Maminka.czNezapomínejte na sebe

Právo být v pohodě i jako máma… Jak přestat padat na pusu a nastavit se na štěstí?

Jana Potužníková 23.  5.  2023
Vím – už to, že můžete mít rodinu, je obrovský dar a neskutečná porce štěstí. Ale taky vím, že my mámy v rámci toho rodinného štěstí a hlídání hladiny spokojenosti našich nejbližších často přestáváme slyšet samy sebe a vědět, kdo vlastně jsme.

[Odebírejte NOVINKY Z MAMINKY! Chci newsletter!]

Ani nespočítám, kolikrát už jsem přemýšlela o tom, jak je možné, že stát se mámou mnohdy automaticky znamená ztrátu sama sebe. Ale prostě to tak bývá. Najednou nejsme důležité, neslyšíme svá přání, ignorujeme své tělo, o svých snech už ani nepřemýšlíme. S nástupem malých uzlíčků štěstí se až v šíleném množství případů měníváme my mámy na uzlíčky neštěstí. Ztrácíme svou subjektivitu, autenticitu, jedinečnost. Stáváme se jednou z davu „neviděných a neslyšených“, protože vidět a slyšet se přestáváme především my samy. Odsouváme své potřeby – protože jsou tu potřeby těch nejmenších, kteří jsou na nás plně odkázaní. Nevnímáme to, když se nám chce na záchod (přebalit dítě je přednější!), ani své chutě (protože rodině chutná něco jiného, a kdo by vařil dvakrát?!). Některé kroky, které nás vzdalují od nás samých, jsou obrovské, jiné se kupí po troškách. Tak, že si ani nevšimneme, že jsme potřetí v řadě šly a místo bot pro sebe jsme koupily další ťapáčky pro miminko, které ještě ani nechodí. A fakt, že jsme mimo společnost, práci, izolované takřka výhradně k dítěti (či dětem), odstřižené od kdysi tradiční podpory širší rodiny, závislé finančně na partnerovi, pak pomáhá podtrhnout zásadní mateřský průšvih: přestáváme dbát na své osobní, ženské, partnerské štěstí. Přestáváme si uvědomovat, že na něco takového vůbec máme právo.

VIDEO: O čem se mlčí: Rodina v ohrožení

Právo, nebo povinnost?

„Já bych si dokonce dovolila tvrdit, že nemáme jen právo, my máme přímo povinnost se o své pocity štěstí starat,“ říká k tomu na úvod lékařka a psychoterapeutka MUDr. Kateřina Cajthamlová s tím, že tady skutečně platí ono obligátní tvrzení „šťastná žena, šťastný muž“ nebo další „šťastná matka, šťastné dítě“. Ale v tomto kontextu zapomínáme na několik věcí. „Totiž například na to, že šťastnými nás neudělají lidé kolem nás, ale jen my samy. Tedy nemůžeme chtít po svých partnerech, nebo snad dokonce dětech, aby za nás vyřešili naše pocity nedostatku štěstí. Musíme se o ně skutečně starat jen my samy. A právě proto se nikdy nesmíme přestat samy sebe ptát, všímat si toho, proč momentálně šťastné nejsme. Co děláme, že se necítíme dobře, a co bychom dělat potřebovaly, aby to pro nás bylo v danou chvíli správně,“ konstatuje. A když tohle neděláme, hodně si stěžujeme, ale nehýbeme se z místa. Něco uvnitř nás jakoby vyhasíná, schází nám drajv, radost ze života, vyčítáme si, že jsme si to asi zbytečně malovaly nebo co. A víc než kdy jindy právě ve chvílích nedostatku štěstí třeba nadměrně uklízíme. To je až šíleně jednoduché poznávací znamení, jen tak na okraj. Když totiž nemáme pořádek v sobě, snažíme se ho mít aspoň kolem sebe.

V pokračování pro předplatitele také najdete

Jak najít jiný úhel pohledu?

Co (ne)řešit s chlapem

Rizikový stereotyp

Tipy, jak přestat padat na pusu

Odemkněte si exkluzivní obsah a videa bez reklam na devíti webech.

Vyzkoušet za 1 Kč Více informací
Témata: Rodina a vy, Rodina a vztahy, Rodina, Matka, Nezapomínejte na sebe, pusa, Kateřina Cajthamlová, Pocit, Čechy, Maličkost, Štěstí, Máma, Daniel Torp, MUDr., Norsko, Stereotypy
Mohlo by vás zajímat