínají ‚ty jsi/nejsi, ty vždycky/nikdy…’ Partner na to může reagovat ještě větším stažením a oddálením, a tak to pokračuje. Ale není to doména jen žen, jak říkám, každý vztah je jiný, jsou v něm dva jedineční lidé.“
Přihlaste sea zdarma dočtětetento článek
V pokračování článku také najdete
Všímejte si, pečujte, udržujte rovnováhu
Jak to vidí muž?
Co když už to u vás vypadá bledě?