[Odebírejte NOVINKY Z MAMINKY! Chci newsletter!]
„Je to normální a běžné,“ říká se po potratu nebo zamlklém těhotenství. „Rychle na to zapomenete, za rok vám tu bude plakat miminko v kolébce,“ snaží se utěšit okolí i zdravotníci. A je tu bolestná přímá úměra – čím „starší“ dítě žilo v těhotenském bříšku, o to bolestnější je to pak ztráta. Po ní prázdno. Systém péče u nás nemá žádnou danou návaznost po potratu či porodu mrtvého dítěte. Pomoc by se měla najít. A truchlit. Protože fakt, že přijde další těhotenství, snad se šťastným koncem, neznamená, že tu tohle nešťastné nebylo. Nezmizí. Je třeba ho zpracovat.
Může to být jako rána zčistajasna. Když si jdete pro těhotenskou průkazku a lékař příliš dlouho a mlčky hledá ultrazvukem. „Nevidím srdeční akci,“ ozvalo se před třinácti lety, a přesto na tu chvíli nikdy nezapomenu. Ani na slzy, přes které jsem pak neviděla. Nebo se objeví plíživé krvácení, které varuje. A přesto ještě doufáte. Marně. „Přestane-li dítěti bít srdce v prvním trimestru těhotenství, přibývá žen, které pak chtějí volit přirozený potrat,“ říká porodní asistentka Alžběta Samková. „Obvyklá realita v ambulanci gynekologa ale stále je, že žena dostane doporučení do nemocnice, kde lékaři provedou instrumentální vyčištění dělohy. Přimlouvala bych se ale za to, aby měly všechny ženy čas na rozhodnutí, zda nechtějí čekat na přirozený potrat, pokud to zdravotní stav dovoluje.“
Proč je zrovna tohle důležité? Vzpomínám si na jasný pocit „chci mít všechno za sebou a plakat doma do polštáře“, se kterým jsem určitě nebyla jediná. Čekat, až naše tělo ostatky samo vypudí, má ale svůj význam. Především tu jde o čas na rozmyšlení: „Žena může dojít k jakémusi smíření s celou situací,“ vysvětluje Alžběta Samková. „Rozmýšlet o tom, že přišla o dítě, nechat tělo, aby pracovalo samo. Mít i větší šanci na brzké další otěhotnění, protože její tělo neprodělá lékařský zákrok.“ A samozřejmě můžete dojít i k závěru, že chcete celé řešení nechat na lékařích. Důležité je podle Alžběty Samkové ono rozmyšlení, co a jak potřebujete a chcete. Obvykle není nutné hned spěchat do nemocnice a podrobit se zákroku. Dejte si třeba den nebo dva na přemýšlení.
„Když dojde k potratu později než v prvním trimestru, je všechno ještě složitější. Žena už těhotenství mnohem více prožívá, roste jí bříško, cítí pohyby. Okolí očekává, že bude mít dítě,“ konstatuje smutná fakta Alžběta Samková a poukazuje na další dny nejistoty, zakončené osobním „peklem“. Mnoho potratů v pozdější fázi těhotenství totiž probíhá v důsledku potvrzených vývojových vad dítěte. To může nastat až po zásadním ultrazvukovém vyšetření ve dvacátém týdnu, kdy už má žena polovinu těhotenství za sebou a třeba už nakupuje výbavičku. Po podezření ji čekají další dny, kdy se diagnóza potvrzuje. Doufání, změněné v zoufání. A vyvolávání potratu, kterému dá často většina z nás přednost před porodem těžce postiženého dítěte. „Myslím, že v téhle fázi už by měla žena rozhodně být v péči psychologa nebo psychoterapeuta,“ říká rozhodně odbornice.
I tahle mezní situace, na které se nedá najít asi nic pozitivního, se dá ale alespoň trochu zjemnit, prožít v rámci daných možností „lidštěji“, než to občas v praxi bývá. A když má žena všechno zamlžené zoufalstvím, může pomoci nejbližší okolí. Čeká ji vyvolávání potratu či porodu (pokud je plod starší 24 týdnů). „Pokud to jen trochu jde, vše se odehrává na oddělení gynekologie a ne porodnice,“ říká Alžběta Samková. „Doporučuji zajímat se předem o to, zda bude žena moci být v pokoji sama. A mít s sebou někoho blízkého – partnera, kamarádku. Pro ně to rozhodně také nebude jednoduchá situace.“ Indukovaný potrat nebo porod mrtvého dítěte je spojený s chemií, aby k němu došlo. A podle Alžběty Samkové je namístě využití utlumujících prostředků, aby žena neprožívala tak velké fyzické bolesti. I psychice to v té chvíli pomůže.
„Raději se ani nedívejte,“ je typické doporučení pro všechny ženy, které si projdou smutnou zkušeností potratu nebo porodu mrtvého dítěte. Vždycky to tak bývalo, i porodní báby z časů minulých mrtvě porozené dítě přikryly rouškou. A odnesly. A právě tenhle přístup nemusí vyhovovat každému. I když se to někomu může zdát zvláštní, i pohled, pohlazení nebo následný pohřeb může mít terapeutický účinek a vliv na smíření se s celou situací v budoucnu.
„Čím větší dítě je, tím více je podobné člověku. Už od patnáctého týdne dále,“ podotýká Alžběta Samková. „A rozloučení je tak přirozená věc. I když nemusí nastat ihned.“ Každá žena vše cítí jinak. Nedívat se, jak radí i zdravotníci, může být jednou z voleb. Pochovat i mrtvé dítě, rozloučit se s ním, je také možnost. A mezitím jakási šedá zóna, kdy v první chvíli po potratu či porodu žena nic vidět nechce, ale za nějaký čas ano.
U některé ženy převáží touha po poznání svého dítěte, u jiné spíše strach z kontaktu s mrtvým novorozencem. K rozhodnutí o kontaktu s mrtvým dítětem potřebují ženy dostatek informací, času a vhodné podmínky. V některých zemích, jako například ve Švédsku, umožňují dokonce rodičům, aby se se svým dítětem rozloučili v domácím prostředí. V rámci hodin po porodu mrtvého dítěte či potratu se přístup ženy může změnit.
„Na mém bývalém pracovišti se mrtvě narozená miminka fotila. Taková fotka zůstala v archivu a bylo mnoho rodičů, kteří ji po nějakém čase chtěli,“ říká dále Alžběta Samková co a jak může nastat. „Žena se může třeba až po několika hodinách rozhodnout, že se chce s dítětem rozloučit, během 24 hodin po potratu nebo porodu mrtvého dítěte by jí to mělo být umožněno.“ Přístup i komunikace se můžou v porodnicích hodně lišit. Vše je dané i tím, že sami zdravotníci takhle vyhrocené chvíle nezažívají příliš často a těžko jim klást za vinu, že občas i v dobré vůli nemusí být zrovna nejlepší psychickou pomocí.
Tělo ví, že porodilo. Okolí myslelo, že budete mít dítě. Z nemocnice vás za pár dní propustí domů. A tělo prožívá šestinedělí, ale bez miminka. Podle Alžběty Samkové je totální katastrofou, že se u nás systémově o takovou ženu nikdo nepostará. I když i tady se blýská na lepší časy i nemocnice samotné předávají kontakty na psychology, aktivní jsou i různé iniciativy. „Ženu čeká hormonální bouře, může se jí i spustit laktace, bez pomoci rodiny nebo odborníků se tahle situace asi dobře zvládnout nedá,“ konstatuje Alžběta Samková a zdůrazňuje, kdo všechno může ženě pomoci, pokud tuto pomoc aktivně vyhledá ona nebo rodina: „Dnes fungují třeba duly, které se specializují na toto smutné období, porodní asistentky, které o ženu pečují a kontrolují její zdravotní stav. Měla by být v péči psychologa nebo terapeuta.“ Dostatek času na pláč je důležitý. Jen tak se za pár měsíců může dostavit něco, co mnohdy nenastane nikdy. Smíření. „Nejtěžší zkušenosti mohou v životě nakonec nejvíce posunout. Nepopírat je, nesnažit se na ně zapomenout, ale nechat je odžít je zásadní. Po šoku, smutku, depresi může přijít smíření s tím, že jsme ztratily své dítě,“ uzavírá Alžběta Samková.
TIP NA VIDEO: Vše co jste nevěděla o potratu.