[Odebírejte NOVINKY Z MAMINKY! Chci newsletter!]
Kdysi dávno se na místě dnes nazývaném Dolní Věstonice nacházela osada obývaná pravěkými lovci. Mohli bychom říct, že zdejší obyvatelé vedli docela obyčejný život, ale ten před dvaceti nebo třiceti tisíci lety nebyl vůbec jednoduchý. Každý den byl bojem o přežití. Velkým nebezpečím pro všechny byla divoká zvěř, která bez varování napadala i celá tábořiště. Tlupa také čelila střetům s cizími tlupami pravěkých lidí a musela se skoro bez ustání vyrovnávat s krutými přírodními podmínkami.
Lidé toho ve starší době kamenné dovedli již mnoho – vyráběli si kamenné nástroje s použitím pazourku, z klacků a kůže stavěli primitivní obydlí a k dorozumívání používali řeč, i když docela jednoduchou. Řadu věcí ale ještě neznali nebo jim úplně nerozuměli. Například oheň. Věstonická tlupa jej sice už využívala – opékali na něm maso, hřáli se u něj a zaháněli jím zvěř – ale když jim vyhasl, znovu jej rozdělat nedokázali. Členem tlupy v Dolních Věstonicích byl chlapec, kterému říkali Kopčem. Nelze přesně říct, jak mohl být starý, protože pravěcí lidé neznali kalendář, a neslavili tím pádem ani narozeniny, ale vypadal tak na deset, možná dvanáct let.
Kopčem byl zatím příliš mladý na to, aby mohl chodit s dospělými lovci na výpravy. Ze všech sil se ale snažil, aby se jim brzy vyrovnal. Společně se svým kamarádem Veverčákem trénoval svou rychlost i mrštnost, když pronásledovali lišku, rysa nebo třeba zajíce, a učili se rozumět stopám. Pokud se jim akce vydařila, dobře se najedli a ze zubů své kořisti si vyrobili náhrdelníky, které pyšně nosili na krku.
K zajištění obživy tlupy sotva mohl stačit sběr rostlin a plodů nebo kořist v podobě menších zvířat. Lovci se vydávali na mnohem delší a nebezpečnější výpravy po stopách sobů, divokých koní, zubrů a také mamutů. K ulovení velkých zvířat, která se navíc často pohybovala ve stádech, nestačilo mít jen štěstí, byla zapotřebí i určitá taktika. Tak například zubry se věstonické tlupě podařilo zahnat do bažin, kde kvůli své váze uvízli. Mamuta nalákali lovci do lapací jámy zamaskované větvemi, trávou a listím. Uvězněné zvíře pak ubili ostrými hroty oštěpů, kamennými palicemi a kamením. To, že při lovecké výpravě některý člen družiny zahynul, nikoho nepřekvapovalo. Radost z úspěšného lovu, který umožnil tlupě najíst se do sytosti, a ještě vytvořit zásoby na nějakou dobu dopředu, byla mnohem větší než zármutek nad úmrtím člena tlupy. Smrt byla v pravěku tak běžnou záležitostí, že ji nikdo příliš neřešil.
Jednoho dne museli Kopčem i celá jeho tlupa svou osadu opustit. Byli napadeni cizími lovci, jejichž tlupa byla mnohem početnější a silnější. Pokud si chtěli zachránit životy, nezbývalo než vzít nohy na ramena. Ze dne na den se tak tlupa ocitla bez přístřeší, ohně i zásob kožešin a nástrojů, které zůstaly v tábořišti. Tlupu čekala dlouhá pouť. Nejprve se vydala na sever směrem k dnešnímu Brnu, poté severovýchodně k Macoše a k Moravské bráně, aby se nakonec stočila na západ a usadila se na Bílé skále na území dnešní Prahy. Směr putování i jeho rychlost si tlupa vůbec dopředu neplánovala – řídila se terénem, počasím a samozřejmě možnostmi obživy…
Několik měsíců strávila tlupa v jeskyni. Ta se jevila jako výborný úkryt před deštěm, sněhem i mrazem a byla dost prostorná pro všechny její členy. Ještě důležitější bylo, že během pobytu v ní se podařilo získat oheň, který tak dlouho tlupa postrádala. Náhodou jej vykřesal Kopčem pomocí pazourku a pyritu, který našel v hlíně. Kopčem si tak vylepšil své postavení v tlupě a stal se na nějakou dobu strážcem ohně. Oheň přinesl nejen teplo, světlo a ochranu před napadením divokými zvířaty, ale i zábavu. Kopčem i Veverčák vyráběli z hlíny sošky, které pak v ohni vypalovali. Saze z ohně, které se uchytily na stěnách jeskyně, výborně barvily. Netrvalo dlouho a celá jeskyně byla pokryta vyobrazeními ze života lovců mamutů!
Kopčem vyrůstal v nadějného lovce. Svou odvahu prokázal například ve chvíli, kdy pomohl zachránit lovce, kteří se zřítili do hluboké propasti. Přispěl k přemožení rozzuřeného medvěda, který se zatoulal do jejich jeskyně a hrozil rozsápáním celé tlupy. Dokázal si poradit ve chvíli, kdy stanul tváří v tvář mamutovi a vylezl před ním na strom. Neztratil hlavu ani tehdy, když jej zajala a odvlekla nepřátelská tlupa pravěkých lovců! Kopčem byl každým dnem nejen silnější a mrštnější, vynikal i svou bystrostí. Jako jeden z mála se naučil počítat nejprve do tří a potom i do pěti. Jeho vynalézavost ho dokonce dovedla k jednomu z největších objevů pravěkých lidí. Kopčem přišel na úplně nový způsob rozdělávání ohně pomocí dřívek, a podařilo se mu tak zajistit, že tlupa už nikdy nebude bez ohně! ***
Vyprávění Eduarda Štorcha je plné napětí a nebezpečí! Další dobrodružství Kopčema a jeho pravěké tlupy si už ale musíš přečíst sám! Podívej se, jestli knížku Lovci mamutů nemáš náhodou doma. Pokud ji tam nenajdeš, zajdi do knihovny, určitě ti ji rádi k přečtení půjčí.
ILUSTRACE: JITKA PETROVÁ