[Odebírejte NOVINKY Z MAMINKY! Chci newsletter!]
Nejsem militantní matka. Nemyslím si, že mateřství je povolání, které musí každá máma přijmout jako svůj vysněný cíl, svoje celoživotní poslání, a věnovat se mu nonstop a s plným nasazením po dobu x-let od porodu. Jak jsem ale měla tu čest poznat, i moje liberálnost má své hranice.
Například si myslím, že odkládat své ještě ani ne tříměsíční miminko do výchovného institutu, jen abych mohla každý den do práce, je čirý nerozum. Ze zákona máme právo zůstat s dítětem doma po dobu šesti měsíců bez ztráty nároku na své původní místo. Proč toho nevyužít? Proč si neudělat prázdniny od porad a mítinků, tabulek a přehledů, šanonů a papírových desek?
Jenže jedna věc je, když jde o rozhodnutí z vlastní vůle (příklad Marcely) a jiná věc, když k tomu dotyčnou dotlačí například nepříznivá finanční situace rodiny. Jako jiná moje známá - kamarádka kamarádky. Její manžel přišel v době jejího těhotenství o dobře placené místo.
Vzápětí si sice naštěstí našel jiné, ovšem o poznání hůře ohodnocené. No, a když si nastávající maminka s nastávajícím tatínkem sedli jednou večer spolu ke stolu, jednoduchou matematikou si spočítali, že jeho příjem plus její mateřská pokryje tak zhruba hypotéku a všechny jejich měsíční splátky. Na jídlo a běžný provoz domácnosti už nezbude nic.
Myslím, že existují dva modely pracujících matek: Marcely a ty druhé. Marcely jsou byznysmanky, které představa času promrhaného nad plenkami vrcholně nudí a jakýkoli případný ústupek zaměstnavatele v podobě zkrácené či flexibilní pracovní doby považují za útok na svou osobu a profesní selhání. A pak ty druhé - mámy, které šest týdnů po porodu, v době, kdy se většina z nás začíná teprve pomalu rozkoukávat a zvykat si na novou roli mámy, nedobrovolně rozdělí svůj čas mezi miminko a kancelář.
Tyhle mámy podle mě zaslouží největší uznání. Nástupem do práce se totiž okamžitě dostávají do schizofrenního kolotoče, kdy nikoho v práci nezajímá, že mají doma čerstvě narozené dítě, že se dokola a dokola užírají výčitkami svědomí, že s ním netráví víc času, že se jim každé dvě hodiny prsa nalévají k prasknutí, že po nocích nespí, protože kojí, konejší, případně píšou emaily a dohání, co nestihly přes den v práci. Nikdo jim neprojeví jakékoli uznání ba právě naopak, kolegové mají spíše tendenci zlehčovat jejich situaci hláškami typu: 'Ježiš, vždyť tady musíš sedět jen x-hodin a zbytek máš home-office. To bych taky bral!' a podobně.
Takže suďme, ale spravedlivě. Marcela je podle mě opravdu bláhová a časem bude litovat, že dobu, kdy se mezi mámou a jejím dítětem vytváří nejsilnější pouto, promrhala nad počítačem a na pracovních schůzkách. Odsoudit ale paušálně všechny mámy, co se hned po porodu vrátí do práce, by bylo trochu nespravedlivé. Nemyslíte?