[Odebírejte NOVINKY Z MAMINKY! Chci newsletter!]
Když jsem se krátce před Vánocemi sešla s Lubošem, abychom probrali život, v restauraci naproti mně usedl unavený a zasmušilý třicátník. Koukala jsem na něj nevěřícně, protože takového ho neznám… „Podělaný Vánoce,“ řekl, „představ si, že na Štědrý den bude mít Adama Monika.“ Aha. Luboš se s Monikou nikdy neoženil, protože Adam je dítě narozené podvodem a on tenhle podvod „neskousnul“. Ovšem Adama miluje a kdykoli se potkáme, nemluví o ničem jiném. Ihned mi došlo, jaká to musí být pro Luboše rána. Dokud byl kluk malé mimino, dalo se pochopit, že bude u mámy.
Jenže dneska jsou mu čtyři, na ježíška se těšil už od října a pro Luboše bylo nemyslitelné strávit Štědrý den bez něj. Vždyť je to jeho syn! Navíc novou partnerku si Luboš zatím nenašel a k rodičům se mu nechtělo - byť ho už od listopadu přesvědčovali, že by si to měl rozmyslet, protože na Vánoce přece nemá být nikdo sám. Lubošovi bylo smutno a hrozilo mu, že se emočně rozloží už v pražské restauraci čtrnáct dní před Štědrým dnem. Setkání s ním mě každopádně inspirovalo k zamyšlení a napsání tohoto článku o pocitech otců, kteří z různých důvodů nemohou být se svými dětmi. Nejen o Vánocích, ale během celého roku… Už na začátku vás přitom musím varovat: nebude to veselé čtení. Ale třeba vám dá podnět k zamyšlení, pokud právě teď stojíte před důležitým rozhodnutím, jak dál naložit se svým životem.
Většina z vás už jistě někdy v životě zažila pocit, že nejste dobrá máma nebo dobrý táta. Devětačtyřicetiletého Pavla tato výčitka pronásledovala několik let. Ani dnes, po téměř deseti letech, se mu nechce mluvit o tom, jak těžké bylo volit mezi snovou pracovní nabídkou a vlastní rodinou. „Hodně lidí mě tehdy odsoudilo,“ přiznává programátor důsledky svého rozhodnutí odjet na dva roky pracovat do Spojených států amerických. „Syn Pavel právě začínal studovat gymnázium a o stěhování nechtěl ani slyšet,“ vypráví. I teď po letech má slzy v očích, když si vybavuje, jak moc se mu po synovi stýskalo. Občas se stydí, že dal přednost kariéře před tím, aby byl u toho, až jeho syn poprvé usedne do lavice na střední škole, až se poprvé zamiluje nebo až vstřelí gól ve svém novém fotbalovém působišti.
Syn Pavel s odstupem času říká, že tátu chápe a nic mu nezazlívá - sám by se prý rozhodl stejně. Díky jeho odjezdu prý dřív dospěl a taky si vybudoval kvalitní vztah s matkou. Sedmatřicetiletý trenér David dostal neodolatelnou pracovní nabídku zrovna ve chvíli, kdy se mu narodil syn. Na rozdíl od Pavla nepracuje v zahraničí nepřetržitě, ale jeho práce ho tam zavede několikrát v roce a mnohdy na řadu týdnů. „Ze začátku jsem si vůbec neuvědomoval, jak těžké to pro mě bude. Docházelo mi to až průběžně, když syn začal růst. Když jsem se vrátil domů, viděl jsem, jak hodně se za dva nebo tři týdny, kdy jsem s ním nebyl, změnil,“ vypráví. Davidovi nechybí jenom jeho tříletý syn, ale také žena. „Moc se mi stýská. Nejhorší pocity zažívám večer v hotelu, když mám po práci. Přes den, když pracuji, se stále něco děje - to je takové milosrdnější, nemám moc prostoru na ně myslet. Ale večery jsou kruté. To si představuju, jak se k synovi tulím, jak ho hladím, jak se spolu smějeme. To mi skutečně hrozně chybí…“
Když jsem Pavlovi i Davidovi položila otázku, proč se rozhodli pracovní nabídku přijmout, odpověděli oba v podstatě stejně: byla to prostě zajímavá práce. A kromě toho šlo samozřejmě i o zajištění rodiny. „Nelze generalizovat okolnosti, za jakých zajímavou pracovní nabídku přijmout a kdy ji odmítnout, v každé rodině je to jinak. Hodně mužů odloučení zvládne, protože práce na zajištění rodin pro ně bývá jednou z priorit. Ale to neznamená, že se jim nestýská,“ říká psycholožka Monika Morgensternová z Filozofické fakulty Univerzity Karlovy. Ani její kolegyně Simona Hoskovcová by nedala mužům žádnou univerzální radu, podle které se ve složité situaci rozhodovat. Každopádně by doporučila nechat si na takové rozhodnutí dostatek času, aby si člověk mohl srovnat v hlavě životní hodnoty a aby mohl vyslechnout připomínky své rodiny. „Týká se to zejména lidí, kteří svou práci berou skutečně velmi vážně a mívají problém se od ní odstřihnout.
Osobně se často setkávám zejména s muži z vědeckého prostředí nebo z prostředí obchodu, u nichž se často stává, že v zápalu práce a neschopnosti udělat si čas sám na sebe si důsledky svého rozhodnutí a pobytu mimo domov uvědomí až po několika letech, kdy je začnou trápit obrovské výčitky.“ Odbornice přitom upozorňuje, že v daný moment je důležité uvědomit si, co je podstatné nejen pro člověka samotného, ale i pro jeho rodinu - zda je schopná jeho občasnou absenci ustát, nebo zda by se mu postupně rozložila pod rukama. Mnoho lidí řeší podobné pracovní nabídky hlavně z hlediska finančního zabezpečení, ale otřepaná fráze, že peníze nejsou všechno, platí i tady. Je řada rodin, které se raději uskromní, než by vyslaly jednoho z rodičů do zahraničí, byť by to bylo na pár týdnů. A tak si odpovězte popravdě -nepatří ta vaše náhodou mezi ně?
Bylo by nefér psát v tomto tématu pouze o pocitech a nezmínit se také o vzájemném vztahu otce a dítěte, který je otcovou nepřítomností - ať už několikatýdenní nebo několikaletou - pochopitelně poznamenaný. „To, že spolu otec a dítě netráví běžný čas, nezažívají spolu banality všedního dne, ale ani vážnější chvíle (například když je dítě nemocné), může do určité míry narušit intimitu vztahu. V dnešní době samozřejmě fungují i jiné formy komunikace, ale osobní kontakt nahradí jen do určité míry. Pak záleží na otci, jak dokáže dítěti kompenzovat svoji fyzickou nepřítomnost. Pokud je dítě třeba téměř celý rok bez táty, ale pak spolu zažijí fantastické prázdniny, pomůže to vztah znovu obnovit a celkově posílit. Nikdy však tuto situaci neřeší drahé dárky,“ upozorňuje Monika Morgensternová. Technické vymoženosti dnešní doby jako ICQ nebo Skype jsou pro rodiny v takové situaci skvělými vynálezy. Pro dítěte jakéhokoli věku je podle Simony Hoskovcové nesmírně důležité, že svého rodiče neztratí z dohledu a že ho může pravidelně slyšet i vidět. Pavel před deseti lety takové možnosti bohužel neměl.
Se synem mluvil pouze po telefonu a velmi stručně, protože minuta telefonického spojení mezi Spojenými státy a Českou republikou stála nehorázné peníze. To David má situaci jednodušší - se svým tříletým synem je v kontaktu každý den. „Voláme si denně. Nechávám ho vyprávět, co právě s maminkou dělají, kde byli a co viděli. Taky mu říkám, že tatínek je v práci a že už brzy přijede domů za ním,“ líčí David. Brzy… ale kdy je to brzy? Zatímco my dospělí máme o čase naprosto přesnou představu, předškolní děti a děti v mladším školním věku vnímají čas abstraktně a jakýkoli údaj se jim zdá většinou nesmírně dlouhý. Psycholožka Simona Hoskovcová v takovém případě doporučuje využít pro časové určení tatínkova příjezdu třeba obdobu adventního kalendáře nebo vzít klasický metr a nechat dítě každý den ustřihnout jedno číslo - a to zvlášť u dětí, které na tatínkovu nepřítomnost nejsou zvyklé odmalička, ale musejí se s ní smiřovat postupně třeba ve věku kolem pěti šesti let.
Nicméně nelžeme si do kapsy - čím je odloučení delší a kontakt minimalizován na občasný telefonát, tím rychleji dochází k pomalému odpoutávání se dítěte od otce. Mimo jiné třeba taky z toho důvodu, že rodič odvykne dennodennímu kontaktu s potomkem, takže po návratu mu nemusí být příjemný dětský křik nebo neustálé dožadování se pozornosti. A dítě pochopitelně cítí, že najednou je - z neznámých důvodů -otcem přijímáno chladněji.
Podle obou odbornic je pro budoucí vzájemný vztah otce a potomka důležité také to, jak se o tatínkově nepřítomnosti v rodině mluví a jak je dítěti připomínán - ideálně třeba prostřednictvím fotografie, kterou má dítě umístěnou u postýlky nebo na pracovním stolku. „Někdy si rodič, který zůstal s dítětem doma, ani neuvědomuje, že některými svými výroky druhého popisuje v negativním světle a dítě to pochopitelně vnímá. Nemluvě o situaci například po rozvodu, kdy jeden z rodičů před dítětem očerňuje a špiní toho druhého záměrně,“ říká Simona Hoskovcová. Příběhy Pavla a Davida se liší také v tom, že zatímco Pavel opouštěl syna v pubertě, David se pro zajímavou pracovní nabídku rozhodl ihned po jeho narození, takže syn měl možnost zvyknout si, že táta prostě občas není doma.
Dítě v pubertě už sice nedává najevo, že by tátu potřebovalo, a dovedu si představit i poměrně početnou skupinu těch, kteří odjezd otce vítají s jásotem, ale opak je pravdou - vývojově je přítomnost otce právě v tomto období nejdůležitější. Psycholožka Simona Hoskovcová by v takové situaci zvážila, zda pobyt otce v zahraničí nemůže přinést nějaký užitek i jeho potomkovi a jestli by tedy nemohli odcestovat spolu. Pak záleží na dítěti - někteří puberťáci jsou z takové možnosti nadšení, jiné o ničem podobném nechtějí ani slyšet, a to pak nemá smysl lámat situaci přes koleno. Každopádně každý rodič by se měl podle odbornice připravit na to, že jednou mu dítě jeho rozhodnutí může zazlívat - kritické okamžiky přicházejí zejména právě v pubertě.
David z něčeho podobného strach nemá: „Toho se opravdu nebojím. Se synem máme nádherný vztah, vždycky se na sebe velmi těšíme. Když jsem doma, máme spolu zase úplně jiné možnosti, než mají otcové s pevnou pracovní dobou. Můžeme si společně vyjet někam na několik dní, mohu s ním podnikat nejrůznější věci, na které ostatní tatínkové nemají čas nebo energii.“ Zajímavý je Davidův názor, že by pro něj celá situace možná byla jednodušší, kdyby se ženou měli děti dvě. „Podle zkušeností svých kamarádů, kteří jsou v podobné situaci, vím, že je to paradoxně lepší, když jsou děti dvě. To má otec pocit, že si to děti doma tak neuvědomují. Hrají si spolu, mají jiné, nové zájmy, zkušenosti a pocity, a tak intenzivně nepátrají po tatínkovi.“
Jelikož rozvodovost v České republice neklesá a navíc se stále dál víc rodičů domlouvá na střídavé péči, týká se problém osamělých matek a otců a jejich pocitů, že „zrovna teď jsou bez dětí a asi se složí“, čím dál většího počtu lidí. Ze statistik se může zdát, že s těmito nepříjemnými pocity musejí bojovat spíš ženy, protože jsou to muži, kdo si po rozvodu častěji najdou novou partnerku a založí novou rodinu. Znovu se ožení, zplodí další děti, takže je tolik netrápí, že nevidí ty starší -mají přece další. Těžko mluvit za všechny otce v Česku, každopádně si přečtěte názor a o pocitech alespoň jednoho. Je mu pětačtyřicet a zapadá do statistické normy, tedy znovu se oženil a zplodil další dva potomky, zatímco jeho žena nikoli.
Když se s manželkou před osmi lety rozvedli, domluvili se, že budou dál děti vychovávat oba. Připadalo jim to fér. Jenže pak přišly první dny bez dětí a Jaromírovi bylo k nepřežití. „Samotného mě překvapilo, jak moc mě bolel den, kdy jsem se musel s dětmi poprvé rozloučit a odevzdat je exmanželce. Když jsme žili jako rodina, někdy mi vadilo, že se po mně s křikem plazily okamžitě po příchodu z práce, sotva jsem odložil tašku. V ty dny, kdy jsem byl sám, jsem si říkal: co já bych za to dal…“ vypráví. „Rozvedený muž nemá svým způsobem jinou možnost než se s danou situací postupně smířit. Čas, který je mu vymezen strávit s dítětem, je dán soudně, a nemá tedy možnost volby jako muž, který se rozhodne s dítětem v určité dny nebýt například z důvodu práce v zahraničí. Za takovým mužem může žena i s dítětem přijet, stejně tak on může navštěvovat svoji rodinu, kdykoli se rozhodne, ale rozvedený muž takovou šanci nemá,“ říká psycholožka Monika Morgensternová.
S nepříjemnými pocity, že ztratil moc nad tím, co je pro něj nejcennější, bojoval Jaromír prakticky až do doby, než založil novou rodinu. „Za celé čtyři roky jsem nenašel žádný způsob, jak se stesku zbavit. Mohl jsem dělat jediné -těšit se na dny, kdy budu s dětmi,“ říká. Stesk je hrozný pocit, ale ještě mnohem horší jsou situace, kdy se otcové po rozvodu odmítají podílet na výchově svých dětí a odmítají je navštěvovat. Nemají srdce z kamene, sami se -aspoň ve většině případů - potýkají se steskem, ale v tu chvíli je pro ně důležitější potrestat tímto způsobem expartnerku, která iniciovala rozvod. Zkrátka: takoví muži se snaží, aby bývalé partnerky samy trpěly trápením svých dětí, které teskní po otci. Pro budoucnost dítěte je takový přístup pochopitelně katastrofální a s jinými situacemi nesrovnatelný.