[Odebírejte NOVINKY Z MAMINKY! Chci newsletter!]
Když Robertova partnerka otěhotněla, měl obrovskou radost. Věděl, že chce být otcem už od svých čtrnácti. Když se jeho syn narodil, byl to pro něj nejsilnější zážitek. Byl u porodu, držel svého novorozeného syna, a taky přestřihl pupeční šňůru. Bylo to přesně tak, jak si okamžik zrození představoval.
Jenže čirou radost a štěstí brzo vystřídal stav, který přišel nečekaně a všechny, včetně Roberta, jemně řečeno zaskočil. „Začal jsem se zničehonic cítit otupělý a prázdný, ta realita otcovství byla od prvních dnů, kdy se syn narodil, diametrálně odlišná,“ vzpomíná Robert.
VIDEO: Jak se projevuje poporodní deprese
Nikdy prý nezapomene na okamžik, kdy jeho partnerka pozvala na návštěvu část rodiny a přátele, kteří toužili vidět jejich synka. Větší skupina lidí v jejich bytě byla pro Roberta najednou nepředstavitelná, přitom platil vždycky za extroverta, jenže to všechno bylo pryč. Nechápal to ani on, ani jeho partnerka. To, že trpí depresí, nikoho nenapadlo, navíc čerstvá maminka měla na práci jiné věci, než řešit Robertovu melancholii a uzavírání se do sebe.
Robertova tak trochu naivní představa, že vše bude zalito sluncem, syn bude spokojeně spinkat, jíst a hrát si, dostala brzo „trhliny“. Přišly mraky v podobě reality. Robert přestal cítit svobodu, už neměl partnerku jen pro sebe, musel se o ni dělit. Syn hodně nocí probrečel, odmítal kojení, a byl „strašlivě ukňouraný“. Dny byly jako jeden, partnerka byla nevyspalá a nevrlá, přestala na sebe dbát a celou svou pozornost dávala výhradně dítěti. Na to nebyl Robert připravený. Ne že by na syna žárlil, jen mu prostě vadilo to, že už není všechno jako dřív. Marně hledal emoce, které si celou dobu před početím a pak ještě v průběhu partnerčina těhotenství představoval, ale necítil nic. Dokonce se se svou ženou ani nehádal, uzavřel se do sebe a vytvořil svůj vlastní svět.
„Cítil jsem každým dnem čím dál víc, jak se náš vztah, který stál na pevných základech už jedenáct let, rozpadá. Jenže já, místo abych o ni a syna bojoval, jsem nedělal vůbec, ale vůbec nic. Byl jsem totálně mimo, jako kdyby mi někdo vypreparoval mozek a hlavně emoce z hlavy,“ vypráví Robert.
Celá situace vygradovala v to, že se od rodiny odstěhoval, našel si lepší práci, vydělával skvělé peníze a svého syna navštěvoval jednou týdně. Nicméně aniž by věděl, co se s ním děje, jeho životní styl se zhoršil spolu s jeho duševním zdravím. Kdysi perspektivní chlap a natěšený otec najednou žil ze dne na den: z pizzy, cigaret a alkoholu, ve společnosti pseudopřátel. Jen aby nemusel být sám se sebou, jen aby moc nepřemýšlel. Alkohol byl jen zaháněč duševní úzkosti, a právě proto Robert pil víc doma než ve společnosti. Z týdenních návštěv synka se brzo staly dvoutýdenní. „Namlouval jsem sobě i své expartnerce, že nemůžu chodit častěji kvůli práci, ale nebyla to pravda, prostě jsem přestal cítit touhu vidět své dítě častěji,“ přiznává Robert.
Neustále zval domů různé lidi, jen aby nezůstal sám se svými myšlenkami. To pokračovalo až do dne, kdy se rozhodl dát si drink a vykouřit marihuanu. „Ten stav si pamatuju tak intenzivně, až mně z něj fyzicky bolí srdce,“ vzpomíná Robert na osudný den. Pár minut zůstal úplně paralyzovaný, nemohl se ani pohnout a cítil obrovskou úzkost. Jenže stav se nezlepšil ani po odeznění účinků opiátů. Robert nepřišel do práce, nezvedal telefony, deset dnů doma jen ležel a zíral do stropu. Jeden z Robertových kamarádů na přání jeho expartnerky přišel zjistit, co se děje. Pokoušel se dozvonit do jeho bytu a v okamžiku, když se chystal zavolat policii, Robert otevřel dveře. Pohled na živou trosku kamaráda dost vyděsil a Roberta odvezl do nemocnice.
Jeho fyzický stav byl dobrý, a tak byl převezen na psychiatrii, kde si za pár dnů vyslechl konečnou diagnózu: Poporodní deprese. „Myslel jsem, že si ten doktor dělá srandu. Jak poporodní deprese? Vždyť tímhle přece trpí ženský, nechápal jsem.“
Psychiatr zopakoval svou diagnózu a řekl Robertovi, že jí trpí asi deset procent mužů. Většina z nich ale zůstává nediagnostikována. Psychiatr jej ujistil, že to zvládne. Čeká jej ještě dlouhá cesta, ale Robert pochopil jednu podstatnou věc, a to je příčina jeho nemoci. „No, jako smiřoval jsem se s tím dlouho, ale už to dokážu aspoň přijmout. Za mou poporodní depresi může odloučení od syna. Nikoliv můj fyzický odchod, ale to emoční odpojení. Mám z toho dodnes šílené výčitky, ale náš vztah je naštěstí relativně dobrý. Odešel jsem, když z toho neměl ještě rozum a moje bývalá mezi námi nikdy neudělala bariéru. Za to jí nepřestanu být vděčný. Teď mě čeká nejtěžší úkol: najít ke svému synovi znovu cestu...“
Robert se nebojí o poporodní depresi mluvit nahlas – jen aby zvýšil povědomí o nemoci, kterou většina populace pořád vnímá jako ryze ženskou záležitost.
Poporodní deprese není jen špatná nálada Mezi nejčastější příznaky patří úzkost, roztěkanost, smutek, zlost, prudké výkyvy nálad, pocit bezmoci,nesoustředěnost, obtíže s usínáním a nechutenství. Diagnostiku lékař provádí na základě jednotlivých symptomů poporodní deprese, přičemž aby se jednalo skutečně o poporodní depresi, musí být u pacientky přítomno alespoň 5 příznaků. Minimálně jedním z nich musí být depresivní nálada anebo anhedonie (neschopnost hormonální poporodní změny. Dobrou zprávou je, že je léčitelná. Pokud na sobě pociťujete některé z příznaků, neváhejte o nich informovat svého lékaře, případně se obrátit na psychologickou poradnu. K léčbě poporodní deprese lékaři zpravidla využívají tři základní postupy, a sice léčbu farmakologickou, hormonální a psychoterapeutickou.