Ano, chtěli jsme mít tři děti, chtěli jsme je blízko k sobě, chtěli jsme je, i když jsou to samé holky. Jen ta zlomená noha nebyla v plánu. Přesto jsem si ji do deníku nakonec zapsala:
7. 5. 2016: Mám 5 dní do termínu, v Písku se jde tradiční pochod Švejkovka, nejkratší trasa 10 km je ideální pro Bereniku na kole a zvládnu to i já s břichem a Babetka v kočárku.
Máme na to celý den, je krásně, a když to nepůjde, naši mne naloží kdykoli do auta, jsou na telefonu. První stanoviště je 400 m od startu, u McDonalda získáváme razítko, kupuju pití a šup, křup – venku špatně došlapuju a je to.
Ani to moc nebolelo, ani jsem vlastně nespadla, přesto noha nevydržela. Nejspíš mě ty tři děti okradly o veškerý vápník v kostech a těch 20 kg navíc je taky znát.
8. 5. 2016: Když zadáte do Googlu cokoli o porodu a dětech, vyjedou na vás tisíce diskusí, názorů, článků. O porodu se zlomenou nohou ani čárka. Potřebovala bych teď jediné – dva měsíce přenášet.
Vím – nemožné, a tak doufám, že Matilda zůstane aspoň týden, kde je, třeba bude noha bolet míň. Doufám marně.
9. 5. 2016: Zvoníme na porodní sál a já prosím o epidurál, když už ne císaře.
Nemám absolutně ambice rodit přirozeně, jediné, čeho se chci zbavit, je šílená bolest nohy a nastupující kontrakce.
Pomohl vám někomu při porodu Paralen? Mně ne, ale to bylo jediné, co mi mohli nabídnout, injekce proti trombóze, kterou jsem musela dostat, je totiž bohužel kontraindikací k epidurálu.
Písecká porodnice je co do přístupu k rodičkám nemocnicí snů, tělo u třetího porodu taky spolupracuje lépe, takže vše proběhlo nečekaně hladce a rychle, teď už je to jen úsměvná vzpomínka na to, jak jsem po porodním boxu hopsala o berlích, což s tím břichem skoro nejde.
MIMI NIKAM NEUTEČE
Pečovat o novorozence se dá naštěstí na místě – nikam neutíká, stačí mu kojení, chování, přebalování, takže ten timing byl ještě dobrý. Berinka mi hodně pomáhala, Babetka se osamostatnila.
Děti zkrátka nějak vycítí, že není prostor na zlobení. Zapojila se víc rodina i kamarádi.
Doma jsem neměla problém být s holkami sama, to jsme nějak zvládaly, odmyslím-li, že to u nás vypadalo jako po výbuchu.
Ven jsem se s nimi ale nedostala, Matildě stačil balkon a vyvětrat Berinku a Babetku chodili ostatní.
Po dvou měsících jsem odložila berle a připadala si svobodná – můžu jít, kdy chci a kam chci, nepotřebuji k tomu asistenta. Přirovnala bych to k událostem v listopadu 1989 a manžel ke zrušení otroctví.