[Odebírejte NOVINKY Z MAMINKY! Chci newsletter!]
Už je toho hodně, co se v českém porodnictví prosadilo. Respekt, komunikace, obecné povědomí o tom, že když je žena v pohodě, bývá pak v pohodě i porod a dítě. Žena je u porodu už na mnoha místech svéprávný partner a ne pacient. Přesto je co zlepšovat.
Ukazuje to nový Průvodce porodnicemi, který je k dispozici na stránkách aperio.cz. A ukazuje obrovské rozdíly, na které můžete narazit třeba jen v pár kilometrech vzdálených porodnicích.
PORODŮM JSME SE LONI VĚNOVALI V RÁMCI CELOROČNÍHO PROJEKTU CHCI SI RODIT PO SVÉM – ČLÁNKY, VIDEA A PODCASTY ZDE
„Myslím, že v porodnictví pomalinku začínáme směřovat k vyspělým zemím na západ od nás,“ komentuje současný stav věcí porodní asistentka Kristina Neubertová Zemánková. „To znamená, že nás konečně začnou zajímat nejen čísla novorozenecké úmrtnosti, ale také kvalita poskytované péče. Že se k ženám a jejich partnerům bude přistupovat jako ke klientům a zdravotní služby budou poskytovány skutečně jako služby a ne jako šikana matek.
Omlouvám se za ostrá slova, ale bohužel se stále příliš často setkávám s porodními příběhy, ze kterých zůstává rozum stát a člověk má co dělat, aby se nerozplakal vzteky, jak je něco takového v 21. století ještě možné.“
Důležité je, že je vidět posun, a to nejen v malých porodnicích, které „bojují“ o porody cestou příjemných podmínek, o které si ženy řeknou.
Podle Miloslavy Kramné, koordinátorky projektu Průvodce porodnicemi, už i velké porodnice „slyší“ na přání a požadavky maminek, jak potvrdila v podcastu na webu maminka.cz
Z výsledků ankety, kterou dali dohromady autorky Průvodce porodnicemi vyplývá, že bonding, tedy ranou vazbu dítěte a matky, žádá čím dál více žen. Jen v 19 porodnicích je ale běžnou praktikou ošetřit dítě na těle matky po porodu.
Podle Miloslavy Kramné je ale důležité, že další porodnice jsou připraveny to udělat na přání maminky. Plná podpora bondingu tak není standardní praktikou. Ženy nebo jejich partneři se musejí ozvat, může to být stres navíc.
A každý stres může být brzdou porodu. Stále je tak třeba předem se na porod pečlivě připravovat a také mít s sebou průvodce v podobě partnera či třeba duly, kteří se ozvou, když na to rodící žena třeba zrovna nemá energii.
Opět jde o rutinní postup. Představte si rozdíl mezi nastávající matkou, která se na porod nijak nepřipravovala. Když se blíží druhá doba porodní, kdy dojde k tlačení, dostane pokyn lehnout si, a i přesto, že jí to třeba není vůbec příjemné, si lehne. I když doporučení Světové zdravotnické organizace zní, aby ženy porodily dítě v poloze své volby, s důrazem na přednosti vzpřímených poloh, spousta žen zkrátka nemá názor, jen poslouchá. A zdravotníci postupují tak, jak byli léta zvyklí (viz rozhovor níže). „Vertikální polohy ale využívají gravitaci k snazšímu porození dítěte a jsou pro matku i dítě zpravidla šetrnější,“ doplňuje Miloslava Kramná. Skoro polovina žen se na svůj porod připravuje a má nějaké ponětí o různých porodních polohách. V závěru se ale obvykle nechají lehce přesvědčit zdravotníky o té klasické.
Může se to zdát jako návrat do minulosti. Klystýr i řízené tlačení patří podle organizace The International Childbirth Initiative mezi potenciálně škodlivé postupy, tedy takové, které je třeba používat uvážlivě, protože jejich rutinní využívání přináší více nevýhod než přínosů. V roce 2019 zažila klystýr bezmála polovina rodících žen.
Samozřejmě je část z nich, které ho chtěly ať už z hygienických důvodů, nebo třeba po minulé zkušenosti, kdy jim klystýr mohl napomoci k postupu porodu. Ale kolik může být žen, které byly přijímány k porodu a slyšely věcnou informaci: „Maminko, teď uděláme klystýr?“ I řízené tlačení může být v určitých případech u porodu pomocí. Ale ne běžnou praktikou, zkušenost s ním má celá čtvrtina žen z průzkumu.
Průvodce porodnicemi funguje v on-line formě na stránkách aperio.cz od roku 2018. Svůj profil v něm (zcela nebo zčásti) aktualizovalo 71 porodnic z 89. Mezi osmnácti porodnicemi, které svůj profil nevyplnily, je o něco vyšší podíl velkých fakultních porodnic. Návštěvníci webu mohou srovnat, v čem se pohledy porodnice a rodičů shodují či rozcházejí, anebo porovnat profily až tří porodnic. Dotazník o svých zkušenostech vyplnilo za 1,5 roku činnosti už více než 2500 žen. Spolek Aperio se oblastí porodnictví zabývá již od svého vzniku v roce 2001. První verzi Průvodce porodnicemi vydalo Aperio v roce 2002.
BONDING, VAZBA MEZI DÍTĚTEM A RODIČI
KOLIK OTCŮ JE U PORODU?
Plná podpora bordingu stále není v porodnici standard. Běžnější je si o něj říct. A to může být stres navíc, a tudíž i brzda porodu.
V českých porodnicích se děti rodí nejčastěji na porodnickém lůžku, a to:
Máme v České republice možnost rodit si po svém v prostředí porodnic? Mezi porodnicemi v České republice je mnohdy obrovský rozdíl. Jednak v tom, co u nich je a není rutinou, a také v tom, jak snadné je domluvit se, pokud si žena přeje něco jinak, než je v dané porodnici běžně zvykem. Takže moje doporučení číslo jedna je zkrátka dobře si vybrat místo, kde přivedete své dítě na svět. Z mého pohledu je určitě rozumnější jet do trochu vzdálenější porodnice, kde postupují podle nejnovějších vědeckých poznatků a doporučení, než do nejbližší porodnice, kde je péče stále jako v 80. letech minulého století. Jaké „nezdravé“ praktiky ještě v porodnicích přetrvávají? Často ty, které již mnoho desetiletí výzkumy hodnotí jako neefektivní nebo dokonce škodlivé. Například rutinní doporučování polohy vleže na zádech při porodu, preventivní nastřižení hráze, řízené tlačení, předčasné přestřižení pupečníku novorozence a další. Zároveň je na některých pracovištích problém zavádět do praxe nová doporučení vyplývající ze současných poznatků vědy. To odhalil i Průvodce porodnicemi Aperio. Co těm výsledkům říkáte? Je škoda, když se ženy musejí domáhat toho, co by mělo být naprosto běžné, to, co výzkumy potvrzují jako bezpečné a šetrné . Třeba volný pohyb při porodu a měření tepu miminka přenosnými přístroji, které neomezují matku v pohybu. Nebo možnost vybrat si polohu pro porod, chránit hráz teplými obklady, využívat možnost porodu do vody a nefarmakologických metod pro tišení bolesti, odložit přestřižení pupečníku až po jeho úplném dotepání. Automatický by měl být i nerušený bonding s miminkem a časné nenucené zahájení kojení.
O spoustu věcí si maminky musejí pořád říkat. Jak na to, aby bylo všem příjemně a komunikace probíhala pozitivně? Nejlépe funguje klidná nenásilná komunikace. S respektem k sobě i druhým, neútočně, ale pevně trvat na svém, mluvit o tom, co konkrétně žena potřebuje, nebo jak si představujete péči o miminko. Klidně opakovat to samé. Například: „Moje žena potřebuje při kontrakci úplné ticho. Prosím počkejte s vaší otázkou až po kontrakci.“ Nebo: „Chceme přestřihnout pupečník až úplně dotepe a zbělá.“ „Ne děkujeme, opravdu chceme počkat až pupečník dotepe...“ Při samotném porodu by už žena ideálně neměla nic řešit. Cokoli ženu ruší, tak porod brzdí. Při porodu už bych nediskutovala. Ideální je mít s sebou v porodnici například partnera, který komunikaci s personálem zprostředkuje. Spousta z nás má ale stále strach oponovat zdravotníkům! Ženy se často bojí, že když nebudou dělat vše tak, jak řekne personál v porodnici, tak na ně zdravotníci budou zlí a dají jim to, jak se říká, „sežrat”. Není ale rozumné nechat na sobě provádět něco, co nechci, jen proto, abych ostatní nenaštvala. Jsou to profesionálové, jsou tam pro vás a naštvat by se neměli. Zkuste to vnímat takto: Když jim řeknete, co si přejete, pomůžete zdravotníkům, aby o vás mohli lépe pečovat. A to za to stojí. A i kdyby si o vás v duchu mysleli svoje, tak ať si to myslí. Oni na váš porod druhý den zapomenou, vy si ho budete pamatovat celý život. To, jak porod prožijete, ovlivní váš život i život vašeho miminka. Stojí za to prožít ho tak, jak potřebujete a ne tak, jak diktuje někdo, kdo vás vůbec nezná. Podle průzkumu se stále nejčastěji rodí vleže. Proč to tak je? Pokud žena ví, že vleže rodit nemusí a nenechá se na porodní postel vmanipulovat, tak téměř ve všech porodnicích může nakonec rodit, jak potřebuje. Ale musí si za tím stát, a to může být ve chvíli porodu těžké a zbytečně vyčerpávající. Když žena neví, co chce, tak velmi pravděpodobně skončí na porodním lůžku, protože to je prostě rutina. Takhle se to dělá a zatím málokdo ženám aktivně nabízí něco jiného. Myslím, že potřeba zdravotníků dotlačit ženu do lehu je daná praxí, na kterou byli léta zvyklí. Když jsem například studovala na porodní asistentku, tak jsem v rámci praxe nikdy neviděla jedinou ženu rodit jinak než vleže na zádech. Je celkem pochopitelné, že když se to člověk ve škole nenaučí a na praxi to nevidí, tak pak z toho může mít obavy. Ve skutečnosti porod v jakékoli jiné poloze nepotřebuje žádnou speciální přípravu. Vlastně to chce jen mít ruce poblíž a čekat, až miminko samo vyklouzne a pak ho chytit. V porodnicích je stále běžný klystýr a řízené tlačení, to ženy zažívají častěji, než porodnice přiznají. Co tomu říkáte? Klystýr může pro malé procento žen mít určité benefity, nikdy bych ho ale nedávala rutinně každé a nikdy ne, pokud nechce, pokud z toho nemá dobrý pocit, nebo se toho bojí, protože tím jí porod zabrzdím. Žena by se u porodu neměla bát, nemělo by ji nic zbytečně vyrušovat a stresovat. Klystýr pro mnoho žen stresem je. Řízené tlačení opět malému procentu žen a jejich miminek v určitých jasně daných krizových situacích může pomoci, ale u běžného porodu nemá svoje místo. S ohledem na to, aby žena ani novorozenec nebyli poranění, je potřeba, aby bylo tlačení šetrné, jemné. Čím urputněji žena tlačí, tím větší rizika tam jsou pro ni a hlavně pro dítě. V našich porodnicích je často jediným cílem, aby byl porod co nejrychleji hotový. Jaká to má rizika? Tento přístup ve skutečnosti vůbec není bezpečný, naopak. Nejvíce komplikací nastává proto, že se na porod spěchá. Takže doporučuji nespěchat, dát porodu čas, tlačit, až když žena cítí, že potřebuje tlačit: je to podobný pocit, jako když se člověku chce na velkou, ne dříve. Zvlášť u prvních porodů může tlačící fáze trvat opravdu dlouho, není to jako ve filmech, kde se dvakrát zatlačí a miminko je venku. U prvorodičky to může být klidně hodinu i více hodin tlačení. Kam by mělo směřovat české porodnictví? Pokud chcete vyjmenovat konkrétní kroky, pak bych na seznam napsala – naučit se respektující, klidné, nenásilné komunikaci. Podporovat ženy v tom, aby hledaly, co jim dělá dobře, aby se hýbaly, odpočívaly podle svých potřeb, aby vnímaly své tělo. Aby si z porodu odnášely pocit, že to zvládly a jejich tělo a miminko jsou úžasné a ne že byly odrozeny a jsou neschopné a bez pomoci by neporodily. To obnáší nechat je vybrat si, co jim pomáhá, v jaké poloze chtějí rodit, jak se chtějí vítat s miminkem, zda chtějí léky nebo ne, zda chtějí porod urychlovat nebo ne, zda chtějí porod vyvolávat nebo ne... Vše by mělo být na dohodě, ne jako příkaz. Ideální péče bude prostě pro každou ženu jiná.