[Odebírejte NOVINKY Z MAMINKY! Chci newsletter!]
Spousta rodičů, když jsou konfrontováni s kritickou situací – jejich křičící, vztekající se dítě se snaží vyrvat hračku kamarádovi, pouze povzdychnou „Honzíku/Mařenko, pust to“ a pak lakonicky poznamenají „No jo no, on/ona se prostě nechce dělit.“ Znáte takové? Ano, v jejich případě nese za podobné výlevy jejich ratolestí vinu domácí výchova. Může se ale stát, že i když svému potomkovi dokola vysvětlujete, že se musí dělit, a že to není hezké, když nechce nic půjčovat, setkáváte se s úplně stejným chováním. Kde je chyba tady?
Pavla (34): „Dceři jsou 3 roky a dva měsíce. Když k nám přijde někdo na návštěvu (kamarádka s dítětem), nechce se o nic dělit. Jakmile si někdo půjčí její hračku, dcera ji okamžitě musí mít taky. Je jedno, jestli jde o panenky, kostky, kuchyňské nádobíčko. Je ochotna půjčit maximálně tu nejmenší panenku či nejobyčejnější plastové nádobí (kdy ona sama si nechá ty hezké panenky či nerez nádobí). Pokud není po jejím, je schopná klidně hodinu brečet, což mi samozřejmě nevýslovně leze na nervy, nebo trucovat u sebe v pokojíčku. Pořád jí to vysvětlujeme, víc už to snad ani nejde. Taky vždycky upozorňuju na to, jak hezké to je, když někdo něco půjčí jí. Přijde mi, že je trochu stará na to, aby tohle dělala, navíc už to trvá déle než rok. Vážně už si nevím rady.“
Pavla má pravdu v tom, že největší období vzdoru a majetnických pudů se u dětí projevuje zpravidla kolem 2. roku věku. Tříleté a starší děti by už měly umět pochopit, že nemůžou mít všechno, a koncept půjčování a dělení by jim měl být jasný. Nicméně případ Pavly není ojedinělý. Jedním z důležitých aspektů je, jestli dítě nechce půjčovat plošně nic, nebo jestli se to týká jen pár jeho oblíbených hraček.
Pokud se jedná o druhý případ, psychologové doporučují příliš to neřešit. Neměli bychom dítě nutit, aby se dělilo o svoje oblíbené hračky, pokud samo nechce. Kritickým situacím je lepší se spíše vyhnout tím, že dítěti vysvětlíme, aby hračky nenosilo tam, kde budou jiné děti, pokud se o ně nebude chtít dělit. Když čekáme návštěvu doma, poprosíme dítě, aby inkriminované plyšáky (panenky, auta,…), které nechce půjčovat, odneslo například do ložnice rodičů a nechalo je po dobu návštěvy tam. Dítě většinou popadne dva tři kousky, které si s dobrým pocitem odnese schovat, a zároveň se smíří s tím, že o zbytek se podělí.
Jestliže se ale dítě nechce dělit o nic a vyžaduje pokaždé to, s čím si právě hraje jeho kamarád, vyžaduje situace již trochu radikálnější řešení. Říká se tomu nechat dítě na vlastní kůži pocítit důsledky jeho chování. Například: pokaždé, když se začne takto chovat, nekompromisně se sebereme a odejdeme. Je to pravda trochu drastické a ne vždy jednoduché, zvlášť když někam vážíte dlouhou cestu a těšíte se, že si třeba popovídáte, ale funguje to stoprocentně. Uděláte to jednou dvakrát a uvidíte, že si to vaše zlatíčko příště rozmyslí.
Dobrá zpráva je, že takovéto umíněné a majetnické chování se s věkem zmírňuje. Čím je starší, tím lépe dítě reaguje na domluvu a dokáže se s podobnými situacemi vyrovnat. Ať už se rozhodnete pro radikální postup, či zůstanete u vysvětlování, obrňte se ale trpělivostí. Úspěchu se doberete důsledností, ne zvýšeným hlasem či plácnutím po zadku. I když někdy to k tomu tak svádí.