[Odebírejte NOVINKY Z MAMINKY! Chci newsletter!]
Matoušek (3 roky) během oběda ve školce opět ušpinil celý stůl, vybryndal pití, vysypal brambory na zem, nešikovně je rozšlapal a nakonec zvrhl i misku s pudinkem. Svérázná paní učitelka nešikovnému Matoušovi nakázala, aby si půjčil od kuchařek hadr a svůj stůl i další stoly sám utřel, ať vidí, jakou práci to dá! Matoušek byl bezradný, styděl se jít pro hadr. Pokusy o utření stolů dopadly fiaskem. Matoušek plakal, paní učitelka křičela, že bude pracovat klidně do večera. Co si Matoušek z takového „trestu“ odnesl?
Hedvika (4 roky) byla na víkend u babičky, i přes trpělivé domlouvání a vysvětlování pošlapala při dovádění s babiččiným pejskem všechny nově zasazené sazeničky. Babička Hedviku požádala, aby dala záhonek do pořádku, nabídla však svou pomoc. Nakonec dokonce Hedviku pochválila, jak jí práce pěkně šla. Hedvika měla na rozdíl od Matouška štěstí. Dostala možnost napravit důsledky svého zlobení, naučila se sázet rostliny a spolupracovat.
Zorka (3 a půl roku) ve školce rozsypala velkou bednu s výtvarnými potřebami, chtěla pomoc paní učitelce vše uklidit, místo toho jí ale přidělala práci. Empatická učitelka naštěstí pochopila Zorky motivaci, holčičku pochválila za snahu a zároveň jí vysvětlila, že bedna je pro děti moc těžká a nikdo ji nesmí nosit nic bez dovolení. Holčičku ale požádala, ať sesbírá ze země štětce a rozdá je ostatním. Zorka má štěstí, že paní učitelka rozumí dětem a nepřipraví tak holčičku o chuť pomáhat a zapojovat se.
Už legendární psycholog Zdeněk Matějíček říkával, že: „Uložit dítěti nějakou práci za trest má smysl jen tehdy, jde-li o nápravu nějaké škody, kterou způsobilo. Je však třeba dobře rozlišit, zdali byla škoda způsobena náhodou, neobratností, neopatrností, nebo přece jen ze škodolibosti a zlého úmyslu.“
S odstupem jedné generace pak volně na profesora Matějíčka navázal další skvělý český psycholog Václav Mertin: „Trest nemá logiku, protože je jen odplata. Jestli dítě něco provede, musíme je vést k tomu, aby za přestupek doopravdy přijalo zodpovědnost a snažilo se fakticky ho napravit.“
V doporučení psychologa Mertina dokonce ani nezní slovo „trest“, nýbrž méně hrozivé, ale více zavazující slůvko „zodpovědnost“. Dítěti, které pochopí, že se chovalo nevhodně, avšak má možnost vše bez stresu, trestu a s podporou rodičů či vychovatelů napravit, je umožněna úžasná zkušenost – skutečně se učit chybami. Což je naprosto přirozený proces učení i výchovy, který dítěti předává trvalé hodnoty.
Podle většiny psychologů není vhodné malé děti trestat prací. Vhodnější je nechat děti dle fyzické a psychické vyzrálosti postupně a nenásilně přebírat za své chování zodpovědnost včetně možných důsledků. Někdy je tedy nutné „přiložit ruku k dílu“, protože ono dílo bylo danou rukou poničeno. (Trochu jiná situace může nastat u starších školních dětí, kdy bývá určitý typ práce dobrou alternativou „trestu“.)
Ve všech případech je však nezbytné, aby aktivní náprava škod nebyla provázena ironickými poznámkami, výčitkami či výsměchem. „Rodič i vychovatel by měli odhadnout, zda dítě zvládne danou práci bez pomoci a rady, nebo potřebuje s nápravou škod pomoci,“ upozornila speciální pedagožka Světlana Kroupová.
Zkušená pedagožka dále dodala, že v případě, že dítě potřebuje s danou činností pomoci, v žádném případě bychom ji neměli odpírat. „Společné řešení problémů buduje vzájemnou důvěru a otevřený vztah mezi rodičem (vychovatelem) a dítětem. Má-li dítě takovouto zkušenost, mohu ze své praxe potvrdit, že pokud opět vyvede nějakou lumpárnu, mnohdy pak samo navrhne nějaké řešení, jak vše napravit. Ve vzájemné důvěře a respektu je z pohledu pedagoga radost pracovat!“ říká Kroupová.