[Odebírejte NOVINKY Z MAMINKY! Chci newsletter!]
Taky vám maminka nebo babička říkala „z hračky do plačky“, když jste s bráchou váleli sudy po pokoji? Nebo se jako dospělí bojíte učit syna pravý hák, aby náhodou neskončil jako agresivní kriminálník?
Tak to se vůbec nebojte – přetahování, strkání, zápasení, ale i prohry či vítězství jsou přesně to, co děti – především od svého táty – potřebují zažít. V Americe dokonce vzniklo celé hnutí Roughhousing, volně by se to dalo přeložit jako „drsná zábava“. Dvojice autorů DeBenedet a Cohen totiž upozorňují na to, že stále zesilující tendence chránit děti před násilím vede k tomu, že jsou neotrkané, nesmělé, bez fyzičky a radosti z přirozené hry.
Od doby, co byla zavedena školní docházka, se kluci i holky skrytě i otevřeně ve škole prali. Kluci se strkali na dvoře, holky se štípaly pod lavicí a celá půtka se řešila jen tehdy, přišel-li k úhoně školní majetek. Jenže dnes americké školy došly tak daleko, že 40 % z nich ruší přestávky mezi hodinami, jen aby se děti nedostaly do nebezpečného kontaktu s ostatními. Jedna škola v Cheyenne se nechala slyšet, že taková hra na honěnou se velmi rychle může zvrtnout ve fackování, bouchání a strkání. Hrůza!
Podívejme se na to trochu vědecky: stačí, aby táta vozil syna na koni, vytáčel s ním letadlo nebo simuloval boxerský zápas. Co se stane? Nejenže se oběma vyplaví hormony štěstí a vybijí energii, taková rvačka je skvělá i jako investice do dětského mozku.
Při drsné hře musí dítě reagovat pohotově, uhýbat úderu, vymyslet neprůstřelnou schovávačku, nastražit na nebohého otce-upíra past a podobně. Jeho mozek je nucen pružně stavět nové a nové spoje, a tak syna či dceru připravuje na výmoly a louže, které před něj jednou postaví život.
Děti mají radar na férovou hru, na druhou stranu některé z nich dokážou ztropit hysterickou scénu, když třeba nevyhrají v pexesu. V tu chvíli jsou jim pravidla fair play ukradená, za porážku nepřítele by se klidně nějaké té nepravosti dopustily.
Jenže hrát s tátou souboj v imaginárním ringu není jen tak, při sportu se podvádět nedá. Vyhraje prostě a jednoduše ten (momentálně) rychlejší, zkušenější, bystřejší. Tátové by měli samozřejmě vymýšlet takové hry, při kterých je aspoň malá šance, že je syn porazí. Na druhou stranu i prohra je důležitá – naučí dítě respektu před výkony druhých a měla by ho motivovat k tomu, aby se do toho příště opřelo ještě o něco víc.
Pokud nemáte na krku zrovna opatrovnický soud, drobné následky rvaček neřešte. Odřený loket nebo díra v tričku jsou neškodnými, ale přesto užitečnými známkami, že se bojovalo s nasazením. Chcete mít ze syna raději statečného kluka, co zná pravidla souboje, nebo padavku, co fňuká kvůli třísce v prstu? Tak vidíte! Trocha bolesti a nepohodlí k životu patří, tak proč se s nimi neseznámit v bezpečí tátovy náruče?
Jako v každém kontaktním sportu i tady je dobré si od začátku ujasnit, co je povoleno: