[Odebírejte NOVINKY Z MAMINKY! Chci newsletter!]
Statistiky uvádí, že tzv. poporodním blues si projde zhruba 50 – 75 % novopečených maminek. Jak již sám teskný název naznačuje (blues – angl. mrzutá či teskná nálada) jde o přechodné období nenadálého smutku, skleslosti, plačtivosti, podrážděnosti (někdy až zlosti). Čerstvá maminka se nejčastěji 3 dny po porodu – tedy paradoxně v době, kdy jde z porodnice konečně domů – začne cítit osamělá, nepochopená, nevěří si, je značně citlivá až labilní, velmi snadno jí cokoliv rozteskní, ale i rozčílí (nejčastěji bohužel partner).
Na vině jsou nejen poporodní a laktaci startující změny hormonálních hladin, ale i zcela nová, a život obvykle velmi měnící životní situace. Tolik změn najednou není lehké natož automatické zvládnout. Dobrá zpráva nejen pro maminky, ale možná naprosto stejnou měrou i pro tatínky a další blízké osoby je, že během maximálně 14 dní bývá blues „odzpíváno“.
Máte-li napsáno kdesi ve hvězdách, že si „bluesovým“ obdobím po porodu projdete, mnoho proti tomu nenaděláte. Ve výhodě jsou dobře informované dámy a samozřejmě i jejich (obvykle z předporodních kurzů) informovaní pánové. Kvůli poporodnímu blues zpravidla není potřeba navštívit psychologa, tedy alespoň tehdy, pokud jste depresemi či jiným psychickým onemocněním netrpěla už před porodem. Že není cosi v pořádku, může naznačovat i déle než 14 dní trvající „blufování“. Tehdy raději konzultujte svůj stav s odborníkem.
A co můžete vy nebo vaši nejbližší udělat, jste-li již „v tom“? Dobré je nenechávat novopečenou maminku napospas samotě. A nemusí jít jen o partnera, společnost a pomocnou ruku i ucho může skvěle obstarat i oblíbená babička, teta nebo maminka (naopak tchýně je většinou spíše nevhodná volba). Pokud je to možné, měla by maminka hodně odpočívat. „Blues zpívající maminka“ kráčí dobrým směrem, daří-li se jí o svých pocitech mluvit a ventilovat je.
Trvá-li blues více týdnů, obvykle se uvádí déle než 14 dní, může tento nepříjemný depresivní stav přerůst v tzv. neurotickou depresi, často zaměňovanou za laktační psychózu. Neurotická deprese postihuje okolo 10 % žen v poporodním období. Poměrně často se jedná o dámy, k jejichž osobnostním rysům patří nízké sebevědomí, dále pak o ženy, pro které je každá životní změna a obtíž dvojnásob veliká a takřka nepřekonatelná. Neurotická deprese si rozhodně zaslouží péči odborníka a samozřejmě i velkou emoční, ale i naprosto praktickou (vaření, úklid, péče o starší děti apod.) podporu ze strany rodiny a přátel.
Označením „laktačka“ velmi rády laicky označujeme jakoukoliv psychickou nepohodu, která se váže na poporodní období. Jenže laktační psychóza je mnohem víc než „nepohoda“, laktační psychóza je závažné onemocnění, které naprosto vždy vyžaduje odbornou péči, medikaci a hospitalizaci. Laktační psychóza, která se naštěstí vyskytuje u pouhého 0,1% žen, však může v ojedinělých případech, kdy není léčena, skončit tragicky – např. sebevraždou matky či vraždou novorozence!
Stav, který na sebe upozorňuje zejména ztrátou kontaktu s realitou, halucinacemi, bludy a třeba i neodůvodněným patologickým strachem o dítě či naopak naprostou neschopností se o miminko starat, se může objevit bezprostředně po porodu, nebo kdykoliv během šestinedělí. Spektrum příznaků této závažné choroby je pestré; nešťastná, strachy, depresemi a třeba i nočními děsy zužovaná maminka však nemusí mít všechny uvedené symptomy!
Ať již se jedná o nekomplikované poporodní blues, nebo velmi závažnou laktační psychózu, vždy je důležité, aby daná maminka nebyla na vše sama. Nejenže pak není nikdo, kdo by jí vyslechl, podpořil ji, pomohl, nebo jen prostě byl po ruce, ale není ani nikdo, kdo by si případného nestandardního chování všiml.
Což samozřejmě neznamená, že se po porodu stáváme nesvéprávnými divoženkami, ale i moudří předkové i mnohé národy a kultury napříč světadíly věděly, že novorozenec i jeho maminka potřebují hřejivou a láskyplnou péči blízkých – dříve matek, babiček, tetiček, kmotřiček a sousedek, dnes nejčastěji otců.