Pomoc, (ne)slyším biologické hodiny!

Jana Benešovská 17.  8.  2012
Pomoc, (ne)slyším biologické hodiny!
Většina žen z generace našich babiček a maminek pojem „biologické hodiny“ neznala. Nemluvilo se o něm, a i kdyby, tlouct je tyto ženy neslyšely, protože v době, kdy se tak mělo dít, už dávno byly matkami.

[Odebírejte NOVINKY Z MAMINKY! Chci newsletter!]

V současné generaci je všechno jinak a biologické hodiny se skloňují v lékařských kruzích, populárních časopisech i v každodenní konverzaci s kamarádkami. Fakt je ten, že průměrný věk prvorodiček v Česku stoupá, to v praxi znamená, že rodí stále starší ženy. Když ponecháme stranou varování lékařů a výčitky rodičů, ono to vlastně až tak nikomu nevadí, paradoxně s jedinou výjimkou - rozhodnutí odložit mateřství na později nejvíc ubližuje nám samotným. Je sice skvělé, že si ve dvaceti můžeme vybrat, zda strávíme několik let studiem, budováním kariéry, nebo touláním po světě, ale s přibývajícími roky nás dříve nebo později ta neodbytná myšlenka stejně dožene: A co rodina, nenastal náhodou čas mít dítě?

Vzápětí následovaná otázkou ještě zákeřnější: A chci já ho vůbec? Jedno arabské přísloví říká: Nauč ženu číst a psát a přestane rodit. Zní to příšerně, ale je v tom trochu pravdy. Není to vážně tak, že čím jsme vzdělanější, starší a zodpovědnější, tím nám dilema, zda, a hlavně kdy otěhotnět, přijde těžší a těžší?
Většina lidí si pod pojmem „biologické hodiny“ představuje jakousi vlnu touhy být matkou, že se jednou ráno vzbudíte a budete chtít být těhotná, protože všechno jiné ve vašem životě najednou přestane dávat smysl.
Ve skutečnosti ale nikdy nikdo nepopsal, jak má tikot biologických hodin přesně vypadat.

A hlavně - jestli musí pokaždé přijít. Podob pověstného „tlučení“ se zdá být tolik jako žen na planetě: jsou takové, které cítily šimrání v děloze, jiné zase říkají, že už se nasytily sexu, akcí, dobrého jídla nebo vína a je načase posunout život někam jinam, existují i ty, které biologické hodiny vzaly čistě racionálně: je mi pětatřicet, žádnou touhu po potomcích vnitřně necítím, ale protože nechci být na stáří sama, asi mi - logicky - nezbude nic jiného než otěhotnět.

Pod společenským tlakem

Odpověď na výše uvedené otázky je o to složitější, že se nám do rozhodování ohledně početí potomků a případného správného načasování míchá i někdo jiný než my samy. A to nejsou jenom partneři nebo rodiče, ale i společnost. Bezdětnost je totiž stále celkově vnímána jako určité stigma. „Žijeme v kultuře, která je pedocentricky orientovaná, mít děti je považováno za normu, zatímco rozhodnutí pro bezdětnost máme sklon vnímat téměř jako deviaci. Není tedy snadné podobnou volbu ustát,“ říká psycholog a manželský poradce Petr Šmolka. Většina lidí svobodné rozhodnutí ženy, že nebude mít dítě, nechápe. Pravda je, že žen, které tvrdí, že stoprocentně nebudou matkami, mnoho nepotkáte. Většina děti chce. Jen třeba ne teď.

Naše babičky a maminky měly život jednodušší v tom, že se nemusely rozhodovat, politický režim a společenská situace rozhodly za ně. Tehdejší normy vymazaly ze života stres spojený s rozhodováním, pro ženy rodící ve dvaceti nebylo tak těžké se přizpůsobit a konečně - ve stejném věku, kdy my teprve přemítáme, zda počít, nebo nepočít dítě, naše matky měly doma téměř dospělé potomky a před sebou celý život. Dnešní doba přináší svobodu, ale s ní také jedno negativum -nutnost vybrat si a přijmout s tím spojená omezení, navíc většinou dost nepopulární.

Když se žena po třicítce rozhodne mít dítě, musí se (aspoň částečně) vzdát kariéry, velkou část energie i prostředků investovat do někoho jiného, a navíc bez jistoty, že se jí to někdy vrátí. Mateřská láska je totiž nepřenosná, a i když vám tisíce žen budou vyprávět, jak je úžasné mít dítě, dokud ho sama mít nebudete, nevžijete se do toho.

Partner na sex versus otec

Spousta žen už dilema „otěhotnět-neotěhotnět“ vyřešila. Potomky mít chtějí, ale nevědí, s kým si je pořídit. Stejná otázka přitom trápí singles i ženy několik let zadané, které jsou o svém muži přesvědčené možná jako o partnerovi, ale nikoli jako o otci svých dětí. Zdá se, že partnery si prostě v různých životních obdobích vybíráme úplně jinak.

„Ženy si volí partnery podle dvou strategií,“ vysvětluje Petr Šmolka. „Ta první by měla zajistit vhodný genetický vklad případným společným potomkům, do popředí tedy vystupuje partnerovo zdraví, síla, sexuální výkonnost, obecně řečeno - fyzická atraktivita. Druhou strategií je pak volba partnerů majících přístup ke zdrojům, tedy těch, kteří by byli s to ji i děti materiálně zabezpečit.“ Když cíleně plánujeme otěhotnět, zvláště ve vyšším věku nebo když slyšíme tikot biologických hodin, vystupuje podle odborníka do popředí - někdy naneštěstí až příliš silně - druhá z uvedených strategií. Je to možná logické, ale nikoli stoprocentně šťastné rozhodnutí.

Ve své poradně pak totiž Petr Šmolka i jiní odborníci pitvají příběhy žen, které v touze po dítěti při výběru partnera až příliš rezignovaly na fyzickou přitažlivost, a tím mnohdy i na uspokojení z intimního soužití. „Každou volbu, kde už od počátku absentuje zamilovanost a která je volbou spíše z rozumu, lze považovat za potenciálně rizikovou. Většinou totiž bývá jen otázkou času, kdy se v okolí objeví někdo natolik atraktivní, že ženě vedle něj začne otec jejích dětí připadat fádní a nezajímavý. Byť by ji sebevíc miloval, byl hodný, spolehlivý, charakterní…,“ míní psycholog.

Ačkoli pro každý partnerský vztah je důležité aspoň základní fyzické zalíbení, slovům odborníka trochu protiřečí výzkum německého Herder-Institutu z roku 2006. Zjistil totiž, že to nejdůležitější, co řeší muži na ženách a ženy na mužích, není fyzická atraktivita, ale touha po tom plodit potomky. Výzkum oslovil celkem 1011 lidí obou pohlaví ve věku od 18 do 60 let. Ukázalo se, že rodičovská role je podstatná pro 73 procent žen a 64 procent mužů. Za zmínku také stojí, že jedenašedesát procent žen očekává od partnera-otce svých potomků přinejmenším stejné vzdělání a přibližně každá druhá si zakládá na jeho společenském postavení. Muži naproti tomu tato kritéria považují za zbytečná.

Proč si bereme špatné muže?

Výzkumy jsou ovšem věc jedna, realita věc druhá. A tak ačkoli spousta žen hlásá vysoké nároky, řada z nich pak končí s muži, kteří nesplňují ani třetinu požadovaného. Příběhů, kdy „dokonalá“ žena zaplála láskou pro muže s velkým M, kterého si také vzápětí vzala, aby se po pár měsících ukázalo, že ve skutečnosti jde akorát tak o muže s velkým egem a také velkými dluhy, je všude plno.

„Ženy jsou dnes pod obrovským tlakem,“ vysvětluje psycholožka Alex Doležalová a pokračuje: „Žena musí podávat skvělé výkony v zaměstnání, musí dobře vypadat, měla by být soběstačná. Počínaje třicítkou pak okolí očekává, že se objeví s ženichem na úrovni a plány na založení rodiny. A tlak se s přibývajícími léty stupňuje. Když pak přijde muž, který se chová jakž takž galantně a ženě dodá iluzi opory, ona je u vytržení, přestává používat přirozené instinkty, slepě se zamiluje a vzápětí porodí dítě.“ Alex Doležalová ve své praxi v poslední době potkává také ženy z kategorie těch, které si posledních x let užívaly a přišlo jim to nesmírně zábavné, najednou však ze dne na den jako by prozřely a chtějí mít všechno hned - partnera, dítě, stálý vztah...

S pocity ujíždějícího rychlíku pak přeskakují z nezávazného užívání si do vztahů, o které většinou kvůli početí potomka tak moc stojí, že jsou ochotny ze strany partnera tolerovat jakoukoli verzi soužití, hlavně že někoho mají,“ vysvětluje odbornice. Pokud jde o generaci žen kolem třicítky, Alex Doležalová má ve své praxi spoustu takových, které dobrovolně-nedobrovolně tolerují partnerovi další přítelkyně a doufají, že až se ten jejich muž vybouří, bude jen jejich, a navíc vzorný manžel a otec. „To samozřejmě vyjít může, ale také nemusí,“ říká psycholožka.

Dítě bez otce?

Každou ženu toužící po dítěti, ale nemající vhodného partnera napadne dřív nebo později otázka: Mám si pořídit dítě bez otce? Psycholog Petr Šmolka dostává podobnou otázku v podstatě denně. „S osaměle žijící a biologickými hodinami potlučenou ženou většinou nemůžu udělat nic jiného než s ní projít jednotlivé možnosti, upozornit ji na jejich úskalí a posvětit jí tu, kterou si sama zvolila. Za předpokladu, že ta možnost není až příliš ztřeštěná,“ odpovídá upřímně.

Mít dítě bez otce je velké dilema, v němž figuruje spousta faktorů, a co je důležité si podle odborníka uvědomit, že neexistuje žádné správné nebo špatné řešení. Existují pouze varianty, které přinesou své důsledky. Ovšem situace není nikdy tak jednoznačná, aby se dalo říct, jak se máme „správně“ rozhodnout a co by bylo naopak špatně. „Nejdůležitější věc, na kterou je třeba pomyslet, je, že podobným rozhodnutím stát se osamělou matkou neovlivníme pouze svůj osud, ale na dlouhou dobu i osud případného dítěte,“ míní odborník. „Jinak asi bude volit (nebo by alespoň volit měla) relativně dobře situovaná žena se zázemím fungující původní rodiny, která jí může být potřebnou oporou, a jinak žena pohybující se na hranici životního minima, bez rodiny, přátel a jakéhokoli sociálního zázemí.

Někomu možná bude připadat podobný názor jako diskriminační, jenže ono nejde jen o naplnění mateřské touhy. Ani dobře situovaná žena obklopená zástupem natěšených pomocníků nemusí být dobrou matkou. Už jsem bohužel viděl spoustu dětí, které byly jejich matky nuceny odložit do kojeneckých ústavů či dětských domovů jen proto, že poněkud podcenily nároky osamělého mateřství.“ Jedna z dalších věcí, nad kterou se musíte zamyslet, stojíte-li před rozhodnutím stát se svobodnou matkou, je otázka, jaký postoj tímto svým rozhodnutím předáváte svému potomkovi. Je jisté, že váš syn nebo dcera vám jednoho dne položí otázku, proč nemají tatínka.

Když jim budete vysvětlovat, že jste nejdřív studovala, pak cestovala, pak dělala kariéru a na navazování vztahů jaksi nebyl čas, předáváte tím svému dítěti vlastně informaci, z níž si snadno může udělat obrázek, že partnerské vztahy vlastně nejsou v životě až tak důležité. To se pak může projevit v přístupu k mužům u dcery nebo v přístupu k sobě samému u syna - muži jsou špatní, já jsem taky muž... Petr Šmolka má ve své praxi řadu žen, které tyto otázky řešily, aby se nakonec svobodnými matkami staly. Podle něj svého rozhodnutí většinou nelitují, pár výjimek by se však přesto našlo, a to zejména u žen, které si dítě pořídily se svým ženatým milencem a jaksi doufaly, že jej potomek přiměje k rozvodu.

Pomoc, já netikám!

„Dlouhou dobu jsem věřila, že biologické hodiny má v sobě nastavené každá z nás,“ líčí Petra a dodává: „Když mi pak spolužačka v pětadvaceti líčila, jak se těší, až založí rodinu, vůbec jsem to nechápala, ale říkala jsem si, že to přijde. Teď jsem oslavila třiatřicet a říkám si: Neměla bych cítit něco podobného? Jak to, že vůbec netoužím po dítěti?“ Je řada žen, které se dítěti do budoucna nebrání, ale pořídit si ho chtějí, AŽ…budou mít lepší bydlení, víc peněz, něco odžito… Dosaďte si vlastní argument, patříte-li do této skupiny.

Je určitě správné přistupovat k mateřství zodpovědně a s rozumem, někdy však hrozí, že svůj život tak trošku přeplánujeme. Ne že by metoda z časů našich babiček a maminek (maturita, svatba, početí, první dítě, dovolená, druhé dítě) byla programem hodným následování, ovšem řada žen se dnes vrhá do extrému opačného, aby následně litovaly, že sice mají všechno, ale to „nej“ jim uteklo. Je možné, že biologické hodiny opravdu neslyší, stejně tak je ale možné, že jejich tikot jenom zabíjejí argumenty.

Jak už zaznělo na začátku, touha po dítěti neznamená u každé z nás probuzení se s podivným pocitem v podbřišku. U řady žen se může převést i do racionální roviny. Tedy do stavu, kdy si uvědomíte, že už vám není dvacet a že netoužíte zplodit dítě primárně kvůli přírodě, ale prostě proto, že své stáří nechcete mít prázdné nebo že je možná načase dát nový rozměr svému partnerskému životu. Zní to sice poněkud neromanticky a zištně, ale kde je napsáno, která podoba biologických hodin je správná a která špatná? Čím víc o tom budete dumat, tím víc nejistá a vystresovaná budete.

Plánovat a přemýšlet nad případnými důsledky každého životního rozhodnutí je dobré, ale nedělejte to donekonečna a vyberte si.

Témata: Děti, pomoc, hodiny, biologické hodiny, Nový rozměr, Toulání, Petr Šmolka, Bio, Negativum, Maturita, Rodičovská role, Průměrný věk, Manželský poradce, Životní rozhodnutí, Hod