[Odebírejte NOVINKY Z MAMINKY! Chci newsletter!]
Pokud se teď chytáte za hlavu a říkáte si, že obavy z porodu má přece každá, máte naprostou pravdu. Jenže mezi běžným strachem, který se objeví jen sem tam a pak zase zmizí, a tokofobií, které se nelze tak snadno zbavit a působí na daného člověka nepřetržitě, zeje obrovská propast plná rozdílů!
„Tokofobie je jednou z mnoha fobií, které je lepší znát pouze z diagnostického manuálu nebo z doslechu,“ říká hned na úvod brněnská psycholožka Mgr. Katarína Bradáč a pokračuje: „Již pouhá zmínka o porodu může u člověka nemocného tokofobií vyvolat nepříjemné příznaky – od nevolnosti až po děsivé představy o vlastním úmrtí.
S přibývajícími roky je touha po vlastním děťátku přirozená. Tehdy problém několikanásobně vzroste. Žena se dostává mezi dva mlýnské kameny. Stát se matkou a děsit se porodu, nebo raději zůstat bezdětná, případně dítě adoptovat? Stává se i to, že budoucí maminka po dohodě s partnerem vysadí antikoncepci, avšak po milování si v zoufalství a děsivých představách tajně vezme tabletku zamezující otěhotnění.
Protože i když po dítěti touží a udělá kroky k jeho početí, nakonec nedokáže zvládnout svůj obrovský strach z porodu nebo svého úmrtí při něm. Co to nakonec může udělat s partnerským vztahem, není třeba zmiňovat. Důležité však je, že z tohoto začarovaného kruhu obvykle není svépomocného úniku.“
Ano, s tokofobií to není žádná legrace. Je to vlastně psychické onemocnění, které ženě pořádně zkomplikuje život. Příznaky jsou psychické i fyzické. Bolení či motání hlavy, zrychlený dech i pulz, pocit náhlého sucha v ústech, neopodstatněné bolesti břicha, zimnice, horečka, pocity nucení na zvracení… A to v extrémních případech stačí jen vyslovit slovo porod, a tokofobička má na zmíněné nepříjemnosti zaděláno.
Přitom se ve svém strachu a úzkosti bojí velké spousty věcí. Samozřejmě bolestí, toho, jestli porod ustojí po psychické stránce, obává se, že by mohla ona či dítě při porodu zemřít, děsí ji představa, že se o miminko nebude schopná dobře postarat, správně je vychovat… a to všechno ji doslova straší v takových rozměrech, že není schopná – alespoň ne bez pomoci – naplnit svou přirozenou roli a stát se matkou. Nepředstavitelné, že? A přesto to některé z nás zažívají jako každodenní realitu. A pozor, týká se to nejen žen!
Velice zrádné na tokofobii je, že se může rozvinout dokonce i u našich mužských protějšků. Nejde vám do hlavy, jak je to možné? Mgr. Katarína Bradáč to vysvětluje poměrně jednoduše: „Ano, stává se, že chorobným strachem z porodu trpí muž – lépe řečeno on trpí nezvladatelným strachem, že při porodu hrozí nebezpečí jeho partnerce.
To samotné by se mohlo jevit jako sympatická starost a projev lásky a péče. Jenže v případě, že se jeho obavy rozvinuly ve fobii, může se tato projevit tlakem na partnerku, aby dítě pro jistotu neměli, případně je adoptovali. Nebo může daný muž na svou ženu naléhat, aby porod neprobíhal přirozeně, ale císařským řezem a podobně.“
Samozřejmě ani to není pro budoucí matku příznivé, neboť jak dále konstatuje psycholožka: „Vlivem jeho chování zde vzniká sekundární riziko rozvinutí tokofobie i u ní!“ Mužská varianta tohoto onemocnění je tedy také velmi nebezpečná… Ale vraťme se zpátky k té původní „ženské“ stránce věci.
Pokládáte-li si právě otázku, jakým ženám se taková strašná věc jako tokofobie může vkrást do života, lze pro ně najít určitě společné obecné prvky. Často to bývají, jak už bylo naznačeno, starší a také vzdělanější matky prvorodičky. Ženy, které si prošly krutou zkušeností znásilnění, setkaly se s vyprávěním o drastickém porodu nebo o něm viděly příliš reálný film, na nějž nebyly připravené.
To mluvíme o tzv. primární tokofobii, která tu je jakoby odjakživa. Pak se lze setkat také ještě s tokofobií sekundární, kterou znají matky, jejichž první porod byl extrémně komplikovaný, a ony se obávají, že se problémy mohou ještě vystupňovat.
Zkrátka si myslí, že už moc dobře vědí, co je čeká, a nedokážou se toho neděsit. Sekundární tokofobii, jak už jsme zmínili, pak také může vyvolat úzkostlivý partner. „Setkáváme se i s termínem terciární tokofobie, kdy se jedná o příznak anebo příčinu depresivního onemocnění,“ doplňuje neradostný výčet psycholožka.
Ať už je za vznikem tokofobie cokoli, faktem je, že se na tom z velké části podepsala moderní civilizace, uspěchanost doby, odklon lidí od přírody i své vlastní lidské podstaty. Čím více máme kolem sebe prostředků, které nás dokážou uchránit před „přirozeným výběrem“, bolestí, ztrátami, těžkostmi, tím více se vzdalujeme od života a způsobu bytí, který nám byl po stovky let blízký a přirozený. Jen řekněte – kolik porodů jste za život viděla?
Žádný, přizná asi většina z nás. Ale ještě docela nedávno se rodilo doma, každé dítě se setkávalo s přirozeným životním koloběhem u domácích zvířat, z nichž jsou dnes často vyumělkovaní, vykastrovaní mazlíčci. Vidět zrození i smrt, počátek a konec života a také to, co k němu patří, bylo – trochu nadneseně řečeno – pro lidi denním chlebem. A tak je ani nezaskočilo, když místo krávy, kterou byli zvyklí odrodit sami (dámy odpustí), rodila žena.
Už od té „hloupé“ krávy věděli, že je kolem toho spousta křiku, bolesti, krve, zmatku, emocí, očekávání, pachů, komplikací… byli na to připraveni. S tím souhlasí jak psycholožka Mgr. Katarína Bradáč, tak pražský gynekolog MUDr. Jan Sadílek, když říká: „Dříve bylo rození zkrátka přirozenější. Lidé měli více dětí, bylo to pro ně naprosto běžné. Stejně tak vnímali jako součást svého životního údělu fakt, že děti se někdy nenarodí zdravé, živé nebo někdo při porodu zemře. Bylo to pro ně prostě – bůh dal, bůh vzal. Dnes jsme daleko citlivější, až přecitlivělí, a všechno vnímáme jinak.“
A ačkoli je samozřejmě chvályhodné, že medicína dokáže zabránit porodním komplikacím, předejít řadě potíží, prodloužit život nebo ho navrátit, přinesly s sebou civilizační pokroky i negativa, k nimž právě tokofobie bezpochyby patří!
Strach, který ženy z porodu mají, pak často také nesouvisí jen s tím, že jej neberou za svůj přirozený koloběh života a jsou zhýčkané a přecitlivělé. Na vině bývá i jistá přeinformovanost. Co dnes udělá každá žena, která zjistí, že je těhotná? Sedne k internetu! A co tam najde? Děsivé historky o nepovedených porodech, nemocech během těhotenství, postižení dětí, ztrátách partnera, poporodních depresích, neschopných matkách…
Vstřebává poznatky jeden za druhým, až není schopná třídit a rozlišovat nadnesené příběhy, fakta, která se jí nemohou týkat, a skutečná rizika, jež s ní případně opravdu souvisejí. Při své touze být připravená se často ocitne ve víru informací, kterým nerozumí nebo je nepochopí správně, a na obavy i jejich horší formu v podobě tokofobie je zaděláno!
„Dnes se v ordinacích gynekologů děje to, co nikdy. Přicházejí ženy s přesným seznamem vyšetření, která chtějí podstoupit, protože si o nich někde přečetly. Chtějí testy a záruky, že se dítě narodí zdravé. Touží všechno vědět, potvrdit, ujistit, že cokoli je čeká, bude dobré a bude mít hladký průběh. Jenže ačkoli je medicína na opravdu neuvěřitelné úrovni a umíme skoro zázraky, nedokážeme všechno,“ říká na rovinu gynekolog MUDr. Jan Sadílek.
A Mgr. Katarína Bradáč upozorňuje ještě na jeden informační nešvar, který dává za vinu již tak pranýřovaným médiím: „Zprávy z televize či novin nikdy neopomenou poukázat na ojedinělé úmrtí rodičky či novorozence, nedoplní však informaci o počtu bezproblémových porodů. Taková informační selektivita může způsobit zkreslené vnímání skutečnosti a opět stát v pozadí nemoci zvané tokofobie.“
Když se nad tím člověk zamýšlí, napadne ho, jestli se tokofobičkami nestávají také vystresované workoholičky. Přece vynervovaný člověk je často snadnou obětí úzkostí, strachu, depresí, zhroucení, syndromů vyhoření, tak proč ne tokofobie? Nemluvě o tom, že když máte čas jen na práci, jak si ho asi uděláte na plození dětí, že?
„Osobně nevnímám tokofobii jako nešvar moderní doby v tom smyslu, že by žena neměla čas se kvůli kariéře na mateřství připravit, a tak se u ní tokofobie rozvine. Spíš se domnívám, že rychlé tempo a povrchnější konzumní společnost může obklopit člověka jakýmsi hodnotovým vakuem, ale věřím, že je v moci každého z nás toto vakuum hodnotami naplnit, chceme-li. Pak pokud mezi ně patří potomek, může být doba, jaká chce,“ je si jista psycholožka, podle níž za tím workoholismus a uspěchanost přímo nebudou.
Na druhou stranu připouští, že: „…žena, která z jakéhokoli důvodu upřednostní kariéru před mateřstvím, může jako obranu proti tlaku okolí, že by se už měla stát matkou a ona nechce, použít tokofobii jako,výmluvu‘.“
Pokud přestaneme nadávat na nešvary moderní doby, je určitě čas si říct, jak se i z tokofobičky může stát matka. Protože to samozřejmě lze. Ale pouze se správným přístupem jí samotné i nejširšího okolí. Jak varuje Mgr. Katarína Bradáč, na prvním místě je zapovězené problém tokofobie bagatelizovat!
„Trpí-li někdo zlomeninou nohy, také mu nedoporučíte, ať to v klidu rozchodí. Stejně jako fraktura je tokofobie onemocnění, které nelze přejít mávnutím ruky a konstatováním o tom, že na světě rodí denně statisíce ženských, tak proč by to dotyčná neměla zvládnout taktéž!
Chce to naopak podporu ze strany partnera i blízkého okolí, stejně jako gynekologa, k němuž žena chodí,“ říká psycholožka a gynekolog Jan Sadílek na ni hned navazuje. „Ano, skutečně je to tak, že když za mnou přijde do ordinace těhotná úzkostlivá žena, můj přístup k ní je samozřejmě trochu jiný, citlivější. Snažím se jí vše vysvětlit, uklidnit ji a doporučím jí například, aby si včas vybrala porodnici, seznámila se s tamním personálem, prostředí si prohlédla, pochopila jejich přístup k rodičkám. Nebo zmíním možnost projít těhotenstvím po boku s dulou, která jí může být nezměrnou podporou.
Když se pak blíží porod, jsou tu možnosti mírnění bolestí vhodnými léky, ale je možné i jednorázové podání prostředků na zklidnění. Zkrátka jako lékař gynekolog vím, že dnes jsme opravdu schopní vyjít nastávajícím maminkám maximálně vstříc a pomoct jim jejich obavy rozptýlit.“
Výše zmíněné samozřejmě stačí a zabere, pokud se lékař setká „jen“ s přecitlivělou pacientkou. „Jestliže vidím, že má intervence není dostatečná, nabízím mamince se strachem z porodu možnost terapie. Mluvím s ní o možnosti návštěvy psychologa, s nímž může při vhodné terapii odhalit důvody svých strachů, překonat je a těhotenství i porod zvládnout. Jestliže by se jednalo o těžkou formu strachu, tokofobii nevyjímaje, je pak už namístě zvážit i návštěvu psychiatra a nasazení psychofarmak – ať už antidepresiv, nebo léků proti úzkosti,“ upozorňuje doktor Sadílek.
A psycholožka Katarína Bradáč pokračuje: „Z mého pohledu je ideální začít s léčbou v případě tokofobie již před početím. Osobně jsem pro upřednostnění psychoterapie před farmakoterapií, je-li to jen trošku možné. V souvislosti s úzkostnými poruchami se nejčastěji setkáváme s dynamickou psychoterapií a s KBT – kognitivně behaviorální terapií.
Použiju-li zčásti vysvětlení podle S. Kratochvíla (1997), dynamická psychoterapie chce pomoci pacientovi, aby porozuměl vlastnímu podílu na opakujících se problémech a taky souvislostem mezi současným nepřizpůsobivým chováním, postojem či prožíváním a významnými dřívějšími zážitky. Terapie směřuje k dosažení náhledu, k prožití emoční korektivní zkušenosti, přezkoušení nového chování na základě opravených postojů a k dosažení úspěšné sociální adaptace. V KBT, když velice zjednoduším definici podle Hawtona (1989), terapeut pomáhá pacientovi, aby si uvědomil svůj způsob zkresleného myšlení a dysfunkčního jednání. Pak mu pomocí specifických postupů pomáhá hodnotit a měnit jak zkreslené myšlenky, tak dysfunkční jednání.
Tato časově omezená terapie směřuje k dosažení předem dohodnutých cílů, k soběstačnosti klienta, který procvičováním získává potřebné dovednosti, zvládá tak situace a zvyšuje si pocit vlastní zdatnosti. Chci také jmenovat logoterapii podle V. E. Frankla orientovanou na smysl, která se kromě jiného zabývá i terapií fobií. Logos zde nepředstavuje slovo, nýbrž smysl a duchovnost, a logoterapie tedy člověka vnímá ve třech dimenzích: tělesné, duševní a duchovní.“ Možná vám jde ze všech těch termínů hlava kolem, ale důležité je hlavně vnímat, že cesty z trápení tokofobiček existují a byla by holá šílenost je nevyužít.
Ve zvláště kritických případech může být vedle terapie zahájena také léčba medikamenty, kterou by měl určit psychiatr. „Farmakoterapie nabízí dvě skupiny léků. První patří do skupiny anxiolytik čili léků proti úzkosti. Ty se podávají pouze krátkodobě kvůli riziku vzniku závislosti. Často se postupuje tak, že k anxiolytiku psychiatr zároveň předepíše lék z druhé skupiny – antidepresiv. Jejich účinek začíná až po několika týdnech užívání. Proto se ze začátku předepisuje anxiolytikum, jež se pak, když nastoupí účinek antidepresiva, vysadí.
Udává se, že riziko nežádoucích účinků je u moderních přípravků malé, a pokud se nějaké objeví, pak beze zbytku odezní po jejich vysazení. Také se udává, že u antidepresiv nehrozí riziko závislosti, proto se mohou podávat dlouhodobě. Navzdory uvedenému je můj názor takový, že psychofarmaka jsou poslední volbou, i když nepopírám, že jejich účinek je v některých akutních případech či mezních situacích užitečný až život zachraňující,“ říká Mgr. Katarína Bradáč.
Zajímá vás, co by se mohlo stát, kdyby těhotná tokofobička se svým problémem nic nedělala, neléčila se? Jak jsem již zmínila, prožít devět měsíců úzkostí provázených nepříjemnými stavy musí být peklo nejen pro ženu, ale i její vyvíjející se miminko.
Pro oba by gravidita měla být významným mezníkem v tom nejpozitivnějším smyslu slova. Ale jestliže si ho žena „vinou“ dítěte a strachu z jeho porodu protrpí, jaký k němu asi bude mít vztah, až se narodí? A jak na tom takové miminko bude emocionálně? Není také neléčená tokofobička horkou kandidátkou na poporodní deprese, laktační psychózu a jiné hrůzy?
„Obecně se může stát, že má matka k dítěti po porodu, který je poznamenán tokofobií, nelaskavý vztah. Potomka může vidět jako příčinu předporodního strachu i porodních bolestí. Některé ženy, které touto fobií trpí, si dokonce tajně přejí, aby potratily, nebo vykonávají aktivity ohrožující plod. Zní to sice strašně, ale v extrémních případech se to stát může,“ dokresluje hrůzné následky neléčené tokofobie psycholožka.
Neřešení problémů vede některé ženy toužící přesto po mateřství k otázce možností adopce. Zdá se jim to jako „rozumné“ řešení, které jim splní sen stát se matkou a zbaví je porodních strastí. Jenže… jakou mají záruku, že se jednou neprobudí s pocitem, že jako ženy zklamaly, protože nezvládly tak přirozenou věc, jako je porod? A co když jim jednou partner vyčte, že mu nedaly vlastní děti? Co když ji i ty adoptované děti jednou začnou nenávidět za vlastní slabost?
„Jakkoli se dá na adopci dítěte tokofobičkou pohlížet kladně ve smyslu: někdo dal šanci dítěti z dětského či kojeneckého ústavu, má adopce jako důsledek strachu z porodu nejedno emocionální riziko,“ varuje Katarína Bradáč.
„Každá adopce, i když je to velice obdivuhodný čin, je taky velice komplexní a od počátku vůbec nejednoduchá životní situace. Je náročná i pro zralé a poučené páry,“ dodává. I to je pak vlastně „případ“ pro terapeuta, protože institut adopce tu byl zřízen a je obecně vnímán přece jako šance pro neplodné páry a opuštěné děti.
Jak to bude s šířením tokofobie asi dál? Jak se dá očekávat, počet úzkostlivých nastávajících maminek se nejspíš bude zvyšovat. „Zčásti je to dané zvyšujícím se věkem prvorodiček, u nichž je často strach z komplikací opodstatněný stářím organismu. I nastávající medicínský pokrok bude maminkám vnucovat stále nové otázky a touhy po preventivních opatřeních,“ konstatuje MUDr. Jan Sadílek.
Na druhou stranu však přichází s uklidňujícím prohlášením. „Při tom všem si je ale stále třeba uvědomovat, že mluvíme-li o hraniční formě strachu z porodu, tokofobii, není a snad to také nebude masová záležitost.
Osobně já ani mí přátelé z oboru nemáme z ordinace zkušenost se ženou s diagnostikovanou tokofobií. Se strachem a zvýšeným strachem z porodu? To ano, ale tokofobie je, a já doufám, že dál bude, výjimečnou záležitostí!“ A co na to psycholožka?
„Osobně v psychologické praxi nezaznamenávám významný nebo zvýšený výskyt klientů s tímto problémem. Pro statisticky korektní odpověď by bylo nezbytné provést vědecké měření.
Zůstaneme-li u mé osobní zkušenosti, pak se s tímto jevem u klientů nepotkávám velmi často, umím si však představit, že psycholog pracující na gynekologicko-porodnické klinice zaznamená vyšší počet případů. A stále budu upozorňovat na fakt, že je důležité rozlišit přirozené obavy z porodu a skutečnou fobii a podle toho i postupovat,“ uzavírá téma psycholožka.
Další zajímavé články najdete v aktuálním vydání časopisu Maminka.