[Odebírejte NOVINKY Z MAMINKY! Chci newsletter!]
Něhu a řád. Protože do šesti let hrajeme o největší téma našeho života: o důvěru. Když jsme malí, potřebujeme se naučit, že můžeme důvěřovat sobě a světu kolem sebe. A k tomu nám otevírají dveře právě něha a řád. Takže dítě zabalíme do něhy a zároveň v rodině nastavíme jasná pravidla a mantinely, o které se dítě může opřít.
Přesně, na první pohled to vypadá jednoduše, ale jen málo rodičů to zvládne namíchat tak, aby to bylo akorát. To je to hledání míry, na kterou se ptáte. Výchova není jízda po dálnici, je to spíše alchymie. Něco máma, něco táta, trošku tady, trošku tam a pak to mícháme dohromady. Aby se to podařilo, k tomu nám pomáhá rodičovská intuice. To je ten hlas, který máme uvnitř a který nám v každé situaci napovídá, jak by se daly věci řešit správně. V zásadě totiž platí, že nejlepší rodičovství je intuitivní rodičovství. Problém je v tom, že ten hlas obvykle moc neposloucháme.
Protože se honíme jako čokli. Náš svět nabral neuvěřitelné obrátky, je rychlý, a tím pádem nutně povrchní. Hodně lidí žije dost šíleným tempem, odpojili se od sebe, od svého těla, od přírody, od starých vyzkoušených vzorců. Od selského rozumu. Udusili ten vnitřní hlas. Některé mámy věří více nesmyslům na internetu než samy sobě. Navíc si to komplikují tím, že jsou na sebe zbytečně přísné. Nic není dost dobré, ničeho není dost. Jsou věčně nespokojené, jdou samy sobě po krku. Pokud ale takhle o sobě pochybujete, zákonitě musí přijít nejistota a výčitky. Přitom když se s maminkami bavíte, po pár hodinách zjistíte, že výchovu svých dětí zvládají velmi dobře, často až neuvěřitelně dobře. Přesto mají pochybnosti. Jeden z důvodů, proč to tak je, je ten, že uvěřily hloupostem, které našly na internetu nebo na sítích.
Mužský a ženský princip jsou jako dva póly, které se navzájem doplňují. Dítě nutně potřebuje oba. A my se v nich můžeme výborně zastoupit, ale nikdy ne nahradit. Máma je symbolem přijetí bez podmínky: mám tě ráda, protože jsi moje. Nebo dokonce mám tě ráda jenom proto, že jsi. Tam žádnou podmínku nenajdete. Máma je totiž institut odpouštění. Než večer usneš, všechno ti odpustím. Máma je milost a soucit. Otec to musí vyvažovat. Protože on je symbolem přijetí s podmínkou.
Ano. Mám tě rád, ALE... Musíš se snažit. Ukaž, dokaž. Otec nárokuje, požaduje, vyžaduje. Vytváří tlak. A klíčová věc: dítě očekává, že přesně takový otec bude! Že ho prověří. Že ho zatíží. Že ho tím zpevní. Protože to je přesně role táty: připravit svoje děti, aby se jednou mohly prosadit ve venkovním světě. Aby v něm mohly žít. Aby uspěly. Takže jedna z nejhorších chyb, které ve výchově můžete udělat, je, když z táty uděláte druhou mámu. Tak na ni nebuď tak přísný... Tak si neuklidila, no a co... Vždyť je ještě malá... Co pořád proti ní máš? Dítě ale nutně potřebuje zažít oba principy. Ženský i mužský. Pak najde rovnováhu. A ukotví se. Takže to nejlepší, co můžeme pro dítě udělat, je, když ho budeme sytit oběma přístupy. Mužským i ženským. Aby si zažily, že táta s mámou umí s respektem fungovat vedle sebe a že se doplňují. Že je to čitelné a předvídatelné. Muž je král a žena královna a drží pevně pohromadě.
Já na přednáškách potkávám rodiče, kteří mají o výchově hodně načteno. Rodina je pro ně důležitá. Výchova dětí je důležitá. Velké ideály. Hodně se snaží. Řekl bych, že až moc. Někteří jsou převzdělaní a dělají ze všeho zbytečnou vědu. Slušelo by jim, kdyby ubrali. Místo toho, aby dítě naučili slušně poděkovat nebo pozdravit, zbytečně řeší prkotiny a bojují s vymyšlenými draky. To pak nemáte domov, ale spíše terapeutickou skupinu. Další věc, která dnešním rodičům neskutečně komplikuje výchovu, je fakt, že jsme se přestěhovali do měst. Zahrada fuč, babi děda fuč, zvířena fuč, povinnosti fuč, smečka dětí, která lítala od rána do večera venku, taky fuč. To všechno by dneska měla nahradit máma v bytě. A jak by to tak asi ta chuděra měla udělat? Další problém je, že v mnoha rodinách si z dítěte udělali střed vesmíru. Posadili ho doma na trůn.
Ano, to je zlé. Protože když se všechno točí výhradně kolem dítěte, rodina přestane přirozeně fungovat a začne chřadnout. Nikdy v historii děti neměly tolik pozornosti dospělých. Takže kdybych to měl shrnout, dnešní rodiče se opravdu snaží. Ale staré vzorce ztratili a ty nové jim moc nefungují. Postavili si vzdušné zámky, dítě posadili na trůn a kladou na sebe obrovské nároky. Ty jsou ale nedosažitelné, tím pádem musí mít pochybnosti. Takže jsou nejistí, úzkostní. Podrážejí sami sobě nohy. Často úplně zbytečně. Stačilo by přece opravdu držet jen ty základní věci: aby náš malý uměl poděkovat, pozdravit, poprosit, počkat, až dospělý domluví, a podle svých sil doma s něčím pomoct. Sesadit dítě z trůnu. Protože ten základní princip je jasný: my se nepřizpůsobujeme dítěti. Dítě se přizpůsobuje nám. Jen na něho při tom bereme ohled.
Když vám chybí něha, máte pochybnosti o svém těle a o svém vnitřním světě. Nemáte se ráda, neumíte být sama se sebou. Budete hodně ztěžka hledat tzv. „svoje doma“. To je mentální prostor, kde by vám mělo být dobře samé se sebou. Jako žena budete obtížně hledat svůj půvab a kouzlo osobnosti. Nebudete si věřit. Budete se spíše posuzovat podle toho, co o vás řeknou ostatní. Tím pádem zase budete obtížně hledat vztah ke svému tělu. Když to řeknu jednoduše: bude vám chybět vnitřní jistota. To je jedna půlka. Druhá půlka je, že vám budou chybět vzorce, abyste se zdravě prosadila ve venkovním světě. Budete se bát něco začít a bude vás stát hrozně sil, abyste věci dotáhla do konce. Budete nečekaně selhávat. Když se vám přece jenom něco podaří, nebudete mít z toho radost.
Ano, bude vám zoufale chybět sebedůvěra. Svět budete považovat za nebezpečné místo, kde jeden s druhým bojuje. Budete mít velké pochybnosti o tom, co děláte. A ty pochybnosti se k vám budou vracet jako bumerang. Něco se vám podaří, klidně velké věci, klidně opakovaně za sebou, a pak přijde malá chybička a smete vás to z povrchu zemského: stejně nic nemá smysl, stejně nic pořádného neumím, stejně mě nikdo nemá rád!
Přesně. To, co si myslíme o sobě a jaký máme vztah k vlastnímu tělu, to nás zpravidla naučila máma. To, jak se nám daří ve venkovním světě mimo rodinu, to nás zpravidla naučil táta. Když v určitém věku nedostanete určité podněty, tak se vám v mozku neutvoří mapy a máte velký problém. A nejlepšími zdroji pro ty mapy je něha a řád.
Základní myšlenky liberální výchovy jsou v pořádku. Jsou správné. Žádný rozumný člověk přece nechce na děti křičet nebo je trestat. Štěkat příkazy a zákazy, být zbytečně přísný. Jednat z pozice neomylné autority. To je výchova, kterou jsme zažili my. Byli jsme vychováváni přísně a tvrdě, naše generace se rodičů bála. A řekli jsme si, že až vyrosteme a budeme mít děti, že něco podobného už nedopustíme. V dobré víře jsme ale ulítli z jednoho extrému do druhého. Takže dnešní liberální výchova věří, že se s dětmi na všem můžeme domluvit. Že to jde. Usiluje se o vzájemný respekt. Věří se, že když přijde problém, tak spojíme síly a společně hledáme řešení. Rodiče mají být pevní, ale vlídní. To je samozřejmě všechno moc pěkné.
Problém je v tom, že liberální výchova není pro každého. Je to neskutečně těžká disciplína, chce to opravdu zkušené a poctivé rodiče. Druhý problém je, že liberální výchova se nedá používat vždycky. Protože jsou situace, kdy vás dítě prostě musí poslechnout, nebo vás dokonce musí poslechnout hned. Rychle a bez řečí. Někdy spěcháme, někdy se potřebujeme vyhnout nebezpečí. Některým situacím dítě zase nerozumí, protože je malé. Ale ono se vám v nejméně vhodnou dobu šprajcne: já nechci. Proč to mám dělat? A vy potřebujete zavelet: protože jsem to řekl. Protože jsem tvůj táta. Nebo prostě proto.
Ano! Takže se svými dětmi neustále diskutují, do zblbnutí jim pořád všechno dokola vysvětlují a zdůvodňují. Nebo se dokonce obhajují! Potřebujeme jít ven, ale je z toho vědecká konference, protože malé se nechce a má u toho pocity. Mytí zoubků je každý večer nekonečné martýrium, protože malá ví všechno líp. A tak se v rodinách žvaní a žvaní a ono nás to ubíjí a ubíjí. Klíčová věta je, že dítě není malý dospělý. Prostě není. Takže s ním jako s dospělým přece nemůžete mluvit. Ne nemůžete, ale nesmíte! Rodiče si často myslí, že vychovávají liberálně, ale ve skutečnosti jsou hlavně nejistí. Nevědí, co mohou zakázat, a co ne. Kdy hezky vysvětlovat, a kdy už ne. Kdy neustoupit...
Plus si komplikují život tím, že věří nesmyslům: no tak ať jde malá spát, až bude sama unavená... Nesmysl. Dítě potřebuje pevný rytmus a řád. Potřebuje chodit spát ve stejnou dobu. Proč by si malá nemohla u stolu hrát s jídlem? No tak si z brambor udělá kuličku, no a co? Nesmysl. S jídlem si u stolu nehrajeme. Kuličky můžeme dělat, když společně vaříme. Ale u stolu jíme. No tak malá chvilku kopala do maminky a křičela, že ji nemá ráda... Ona to tak cítí a potřebuje vyjádřit svoje emoce. Naprostý nesmysl.
Do maminky kopat nebudeš a nebudeš na ni křičet, že ji nenávidíš. V naší rodině se takto k mamince nechováme. Jak to, že náš malý bez mrknutí oka staví babi s dědou do latě? Kde k tomu přišel? Jak to, že s nimi mluví tak povýšeně? Jak to, že nepozdraví? Jak to, že ve čtyřech letech neumí poděkovat? Nebo neumí počkat, až dospělý domluví? To není liberální výchova, to je mizerná výchova.
Protože pro mámu je strašně těžké být důsledná. Je to pro ni nepřirozené. To jsme znova u těch dvou pólů. Když žena potřebuje být směrem k dětem důsledná, bude ji to vždycky stát spoustu energie, a stejně bude selhávat, protože jí to bude „vyhazovat pojistky“. Důslednost je přece hlavně území táty! Pro tátu je důslednost něco jako dýchání. Naprosto přirozené.
Problém je, když není důsledný ani jeden, to je pak zlé, to vám spolehlivě rozvrátí i ty nejkrásnější výchovné úmysly. Jednou je to tak, podruhé jinak. Kdo se v tom má vyznat? Takže v mnoha rodinách si sice myslí, že vychovávají liberálně, ale žádná liberální výchova to není. Je to právě jenom ta nedůslednost a bezradnost: všechno doprovází nekonečné diskuse a řečnění. Když rodiče něco po dětech chtějí, musí jim to třikrát pětkrát opakovat. Ale ony stejně neposlechnou! A pak v tom všichni lítají jak nudle v bandasce. Je to hrozně ubíjející. Promiňte, že to na vás tak nekompromisně sypu. Ale to, co vidíme v některých rodinách, je opravdu hrůza. A ta hrůza už má svoje výsledky.
Knížka krátkých fejetonů o výchově a o tom, jak to vlastně udělat, aby doma bylo dobře. Marek Herman zkoumá svět malých dětí, porovnává ho s pohledem nás dospělých a hledá základní kameny, na kterých lze postavit rodinnou pohodu.
Rodiče doslova odkládají svoje děti do školek, vidíme to po celé republice. Nevědí si s nimi rady. Nebaví je to s nimi. Tlakují, aby školky přijímaly stále menší a menší děti. A já to paradoxně naprosto chápu, protože koho by to bavilo být doma s malým rozmazlencem, který má pocit, že mu patří svět? Ta děcka jsou mimořádně sebestředná a neuvěřitelně náročná, vyžadují tuny a tuny pozornosti. Rodiče pak padají jak hrušky.
Přehnaně liberální výchova je naprostá ohavnost. A těch dětí je mi vlastně líto, protože jejich dospělí kolem nich stvořili nereálný svět. K tomu, aby se nám dobře žilo, přece potřebujeme rovnováhu. Takže kromě pochopení a přijetí si musíme jasně sáhnout na limity a řád. Malé děti se bytostně potřebují opřít o jistotu, že rodinu řídí máma s tátou. Že spolu drží pohromadě, že jsou pevný pár. Kdo to nepochopí, zadělává si na velké problémy.