[Odebírejte NOVINKY Z MAMINKY! Chci newsletter!]
První věc, která maminky zajímá, je věk, od kdy lze začít s úplně prvními lekcemi plavání pro miminka. „Pokud se budeme bavit o návštěvě odborných specializovaných klubů, tak je všeobecně známo, že mohou rodiče navštěvovat se svým miminkem takzvané vaničkové plavání, a to je od dokončeného druhého měsíce. Do specializovaných menších bazénků můžou od dokončeného pátého měsíce,“ vysvětluje Štěpánka Štrougalová z Baby Clubu Juklík.
Maminky, které porodily druhé nebo třetí děťátko a vědí, jak s ním manipulovat, mohou podle odbornice už dříve, ale samozřejmě až po zahojení pupíčku. „Je to aktivita, která je velmi hezká a přinese spoustu radostných chvilek, takže doma ve vaně opravdu mohou s dítětem plavat už od druhého třetího týdne,“ doplňuje.
Kojenecké plavání u nás začalo v roce 1989 a instruktorka popsala jeho výhody: „Je to první smysluplná aktivita, kdy rodič je s tím dítětem na jedné vlně, kdy jsou opravdu parťáci. A do rodiny přinese velmi pozitivní emoce.“ Maminky si pak z plaveckých klubů odnášejí nové zkušenosti a praktické dovednosti, kterými si mohou s dítětem zpestřit i večerní koupání. „Za každým prvkem, za každou hrou je schovaná nějaká plavecká dovednost, kterou my rodiny cíleně učíme,“ vysvětluje.
Co se týče vaničkování, Štěpánka Štrougalová doporučuje aspoň jednu lekci absolvovat s odborníkem. Maminky buď můžou přijít do klubu, nebo si lektorku pozvou domů. „Potom už stačí třeba jednou za měsíc ji pozvat a jenom se ubezpečit v tom, že prvky dělají správně,“ doplňuje. Existují i on-line lekce vaničkování. Ty odbornice vidí jako dobrý doplněk k tomu, aby si rodiče připomenuli lekce, které se naučili pod odborným vedením.
Na skupinových lekcích je trenérka, která rodiče s miminkem krok po kroku vede, a nikdy se nikam nespěchá. Zařazují se prvky, které na sebe navazují, a u malých dětí se plně respektuje psychomotorický vývoj. „Ve všech klubech se maminek ptají, jestli je dítě donošené, jestli tam není nějaká vada, nějaká odchylka, nějaké opoždění, a plně se to v metodě respektuje. Každé dítě má prvek přizpůsobený. Ne, že by byl úplně jiný, ale přizpůsobený k stupni psychomotorického vývoje,“ vysvětluje.
Instruktorka zdůraznila, že než se začne miminko potápět, je za tím obrovský kus práce a není to hned. „Základ plavání je mít hlavu pod vodou, bez toho se neobejdeme,“ říká. Ale maminky nemusí mít z potápění obavy. „Trenérky vědí, co dělají. Je na to vytvořená hluboce propracovaná metodická řada. I když je tam někde nějaká odchylka, tak je vždycky řečeno, jak to řešit, jestli se vrátit, nebo pokračovat.“
Pokud instruktoři vidí nějaký zádrhel, tak se vždycky s rodinou snaží situaci řešit. „Nikdy nechceme, aby rodina odcházela s tím, že to ve vodě nezvládají. Zkusíme individuální přístup, zkusíme jinou lektorku… Může se stát, že miminko třeba pláče, protože lektorka má brýle, i to je taková drobnost, ale může to tak být,“ vypráví odbornice.
Častým motivem rodičů, proč chodí na plavání, je pocit, že dítě se pak ve vodě udrží a neutopí se, když v létě půjdou někam na koupaliště. Ale odbornice varuje: „Tato otázka je velmi ošemetná. Obecně se traduje, že za plavce se považuje člověk, který bez známky únavy na hluboké vodě uplave 200 metrů. Když si to vezmete, tak ta cesta k tomuhle je opravdu dlouhá, takže rodiče, i když chodí do kurzu, vždycky musí mít stoprocentní přehled o svém dítěti u vody,“ vysvětluje a doplňuje: „Děti předškolního věku byste u vody vždycky měli mít na dosah a děti do 12 let na dohled, protože opravdu zaškobrtnutí a tonutí jsou tiché a vteřinové.“ Štěpánka Štrougalová razí heslo, že jakmile jdete s dítětem k vodě, není to odpočinek, je to dřina a u vody rodiče fungují jako dozor. „Pokud si chcete jít k vodě odpočinout, běžte bez dítěte,“ říká.