[Odebírejte NOVINKY Z MAMINKY! Chci newsletter!]
Co říct dětem „na cestu”, až si půjdou pro vysvědčení?
Skvěle funguje sebehodnocení. Dítě samo sebe ohodnotí v rozhovoru s námi. A rodič u toho může nastavovat zrcadlo. To se ale hodí ve spoustě situací, třeba i po výkonu ve sportu. Takže bych dítě vyzvala: Co si o známkách myslíš? Jak je hodnotíš ty? Jak to cítíš?
VIDEO: Zápisy do školy se blíží
To se rodiče dozvědí asi něco zajímavého…
Děti toho o sobě prozradí hodně, třeba i řeknou: "Ano, tohle jsem zvoral/a. Mám z toho špatný pocit, málo jsem se učil/a." Nebo také: "Dělal/a jsem pro to všechno, ale paní učitelka pak v rozhodovacím testu nakonec zadala úplně jiné věci, než na jaké jsem se připravoval/a." Dítě by mělo dostat prostor říct, co si myslí.
Dovedu si lépe představit, že jsme všichni spokojení s jedničkami. Ale co situace, kdy rodič spokojený není, podle něj by výsledky mohly být lepší?
Vždycky bych nechala nejprve hodnotit dítě – zeptat se ho na názor. Navíc čím jsou děti starší, tím spíše se jednoduše uzavřou po nějaké naší nevhodné poznámce a nedostaneme z nich pak už nic. Když máme pocit, že je někde rezerva, můžeme třeba říct: Aha, to je zajímavé, tobě tyhle výsledky stačí? Dítěti třeba trojky stačí, ale my můžeme vyjádřit obavu, že s nimi se na střední školu nedostane. Důležité také je, co za známkou stojí. Nechuť? Malé ambice? Nebo učitel, se kterým je dítě v konfliktu?
Situace, kdy je dítě s horší známkou v pohodě, ale my rodiče ne, jsou ale velmi časté. Co radíte k motivaci k lepším výsledkům?
Především bychom měli i my rodiče zjistit, „co to s námi dělá”. Probrat situaci i s partnerem – často to bývá tak, že je jeden z rodičů víc ambiciózní a čeká to samé od dítěte, ale dítě je jiné.
To ale může znít tak, že uznáme, že dítě se snažit nemusí :-)
Myslím si, že vystavit dítě důsledkům je to nejlepší, co pro něj můžeme udělat. Ať má třeba pět neomluvených hodin, špatnou známku… Dítě samo zjistí, jak je to nepříjemné a kolik negativních situací kvůli tomu musí řešit. Chodí pozdě do školy? Je to nepříjemné. A určitě na tom zapracuje. Než abyste na něj každý den křičela, popoháněla ho a s nervy nadranc mu nakonec pomohla se do školy dopravit včas, dát mu zodpovědnost co nejdříve je nejlepší. Stejně z něj vyroste dospělý člověk, který musí všechno řešit sám.
Mgr. Lucie Šmahelová Černá, dětská psycholožka (psychologie-biofeedback.cz)