[Odebírejte NOVINKY Z MAMINKY! Chci newsletter!]
Jana Ondříčková pracuje 25 let v oblasti komunikace, respektive vzdělávání na poli firemní komunikace. To znamená, že pomáhá firmám, jednotlivcům i týmům k tomu, aby se jim lépe komunikovalo. „A to, co zavádím v praxi jednotlivých firem, zavádím i doma,“ vysvětluje.
„Existuje šest manažerských pravidel, která pomáhají k lepší spokojenosti týmu a lepší komunikaci. Jsou to tři operační a tři komunikační. Není to nic složitého.“
V rodině Jany Ondříčkové praktikují „poradu“ na nedělní procházce. „Každou neděli máme takový pozitivní rituál, kdy se jdeme projít a tam si vyříkáme to, co jsme za týden nestihli. Vzniklo to spontánně. Pak máme mezi sebou úkoly rozdělené tak, aby bylo jasné, že každý se podílí na společné domácnosti. Možná je to i taková vize, že učíme jakési úctě k práci, že není práce dobrá a špatná, ale práce provedená dobře, nebo špatně. A poslední jsou pravidla, která dávají určité mantinely k tomu, aby se nám dobře komunikovalo, takže jedno z pravidel třeba je, že když přicházíme do místnosti kohokoliv, tak klepeme. To jsou operační pravidla. A pak jsou tři komunikační. Máme očekávací rozhovor, zpětnou vazbu a hodnotící rozhovor. Je to úplně jednoduché, akorát v té manažerské terminologii to zní složitě. Je to o tom, že jsme se naučili od útlého dětství se synem Patrikem to, že když si potřebujeme něco říct, sedneme si ke stolu v kuchyni a tam si říkáme, co mně nebo jemu vadí nebo co nás mrzí.“
Jana Ondříčková je přesvědčena, že každý rodič v tom nejútlejším věku svého dítěte by měl plnit čtyři role:
„Rodič by měl být kamarád. Takže jsme si s Patrikem hodně povídali, klekla jsem si na koberec a hrála jsem si s autíčkem, tak jako si hraje každý rodič. A chtěla jsem, aby ve mně viděl toho kamaráda. Odmalička se mi ale vyplatilo, že jsem byla taky někdy vůdce. Občas jsem práskla do toho stolu a řekla, že se jde spát. I lvice musí někdy zařvat, aby lvíče pochopilo, kdo je tady pánem, ale ne ve zlém. U toho nejmenšího dítěte i v pubertě jsem byla motivátor. Motivátor, to je ten roztleskávač, který chodí na všechny besídky, sedí v první řadě, má transparenty a dělá: jupí, to se ti povedlo. A začíná to už u nočníku – za 3 kapky velký potlesk. A poslední je to, že jsem navigátor. Navigátor pro mě znamená, že rodič je vlastně o dva kroky dopředu. A než abych křičela, tak jsem pořád vysvětlovala. U malého syna nejvíc fungovalo, že jsme si o všem povídali. Ne, že jsem byla vedle něj, ale byli jsme spolu a povídali jsme si o všech věcech. Takže dřív než jsem začala křičet, tak jsem začala vysvětlovat, proč to tak chci. A hledali jsme kompromis. Snažili jsme se najít tu střední cestu,“ vypráví koučka.
Jaký má Jana Ondříčková názor na různé výchovné směry? Co říká na dnešní rodiče a jejich komunikaci s potomky? Proč se dnešním dětem říká bludičky a sněhové vločky? Jak mohou maminky pracovat na sobě? Podívejte se na video nebo si poslechněte podcast třeba na Spotify.