[Odebírejte NOVINKY Z MAMINKY! Chci newsletter!]
Letošní léto nám přineslo mnoho hezkých dní, ale bohužel i několik dní, které nestály za nic. Vlastně bych měla napsat, že ty nehezké dny byly opravdu temné, plné obav a nepěkných podezření. Naše šestiletá Mína se totiž po návratu z tábora začala v noci počurávat! "Nehodě" obvykle předcházel nějaký ošklivý sen, z něhož se dcera často ani nevzbudila. Moje holčička též po několika letech samostatnosti znovu vyžadovala mou přítomnost během usínání, i když s ní v pokoji na palandě nad ní spí její starší sestra. V noci mě voláním budila, když měla žízeň, chtělo se jí na WC nebo se jen na chvíli se probudila. Dřív si všechny tyto věci naprosto bez problémů obstarala sama!
Naše mladší dcera vždy bývala neohrožená Amazonka, navíc upovídaná a nadmíru komunikativní. Stydlivost a plachost, kterými se vyznačuje její starší sestra, jí byly absolutně cizí. Už od svých zhruba čtyř let byla schopná některé věci vyřizovat za starší introvertní Kačenku. A tak jsme se s mužem vůbec nebáli pustit ji už v šesti letech se starší sestrou na tábor. Většinu vedoucích jsme znali, jezdily s nimi na víkendové výpravy, které milovaly. Obě dcery, zvláště pak Mína, se na tábor těšily už od jara a já s mužem plánovala první dovolenou bez dětí. Strach o holky jsme neměli, na stejný tábor jezdily roky děti všech našich známých. Holky navíc bez problémů přespávaly u babiček, známých a s pochvalou zvládly i týdenní školku v přírodě.
Mínuška i Kačka se z tábora vrátily spokojené. První noc jsme všichni spali na jedné hromadě, jak to děláme, když se pár dní nevidíme. Stejně se s manželem v noci odplížíme k holkám do pokojíku. Druhou noc spaly holky už samy a tehdy to začalo! Mína najednou vyžadovala, abych u ní při usínání seděla u postele a držela ji za ruku, nejdřív vyjednávala, pak byla hysterická – což jsem u ní vůbec neznala. „Asi si mě chce prostě po táboře užít,“ pomyslela jsem si a zůstala u postele, než dcera usnula. Jenže v noci mě přišla probudit Kačka, že Mína strašně kňourá ze spaní, ať něco udělám. Vstala jsem a šla malou ukonejšit, když jsem dosedla na postel, zjistila jsem, že je mokrá a mokrá byla od té noci snad ob den. Zatímco ve dne Mína působila úplně normálně, navečer se měnila v uzlíček nervů, který úzkostlivě vyžadoval, abych zakrývala zrcadlo v pokoji, kouknula se za postel i za závěsy, zkrátka zkontrolovala každý temný kout. Takové chování k mladší dceři vůbec nesedělo.
Jelikož vše začalo po návratu z tábora, bylo pochopitelné, že jsem u holek vyzvídala, zda se na táboře něco nepřihodilo. Nic zvláštního jsem se ale nedověděla. Kontaktovala jsem i jejich vedoucí a nenápadně se ptala, zda byly spokojené a pobyt zvládly. Vedoucí obě holky moc chválila a já přemýšlela, co podniknout dál. Po týdnu došlo i na návštěvu pediatra, zda není dcerka třeba jen nastydlá a k nastydnutí se shodou náhod zkrátka nepřidaly i zlé sny. Nachlazení ani nic dalšího se nepotvrdilo. Do všeho pátrání mi zavolala tchyně, která na Mínu velmi trpí (a bohužel trpí i na katastrofické scénáře) a oznámila mi: „Ivo, myslela jsi na to, že mohl Mínu někdo zneužít a ona teď má strach? Četla jsem o tom nedávno v časopise, prý se to na táborech stává!“ O něčem takovém jsem sice silně pochybovala, ale babičce se i tak podařilo zasít semínko nedůvěry…
Když jsem pak z Kačenky „vytáhla“, že u nich poslední noc po bojovce seděla ve stanu jejich vedoucí ještě s jedním vedoucím–mužem a Mínu uspávali, semínko vyklíčilo a povyrostlo snad o půl metru. „Ten chlap na Mínu asi nějak šmatal!“ běželo mi hlavou, jenže Kačka tvrdila, že ne, že Mínku jen oba drželi za ruku a mluvili s ní, protože se bála. Naočkovaná tchyní jsem se prostě upnula k myšlence na zneužití, a tak mě ani nenapadlo, dát si vše do souvislosti s noční bojovkou. Vedoucí jsem okamžitě kontaktovala a sjednala si s ní schůzku, mladá slečna byla podle hlasu hodně vylekaná.
„Když vás tak poslouchám, dochází mi, že jsme udělali obrovskou chybu. Vůbec mě nenapadlo, že to takhle dopadne. My malé děti na bojovku nebereme, ale znáte Mínu…, nakonec jsme jí dovolili jít na bojovku také. Šla ale ve dvojici s mnohem starší holčičkou. Na jednom stanovišti se ale hrozně vylekala, a dokonce i plakala, a tak jsme u ní s kolegou byli, než neusnula. Vůbec mě nenapadlo, že to bude mít nějaké pokračování i doma. Strašně se vám omlouvám,“ vyprávěla roztřeseně mladičká vedoucí.
Kolik hodin spánku děti potřebují? Podle věku!
Byla jsem sice stále trochu naštvaná, ale co si na mladé holce, která se dětem věnuje ve volném čase, a defakto z toho nic nemá, vezmu? „No, příště budete asi opatrnější, že?“ řekla jsem a rozloučily jsme se. S Mínou jsem si pak o všem mnohokrát opatrně povídala, uháčkovala jsem obrovský „kouzelný“ lapač zlých snů, který jsme společně ozdobily, pořídila jsem lampičku–usínáčka, ušila závěsy kolem palandy a každý večer jsem u Míny seděla, než usnula. Trvalo víc než měsíc, než se vše srovnalo.