[Odebírejte NOVINKY Z MAMINKY! Chci newsletter!]
Z výzkumu LEGO Play Well Study vychází, že téměř 80 % rodičů ví, že hra pomáhá rozvoji dítěte během prvních 1000 dnů života. „Hra je velmi důležitá pro rozvoj dítěte a udržování a prohlubování vztahů v rodině. Benefity má společná hra pro rodiče, kteří si odpočinou od každodenních starostí, napojí se na dítě, a zároveň se jim otevírá prostor otevřít témata, o kterých se běžně tolik nepovídá nebo je obtížné najít příležitost. Společná hra by měla mít ve společném čase rodiny významné místo,“ komentuje psycholožka Radka Kůřilová.
Pomocí hry se dá dobře rozvíjet i emoční inteligence dítěte. „Emoční inteligence je v podstatě to, že dokážu rozpoznat emoce v sobě, co se děje ve mně, co cítím, co cítí ostatní a podle čeho to poznám. Co třeba zapříčiní, že se vztekám, že se druhý zlobí nebo pláče. A co s tím potom můžu dělat,“ vysvětluje psycholožka. To velmi souvisí i s empatií a schopností vcítit se do druhého člověka. „A zároveň je to i o nějaké regulaci. Co můžu udělat s určitou emocí. Co můžu dělat, když se vztekám, když pláču,“ doplňuje. Emoce navíc ovlivňují i to, jak se děti učí, co si zapamatují, jak dokážou udržet pozornost, což jsou důležité dovednosti do života.
Už malá miminka věci osahávají, strkají si je do pusy a zkoumají svět kolem sebe všemi smysly. Větší zapojení do hry s příběhem však začíná až později kolem dvou, tří let věku. „Do druhého roku věku si děti ještě úplně neuvědomují samy sebe. Poznají, jestli se jim něco líbí, nebo nelíbí. Od dvou let přichází „vztekací“ období, kdy se rozčílí úplně u všeho,“ popisuje psycholožka. To jsou ty klasické scény v obchodě, kdy se váš potomek válí po zemi, zuří, brečí a vy vlastně ani nevíte, co v tu chvíli dělat a co to zapříčinilo. „To je první uvědomování si, kdo jsem já, co cítím, co se mi děje… Když se mi tohle nelíbí, tak se můžu vztekat,“ vysvětluje psycholožka.
Děti od dvou let věku začínají postupně uvědomovat, co cítí, co je odpor. Podle emocí se začínají víc orientovat ve světě. A zhruba od čtyř let věku odlišují emoce ostatních. Radka Kůřilová vysvětluje: „Když se tohle stane Aničce, tak ona pláče a když se to stane mně, tak jsem naštvaná. Děti začínají rozlišovat, že druhý může cítit něco jiného než ony na základě nějaké schopnosti nebo situace.“
Při hře s různými postavičkami nebo třeba figurkami zvířátek se mohou rodiče svých ratolestí doptávat na emoce nebo je různě simulovat. „Když do toho zapojíme i mimiku, tak se dítě učí, co znamená být smutný, jak to na tom druhém poznám,“ vysvětluje psycholožka.
Radka Kůřilová v podcastu uvádí i konkrétní příklady, kdy si dítě hraje například s figurkou koně, který je smutný. Rodiče se mohou doptávat, proč je smutný, co by ho rozveselilo, co by potřeboval. Dítě pak může odpovědět, že koník je smutný kvůli tomu, že dlouho neskákal. Tak mu pak mohou společně postavit překážky a zaskákat si s ním. „Fantazii se meze nekladou a často děti jdou do té hry víc než my dospělí,“ doplňuje.
Pro děti zejména v předškolním a mladším školním věku je hra velmi důležitá, pomáhá jim vyznat se v tom, co se jim děje. „Můžou si poskládat, co se jim děje ve školce, nebo třeba že brácha byl na ně ošklivý a podobně. Dítě si to ve hře odžije. Má v ní prostor a vyzkouší si to. Odžije si emoce, třeba vztek."
Hra jim navíc ukazuje emoce a situace v konkrétní podobě. „Děti hlavně v předškolním věku potřebují věci vidět, nedokážou si představit, co je například láska, co je bohatství. To je pro ně náročné a abstraktní. Ale při hře je to, aha, láska je, když je svatba a mají se rádi a pečují o sebe. Bohatství, když tady mám hromadu něčeho... Děti se na to názorně podívají a podle toho si to potom mohou představit,“ uvádí příklady Radka Kůřilová.
Jak pracovat s dětskými emocemi, když má dítě záchvat vzteku? Jak může společná hra pomoci dětem před nástupem do školky? A proč si děti rády hrají stále stejné hry? To a mnohem více se dozvíte ve videu v úvodu článku. Celý rozhovor si můžete pustit také jako podcast na Spotify.