[Odebírejte NOVINKY Z MAMINKY! Chci newsletter!]
Míšo, jak je možné, že po pěti dětech vypadáte, jako byste nerodila?
Jsem na sebe dost přísná, takže po každém porodu jsem se snažila dostat se do formy co nejrychleji. Asi ne vždycky jsem to dělala tou nejlepší a nejzdravější formou, ale když se necítíte dobře ve svém těle, je fajn udělat něco, aby vám bylo zase dobře. A nebudu lhát, žít v kufrech, lítat po světě a k tomu lítat za dětmi bylo někdy docela výkon. Mám určitou váhu, ve které se cítím fajn, a tu se snažím udržet, je pro mě hodně důležité se sama sobě líbit a být spokojená s tím, v jakém těle jsem.
VIDEO: Maminka v porodnici - Bonus z nemocnice v Hořovicích: Bonding po císařském řezu
Před pár lety jste sdílela trochu trpkou zkušenost, když jste si posteskla, že dvě z vašich dětí narozených císařským řezem jsou oproti svým sourozencům daleko úzkostnější a fixovanější na vás. Přikládáte to právě porodu sekcí? Mám podobnou zkušenost, tak předpokládám, že na mysli asi máte tu separaci maminky od dítěte.
Mám zkušenost jak s nejstarším synem Frederickem, který se narodil v Americe a který u mě první noc nebyl, tak i se starší dcerou Charlottkou, která se narodila akutním císařským řezem. U obou vnímám, že jsou více úzkostní a méně v pohodě. Fredík je bojácnější, je rád, když může být s námi, neustále potřebuje být ujišťován, kdo a kdy ho vyzvedne, s kým bude, kdo mu pomůže. Stejně tak Charlottka, ta mi zase přijde, jako kdyby kvůli tomu odloučení (na rozdíl od syna se mnou po porodu nebyla vůbec, přinesli mi ji až po 18 hodinách) byla uzavřenější. Víc se cítí na světě sama a je těžké rozklíčovat, co si myslí a co potřebuje. Je hodně samostatná, ale taky hodně uzavřená. Cítím, jako kdyby jí těch několik hodin odloučení sebralo jistotu a vnuklo jí, že je na světě úplně sama. Možná to zní přehnaně, ale vnímám to tak. Nikdo ji po porodu nepochoval, sama čekala několik hodin, než jsme mohly být spolu. Cítím, že obě máme ještě spoustu práce, abychom těchto pár hodin po porodu vstřebaly. Ona prahne po mé přítomnosti a je na ní oproti ostatním dětem vidět, že pohár lásky v těch prvních okamžicích se nenaplnil…
Váš muž je profesionální sportovec a ti jsou časově hodně vytížení. Jak jste zvládala péči o vaši smečku, když byl Saša mimo domov?
Vzhledem k tomu, že jsme z 90 % žili tam, kde Saša hrál, byl hodně s námi. Samozřejmě tak bylo i pár měsíců, kdy jsme museli být rozdělení, ale já se snažila pobalit vždycky celou rodinu a být svému muži po boku. I když jsme třeba nějakou dobu museli s dětmi žít po hotelích. Logicky mi nemohl kvůli hokeji tolik pomáhat, protože hokejový rozvrh je jiný než u klasického zaměstnání. Takže jsme se nikdy nemohli dělit o doktory, vyzvedávání ze školek, dětských tréninků. I na Vánoce jsme byli párkrát sami, protože měl Saša hokejový trip tisíce kilometrů daleko. Vždycky jsme si ale všechny důležité svátky přesunuli na jiné datum a slavili jsme podle toho, jak byl tatínek doma. Stejně tak dovolené, prázdniny. Všechno se odvíjelo od hokeje. Je to úplně jiné, když je pak táta doma a například vím už v pondělí, že v pátek bude moct s dětmi na jejich tréninky.
Jak se táta snažil svou nepřítomnost dětem nahradit?
Tak, že veškerý svůj volný čas věnoval rodině. Jakmile měl volno, vymyslel jim pohádkový program a všechny ty dny mimo domov jim tímto splatil. Častokrát samozřejmě i díky tomu byl tím oblíbenějším rodičem. Nikdy se za těch jedenáct let, co máme děti, nestalo, že by první den svého volna například po dlouhém hokejovém tripu věnoval jen sobě, vždycky byly na prvním místě děti, my jako rodina.
Které z dětí je kopií vás a které se potatily?
Je to mix, nemůžu říct, že jedno dítě je manželovo "mini me" a druhé zase moje. Každé z nás má něco. Děti jsou po tatínkovi vzteklé, teda až na Fredíka, ten je pohodář. Po mně je prý dost Charlottka, je to taková záhadná bytost, moc se v ní nikdo nevyzná, stejně tak jako ve mně, jak tvrdí můj muž. (usmívá se)
Vedete kluky k hokeji?
Nevedeme. Ten nejstarší se s hokejkou narodil a tak nějak si ho sám našel, pro něj byl hokej od malička celý jeho vesmír. Chtěl být jako tatínek, proto i šel rovnou do brány, ze které naštěstí po nějaké době odešel. My mu hokej nabídli, ale nějak extra jsme ho k němu nevedli. Druhý syn o něj zájem neměl a nemá, hraje fotbal. Nejmladší syn nemá jednu ledvinu, tak ten hokej hrát ani nesmí.
Jak dobíjíte baterky, když už opravdu padáte na pusu?
Spánek, spánek, knížky a pak dovolené. Jakmile vyrazím za hranice, baterky se začnou nabíjet automaticky. A pak se snažím trávit kvalitní čas sama se sebou, a tak se udržovat v kondici, hlavně tedy své nervy.
Platí u vás pravidlo, že čím víc sourozenců, tím víc se mezi sebou zabaví?
To je velká výhoda několika dětí v podobném věku. Jsou takovou menší skupinkou, která se dokáže zabavit při každé příležitosti. Neustále vymýšlejí hry, jsou dost kreativní. Samozřejmě často se dělí na klučičí a holčičí partičku. Jsou dost samostatní a výhoda je, že ty nejlepší a nejbližší kámoše mají neustále doma. Mají se hodně rádi, což je super.
Máte doma školáky i batole. Kdo vás zaměstnává víc?
Nejvíce fyzické práce mám s nejmladším Hugem, ten chvilku neposedí. No a co se týče kluků, pomaličku tam začíná být znát náznak puberty, což je docela peklíčko a hodiny a hodiny debat a odmlouvání. Pro mě velice náročné...
Kdy pociťujete o své děti největší strach?
V momentě, kdy se v mém okolí objeví vážně nemocné dítě, to děkuji Bohu za to, že mám pět krásných zdravých dětí, a přeju si a modlím se, aby celý svůj život prožily hlavně ve zdraví.
Jak budete trávit Vánoce?
Pár dní před Vánoci se chystáme na necelý měsíc na Floridu. Konečně, když manžel není hokejově aktivní, můžeme je poprvé strávit v teple. Ty Vánoce, kdy bylo minus třicet, už za sebou máme několikrát, ale ty, kdy bude plus třicet, to bude naše premiéra. Moc se těším. Minulé Vánoce byly dost vyčerpávající, takže tyhle si dáme za odměnu. Bez stresu, úklidu, vaření, pečení, bez hromady dárků.
Cítíte se coby rodina kompletní v sedmi, nebo si umíte představit, že by k vám zavítala ještě jedna dušička?
Nemůžu říct, že jsme kompletní nebo že bych měla vnitřní pocit, že takto je to komplet. Miluju miminka, dětí není nikdy dost! Neříkám ani ne, ani ano. Uvidíme, co nám osud přinese.