Maminka.czChování a vztahy

Poučky pro bilingvní rodiny v praxi. Jak moc (ne)fungují

Michaela Karavarakis 29.  9.  2012
Mí rodiče mě od jistého času (myslím, že to přišlo někdy v období puberty) začali „žertem“ nazývat ignorantkou. To „žertem“ je v uvozovkách schválně, protože nakolik to bylo či nebylo žertem, si netroufám odhadnout. Mohla prý za to má vrozená nechuť studovat jakékoli příručky, manuály či odborné publikace. Proto, řečeno terminologií mých rodičů, je s podivem, že se k takovému ignorantovi, jako jsem já, dostala informace o zásadním principu vštěpování jazyků dětem v bilingvních rodinách.

[Odebírejte NOVINKY Z MAMINKY! Chci newsletter!]

Onen princip v kostce zní: Každý z rodičů na dítě mluví svým mateřským jazykem, v důsledku čehož si dítě už v batolecím věku vštípí oba jazyky jako oddělené celky a nebude jim v budoucnu zaměňovat slovíčka.

Hezká teorie. Co ovšem dělat v případě, když jeden z partnerů neovládá jazyk toho druhého? V ideálním světě bych se v neděli ráno u snídaně česky obrátila na svého manžela: „Miláčku, prosím tě, nepodal bys mi máslo?“ A on by mi anglicky odvětil: „Samozřejmě, darling, tady ho máš.“ Jenže nežijeme v ideálním světě a tak se chtě nechtě musíme uchýlit k používání pouze jednoho jazyka, v našem případě angličtiny. Pokud bychom se stále drželi oné poučky, požádala bych tedy ráno manžela o máslo anglicky, svou dceru bych pak ale upozornila na misku s marmeládou, do které si právě strčila rukáv, česky a pro jistotu to samé zopakovala ještě jednou, pro manžela, v angličtině. A pak už by mě rovnou mohli odvést do Bohnic.

V praxi to tudíž vypadá tak, že mateřština nemateřština , doma se používá jeden jazyk – angličtina. Ovšem rozšířená o specifickou skupinu českých slovíček, která z rozličných důvodů v našem domácím slovníku zdomácněla. Například „miláčku, kaky kaky, čury čury, děkuju, bobek, jéžiš, babička, dědeček, kytí, šup, bábovička“ a řada dalších. Přirozeně se pak člověk nevyhne, podle autorů oněch naučných knih největšímu hororu, míchání obou jazyků. Uznávám, že z vět typu „Niki, šup, take off your botičky and quickly do vany“, by asi jazykovědci Dobrovskému vstávaly vlasy hrůzou na hlavě, ale poctivě se s manželem snažíme vyprodukovat takových co nejméně. Česky na holky (21 měsíců) mluvím venku a doma jen když přijde někdo na návštěvu nebo když si čteme českou knížku.

Zatím to zdá se docela chápou. Momentálně jsou ve fázi, kdy, pokud chtějí něco vyjádřit, vyberou si z obou řečí to jednoduší slovíčko. Sušence například neřeknou jinak než „cookie“, i když si o ni jdou říct mě, a na „elephanta“ volají slon!, i když jim ho ukazuje manžel. Konzultovala jsem to s chytrými knihami a dozvěděla se, že to je naprosto přirozený vývoj, ke kterému dochází ve všech bilingvních rodinách. Uff, to se mi ulevilo.

Možná, že s tím mícháním obou jazyků už se ale blýská na lepší časy. Tuhle jsme s manželem lepili holkám na komodu samolepky a manžel povídá: „Alex, please, give me the kytí.“ Na což ona mu odvětila: „flower“.

Témata: Chování a vztahy, Mateřský jazyk, Rod, Jak, JEDEN JAZYK, Moc, Bábovička, Cookie, Ideální svět, Moč