[Odebírejte NOVINKY Z MAMINKY! Chci newsletter!]
Už jsem se zmiňovala, že do své americké porodnice jsem se nemusela nijak zapisovat. Proběhlo to nejspíš nějak automaticky, neboť porodnice, tedy aspoň tato (v žádném případě neříkám, že to takhle funguje v celých USA, protože to nevím), je součástí velké nemocnice, kam jsem během těhotenství chodila na preventivní prohlídky k týmu gynekologů.
Součástí nabídky placených předporodních kurzů byla i neplacená prohlídka porodních sálů a pokojů. Protože jsem byla zvědavá a hlavně jsem chtěla vědět, kam mám v den D jít a co mě zhruba čeká, ráda jsem ji už v říjnu využila.
Pamatuju si, že již tenkrát jsem z hodinové exkurze odcházela naprosto omámená pohodlím a komfortem, do kterého se měl Beníček narodit.
Porodnice mi vůbec nepřišla jako budova jakkoli spojená s lékařským prostředím. Spíš jsem měla pocit, že jsem se ocitla v poměrně luxusním, decentně barevném hotelu s designovou recepcí a jemnou vanilkovou vůní populárních amerických svíček.
Video: Podívejte se na něžný císařský řez
Stejný dojem ve mně přetrvává i po minulém týdnu. Jako bych nebyla dva dny v nemocnici, ale na relaxačním víkendu, kde mi nějakou shodou okolností ke krásnému pokoji, chutnému jídlu třikrát denně, čajům, zdravým sušenkám, smoothies, kolik se jich do mě vejde, ovoci a nonstop péči o mě přibalili na cestu domů ještě dítě.
Už od října jsem věděla, že pokud přijedeme do porodnice ve správnou chvíli, půjdu nejdřív do části nazvané Labor & Delivery, kde dostanu samostatný privátní porodní pokoj s televizí, rádiem, toaletou a sprchovým koutem.
K porodu jsem si mohla pozvat tolik lidí, kolik jsem uznala za vhodné, na pokoji pro ně byla připravená rozkládací sedačka. Stačilo, aby se prokázali na recepci a já přisvědčila, že je u narození svého děťátka opravdu chci.
Mě i miminko hned po porodu vyzbrojili vlastním čárovým kódem.
Nejspíš proto, že řada amerických žen kvůli neexistenci mateřské dovolené jezdí do porodnice rovnou z práce, nemusela jsem si s sebou brát vůbec nic. Všechny věci včetně pyžama (pozor, nebyl to žádný nemocniční mundúr, ale opravdová zelenožlutá veliká noční košile s potiskem a zavazováním na zádech), ponožek, základních hygienických potřeb a výbavičky pro dítě (dokonce včetně malé vaničky) pro mě byly připravené ve speciální tašce na pokoji.
Na porodním sále jsem nakonec strávila deset hodin. Vystřídalo se u mě několik sestřiček nebo spíš porodních asistentek. Každá se mi přišla nejdřív představit a pak se o mě naprosto famózně staraly až do „finále“, kdy dorazila lékařka.
Co se mi do té doby zdálo spíš jako hotelové lůžko, proměnila zmáčknutím jednoho knoflíku ve speciální porodní postel. Když jde všechno dobře a přirozeně, jakože u mě ano, Beníčka mi ihned po narození nikdo nikam neodnesl, naopak, okamžitě jsem ho dostala na prsa, kde proležel první dvě hodiny.
Video: Intimní záběry z porodního sálu: Takhle probíhá císařský řez
Teprve poté ho za asistence tatínka sestřičky zvážily, lehce očistily, zamotaly do zavinovačky, daly mu na hlavu čepičku a vysvětlily mi, jak ho správně přiložit k prsu, aby se poprvé napil.
Mezitím taky očistily mě a pomohly mi, načež mě naložily do kolečkového křesla a za asistence tatínka, který v průhledné postýlce na kolečkách tlačil našeho syna, mě všichni doprovodili do druhého křídla porodnice, na oddělení Mother & Baby.
Protože bylo ráno, potkali jsme po cestě spoustu personálu, který se na nás usmíval, říkal „congratulations“ a já se jako omámená usmívala zpátky a hlavou mi běželo:
Hlavně, ať se z tohoto krásného snu ještě chvíli neprobudím. Tady miminko sestřičky za asistence tatínka zvážily a změřily, já jsem všechno sledovala z postele.
Samostatný pokoj s televizí, rádiem, vlastní koupelnou, posuvným pracovním stolem a rozkládací sedačkou, ze které se v noci stala postel pro tatínka, jsem dostala i na oddělení Mother & Baby.
I tady pokračovala vstřícnost k přirozenosti. Beníčka mi nikdo nikam neodvážel, naopak, sestřičky i lékaři za námi chodili s přenosnými stoly s potřebným vybavením a počítači přímo na pokoj, a to včetně gynekoložky, laktační poradkyně a několika pediatrů.
Nikdo nebyl otrávený. Naopak, všichni byli až extrémně milí, každý, kdo přišel, se představil, řekl čemu a jak dlouho se v rámci lékařské praxe věnuje a také co má v plánu kontrolovat mně nebo miminku. Pokud se měnila směna, jedna sestřička přivedla druhou, kterou představila, a řekla: „Milá Jano, velice mě těšilo, moje směna končí, odteď se o vás a o miminko bude starat Olivia. Krásnou dobrou noc.“
Mě i miminko hned po porodu vyzbrojili vlastním čárovým kódem, který se při každém úkonu (nebo podání léku) načetl čtečkou jako v samoobsluze a „spároval“ nás, kdybychom se od sebe vzdálily mimo pokoj na více než 15 minut.
Beník měl navíc na noze přidělaný relativně velký alarm proti krádeži, který aktivuje rámy u východu z oddělení, pakliže by ho chtěl někdo někam odnést.
Pokud jsem chtěla, stačilo stisknout tlačítko interkomu u postele (nebo zvednout telefon na její druhé straně) a přišla sestra, jedna z těch, které si miminka berou do tzv. nursery, aby si rodiče mohli odpočinout.
Přiznám se, že hned první noc jsem tuto službu s velikánským přemlouváním sestry i tatínka využila, i když za cenu obrovských výčitek svědomí. Nedovedla jsem si představit, že Beník nestráví celou první noc s námi.
Jenže po porodu celou předchozí noc jsem byla tak vyčerpaná a za den tak unavená neustálým sledováním, jestli se mu zvedá jeho malý hrudníček, že mě všichni nakonec umluvili.
Prvních pár minut jsem se tak zlobila sama na sebe, že jsem podlehla, že jsem držela prst na interkomu a chtěla sestru přivolat zpátky, aby mi miminko vrátila. Když jsem pak ale zahlédla v zrcadle v koupelně svoje klížící se oči, trochu jsem se uklidnila, že bych stejně nejspíš usnula a takhle je Beník aspoň v dobré péči.
V noci mi ho sestra vozila na kojení každé dvě a půl hodiny. Na přání jsem ho také mohla v nemocnici nechat kdykoli vykoupat, ale jen „nasucho“, v čemž musím pokračovat i doma, dokud mu samovolně neupadne zbytek pupeční šňůry.
Kromě nemocničního personálu se u nás v pokoji pravidelně objevovaly také vynašečky odpadků. Žena, která kontrolovala, jestli máme dost plen, zavinovaček, čepiček, jednorázového spodního prádla, dost mýdla ve sprše, antibakteriálního gelu na ruce a dalších.
IT odborník, který se přišel poptat, jestli máme dost programů v televizi. Donašečka čerstvého smoothie. Donašečka denního tisku. Speciální sestra – psycholožka, která se přišla informovat na můj psychický stav a případnou depresi.
Žena z magistrátu, která chtěla vědět, jestli pro miminko máme vybrané jméno (v řadě amerických států není nutné vybrat ho hned a rodiče mohou několik týdnů počkat), a pokud ano, jestli přímo v nemocnici chceme vyřídit rodný list a tzv. social security number, což je cosi jako česká občanka.
Pravidelně přicházela také donašečka jídla, která mi dokonce několikrát na pokoj volala, že se blíží doba, kdy bych si měla objednat oběd, abych nezapomněla jíst.
Ještě před porodem jsem na recepci podepisovala papír, že nemám žádnou potravinovou alergii a přeju si klasické stravování. Pokud bych ale chtěla, nebyl by problém zvolit třeba košer nebo vegetariánskou stravu, případně se vyvarovat určitých potravin.
V nemocnici jsem měla nárok zůstat po běžném porodu dvě noci, už ve čtvrtek ráno, čtyřiadvacet hodin po porodu, se mě ale personál přišel zeptat, jestli bych si pobyt nechtěla zkrátit a odejít ten den v poledne.
Protestovala jsem (asi chápete proč), že v žádném případě, a s nadšením zůstala až po pátečního poledne, kdy byl skutečně čas odejít. Z nemocnice se ze zákona musí odejít s miminkem v autosedačce, kterou přijde zkontrolovat sestra, nás vyprovázela až k autu.
Při té příležitosti také speciálně upravenými nůžkami odstřihla miminku alarm proti krádeži, který založila do speciální složky, a předala mi papír s přístupovým kódem a heslem, pod kterým celý svůj porod a výsledky všech vyšetření mých i miminka najdu zdokumentovaný na internetu.
Účet za porod byl nakonec 11 000 dolarů, naštěstí většinu pokrylo manželovo zdravotní pojištění. Pár dnů poté jsem se v novinách dočetla, že na Ameriku je to dost podprůměrná cena, neboť v naší oblasti stojí vaginální porod průměrně kolem 30 000 dolarů.
Autorka, novinářka Jana LeBlanc, žije v Americe a očekávala tam i svého prvního potomka. Krom toho miluje běh, svobodu (ve všem, co dělá), čte (co jí přijde pod ruku) a úplně nejvíc ji naplňuje psaní vlastního blogu comiudelaloradost.cz.
Video: První setkání miminka s rodiči: Podívejte se na neuvěřitelné záběry!