[Odebírejte NOVINKY Z MAMINKY! Chci newsletter!]
Jindra i její muž jsou „odkojení“ stanovými tábory, než se jim narodily děti, jezdili pod stan běžně. Oba nejsou vyznavači dovolených na pláži s „all inclusive“ servisem v ceně. Mají rádi dobrodružství (adrenalinu jim ale stačí jen špetka) přírodu, výlety, usínání pod širákem, cachtání v potoce a večerní ohýnky u stanu.
Jindry manžel je navíc dobrý kytarista, takže pokud kdekoliv „hrábne do strun“, nenápadně se kolem sesednou podobně založení romantici. Pak bývá legrace, povídá se, zpívá, vzpomíná, seznamuje, plánuje – to je pro Jindru i jejího muže ta správná dovolená!
Na tábory a dovolené pod stanem mám ty nekrásnější vzpomínky a moc jsem si je přála zprostředkovat i svým dětem. Mí rodiče byli také „táborníci“; milovala jsem chození s tátou na dřevo, štourání klacíkem v ohni, opékání rohlíků a háďátek z těsta. Měla jsem ráda, když pod stanem pršelo a my se sestrou uvnitř strašně řádily (teď už to vidím i z té druhé strany).
Strašně ráda jsem spala pod širákem a dlouho do noci poslouchala, jak si dospělí povídají. Když jsme večer moc lumpačily, tak nás táta vysypal ze spacáku rovnou do potoka, to stejné se nám mohlo stát, když jsme nechtěly stávat. Naštěstí jsem potkala muže se stejnými vzpomínkami a zálibami.
Než jsme letos poprvé vyrazili, honila se mi hlavou spousta otázek. Co když v noci bude mladší Eliášek plakat, přeci jen se ještě občas vzbudí a pak to často stojí za to! To budu chodit v noci kolem stanu s ječícím mrňousem v náručí kolébat ho do usnutí? Realita byla taková, že náš sotva chodící čertík večer blaženě padnul na rodinnou hromadu, k nohám se mu stočil náš zhýčkaný bišonek a oba se budili po osmé.
První den jsem měla dokonce strach, že je nemocný! Jednou se ale stalo, že se Eliáš kolem půlnoci úplně probudil, manžel ještě seděl s několika známými u ohně, a tak si ho prostě vzal k sobě, aby mě a dcerku nevzbudil. Syn šel z ruky do ruky, každý ho chvíli pochoval, udělal na něj opičky, pohrál si s ním, až Eliáš u jakéhosi nového strejdy opět usnul. Když nám to manžel ráno vyprávěl, strašně rozzlobil tříletou Elenku. Dnes prý nebude spinkat ona! A skutečně vydržela nespat do půlnoci!
S obavami jsem řešila i stravování; Eliášek se ještě naštěstí částečně kojí, ale nerad jí prodávané maso-zeleninové příkrmy, vše preferuje domácí. Elenka je vybíravá a jí jako vrabec. A tak jsem vezla arzenál kaší, skleniček, konzerviček a zdravých dobrot. No – víc než polovinu arzenálu jsem vezla domů! Děti snědly, na co přišly, ale rozhodně ne nic dovezeného.
Dětské kaše nakonec mlsal manžel. Elenka si oblíbila utopence s kopcem cibule a krajíc chleba, syn se mohl utlouct po hutných polévkách z místního bufetu. Pán z bufetu naše děti miloval. „Panečku, ty se umějí nacpat! Ne jak ty háďata od syna. Ty futrujou samý kašičky, patlaniny a pak jsou furt nemocný!“ kdyby jen chudák věděl, co mám ve stanu, a že Eliáš klidně zapije bramboračku mlékem od mámy!
Také jsme chodili pravidelně na „jogojogo“, což je v překladu z eliáštiny jogurt. Asi 2 km od kempu byla totiž rodinná farma, kde prodávali mléko, jogurty s domácí marmeládou a tvaroh. Děti se tam pomuchlaly se zvířátky a odnesly si skleničky jogurtu. Po cestě jsme natrhali borůvky, maliny – to bylo blaho! A příští rok k moři? Ani náhodou!
PRAKTICKÉ TIPY co nezapomenout a jak si stanování s dětmi zpříjemnit