[Odebírejte NOVINKY Z MAMINKY! Chci newsletter!]
Radim souhlasil. Ale vnitřně ho to asi užíralo, ponořil se o to víc do práce a byl často dost protivný na všechny kolem. Já jsem zažívala taky všemožné pocity. Nevěděla jsem, kde je něco v nepořádku, že se nám nedaří, a protože jsme měli Adámka, necítila jsme tak nutkavou potřebu jít to někam řešit. Pořád jsem si říkala, že pokud budeme trpěliví, nakonec se to povede.
S Radimem jsme si ale prožili docela krizi. Nepomohly tomu ani otázky našeho chlapečka, který na nás občas smutně upřel kukadla a stěžoval si, že všichni kamarádi mají sourozence, jen on ne. Ani zvědavé otázky příbuzných a jejich vztyčené prsty, že už je nejvyšší čas.
A v téhle atmosféře jsem potkala Milana. Bývalého spolužáka ze školy, který pracuje v zahraničí a před Vánoci přijel do Česka za rodiči. V listopadu jsme měli třídní sraz – patnáct let od maturity, a on se tam objevil. Předtím jsem ho řadu let neviděla, takže jsem teď valila oči, jaký je to pořád pěkný chlap. Líbil se mi už kdysi na škole.
Jak večer pokračoval a my popíjeli, dokonce jsme spolu tohle téma začali probírat, a on mi vykládal, že byl do mě úplný blázen, ale nikdy si na mě netroufl. Zpětně nevím, jestli to byly jen líbivé řeči, aby mě sbalil, nebo to myslel vážně, každopádně já si připadala najednou zas jak osmnáctka – a hlavně jako žena, o kterou někdo opravdu stojí.
Sraz byl v jiném městě, než bydlím, a původně jsem myslela, že přespím u jedné ze spolužaček. Jenže Milan mě nakonec pozval k sobě! V posledním pudu sebezáchovy jsem kamarádce řekla, že nakonec pojedu zpátky domů, a každý zvlášť jsme se rozloučili.