[Odebírejte NOVINKY Z MAMINKY! Chci newsletter!]
Onen princip v kostce zní: Každý z rodičů na dítě mluví svým mateřským jazykem, v důsledku čehož si dítě už v batolecím věku vštípí oba jazyky jako oddělené celky a nebude jim v budoucnu zaměňovat slovíčka.
Hezká teorie. Co ovšem dělat v případě, když jeden z partnerů neovládá jazyk toho druhého? V ideálním světě bych se v neděli ráno u snídaně česky obrátila na svého manžela: „Miláčku, prosím tě, nepodal bys mi máslo?“ A on by mi anglicky odvětil: „Samozřejmě, darling, tady ho máš.“ Jenže nežijeme v ideálním světě a tak se chtě nechtě musíme uchýlit k používání pouze jednoho jazyka, v našem případě angličtiny. Pokud bychom se stále drželi oné poučky, požádala bych tedy ráno manžela o máslo anglicky, svou dceru bych pak ale upozornila na misku s marmeládou, do které si právě strčila rukáv, česky a pro jistotu to samé zopakovala ještě jednou, pro manžela, v angličtině. A pak už by mě rovnou mohli odvést do Bohnic.
V praxi to tudíž vypadá tak, že mateřština nemateřština , doma se používá jeden jazyk – angličtina. Ovšem rozšířená o specifickou skupinu českých slovíček, která z rozličných důvodů v našem domácím slovníku zdomácněla. Například „miláčku, kaky kaky, čury čury, děkuju, bobek, jéžiš, babička, dědeček, kytí, šup, bábovička“ a řada dalších. Přirozeně se pak člověk nevyhne, podle autorů oněch naučných knih největšímu hororu, míchání obou jazyků. Uznávám, že z vět typu „Niki, šup, take off your botičky and quickly do vany“, by asi jazykovědci Dobrovskému vstávaly vlasy hrůzou na hlavě, ale poctivě se s manželem snažíme vyprodukovat takových co nejméně. Česky na holky (21 měsíců) mluvím venku a doma jen když přijde někdo na návštěvu nebo když si čteme českou knížku.
Zatím to zdá se docela chápou. Momentálně jsou ve fázi, kdy, pokud chtějí něco vyjádřit, vyberou si z obou řečí to jednoduší slovíčko. Sušence například neřeknou jinak než „cookie“, i když si o ni jdou říct mě, a na „elephanta“ volají slon!, i když jim ho ukazuje manžel. Konzultovala jsem to s chytrými knihami a dozvěděla se, že to je naprosto přirozený vývoj, ke kterému dochází ve všech bilingvních rodinách. Uff, to se mi ulevilo.
Možná, že s tím mícháním obou jazyků už se ale blýská na lepší časy. Tuhle jsme s manželem lepili holkám na komodu samolepky a manžel povídá: „Alex, please, give me the kytí.“ Na což ona mu odvětila: „flower“.