[Odebírejte NOVINKY Z MAMINKY! Chci newsletter!]
„Sebehodnota je jedna ze dvou složek sebeúcty,“ vysvětluje Šárka Miková hned na úvod. Oproti sebedůvěře, která souvisí s tím, co děláme a jak dobře to zvládáme, sebehodnota odkazuje na to, jak sami sebe vnímáme jako lidi – přijímáme se takoví, jací jsme, se všemi silnými i slabými stránkami. Je klíčová pro zdravé fungování ve vztazích a práci. „Když se přijímáme, jdeme do vztahů s respektem a nepodceňujeme ani nepřeceňujeme sami sebe,“ říká Miková. Oproti tomu narušená sebehodnota může vést buď k roli oběti, nebo naopak k agresi a potřebě kontrolovat druhé.
Podle Mikové se sebehodnota nevyvíjí náhodně, ale začíná se formovat od narození a je zásadně ovlivňována vztahem dítěte k rodičům. „Dítě potřebuje v raném věku vybudovat citové pouto,“ zdůrazňuje. Toto pouto dává dítěti pocit bezpečí a důvěry nejen k rodičům, ale i k širšímu světu. Pokud citové pouto není dostatečně silné, dítě se nemůže plně rozvíjet, protože se stále brání ohrožení.
Psycholožka také zmiňuje, že každé dítě se rodí s určitými vrozenými dispozicemi, které formují jeho osobnost. "Děti se rodí s tím, že mají nějakou dispozici ve svém mozku vyvíjet se směrem k určitému typu osobnosti. Tíhnou k tomu, že budou svět vidět určitým způsobem, že budou situace interpretovat a hodnotit různě. O tom je celá Teorie typů, kterou se taky zabývám," vysvětluje psycholožka.
Například už v batolecím věku se začíná projevovat osobnost dítěte – některé děti jsou aktivní a fyzické, jiné zase více přemýšlivé. Právě v této fázi je důležité, aby rodiče dítěti umožnili být samo sebou, aniž by přehnaně zasahovali.
Rodiče často zmiňují období vzdoru, kdy dítě začíná vyjadřovat svoji vůli. „Dítě nevzdoruje, ono jen zkouší, kým je,“ říká Miková a upozorňuje, že tento projev je normální součástí vývoje osobnosti. Co je důležité, je způsob, jakým na to rodiče reagují. „Rodiče často dělají chybu, když zbytečně protahují moment zahanbení dítěte,“ vysvětluje. Dítě, které narazí na rodičovské hranice, cítí pocit zahanbení, což je přirozené, ale pokud rodič tuto situaci zbytečně prodlužuje, dítě si může myslet, že není dobré, že ho rodiče nemají rádi.
"Rodiče často dělají chybu, že tomu dítěti sice nastaví hranici, ale pak se na něho mračí a zlobí dál a protahují to, nebo dítě pošlou vedle do místnosti případně vyhrožují stylem "však já to řeknu tatínkovi". A pak se k tomu vrací. Tím jenom protahují pocit zahanbení, kdy to dítě ale není schopno oddělit, že udělalo špatnou věc od toho, že ono je celé špatné. Dítě si pak v podvědomí myslí, že je špatné, že ho rodiče nepřijímají, že ho nemají rádi. A to je základ pro narušenou sebehodnotu," vysvětluje psycholožka.
Sebehodnota se formuje nejen tím, jak rodiče dítě vedou, ale také tím, jak s ním komunikují. „Hranice jsou potřeba,“ připomíná Miková a pokračuje: "Ale neměly by být přehnané a nemělo by jich být zbytečně moc.“ Podle ní by rodiče měli jasně a rychle stanovit hranice a současně dítěti dát prostor k rozvoji jeho přirozenosti.
"Do šesti let věku se dítě vidí tak, jak ho vnímají jeho rodiče, a proto máme obrovskou moc a taky zodpovědnost jako rodiče, abychom dětem dávali najevo, že můžou být tím, kým jsou, můžou se vyvíjet směrem k tomu svému typu osobnosti, ale samozřejmě jsou tam nějaké hranice," říká Šárka Miková.
Jedním z příkladů, jak může rodič posílit sebehodnotu dítěte, je situace, kdy starší sourozenec ublíží mladšímu. „Rodiče se vyděsí, že jim z dítěte roste agresor, ale ve většině případů je to projev žárlivosti a nespokojenosti,“ vysvětluje Miková. V takových situacích je důležité dítě uklidnit, ale ne trestat fyzicky. „Řekněte mu jasné ne, ale zároveň dejte najevo, že chápete jeho pocity,“ radí Miková.
Psycholožka také upozorňuje na některé věty, které rodiče používají, aniž by si uvědomovali. „Proč ti všechno tak trvá?“ nebo "Nebreč, nikdo ti nic nedělá" či "Běž si za dětma hrát, ať se trochu otrkáš,“ to jsou podle ní běžné věty, které mohou narušit sebevědomí dítěte, zejména pokud je například introvertní a má problém navazovat kontakty s ostatními.
„Rodiče mají obrovskou moc nad tím, jak jejich děti vnímají samy sebe,“ vysvětluje Šárka Miková. Důležité je začít u sebe, porozumět vlastní osobnosti a respektovat přirozené potřeby dítěte.
Jaký vliv má citové pouto mezi rodiči a dětmi na jejich vývoj a formování osobnosti? Jak sama Šárka Miková podpořila svou dceru? To a mnohem více se dozvíte ve videu v úvodu článku. Celý rozhovor si můžete poslechnout jako podcast na Spotify.