[Odebírejte NOVINKY Z MAMINKY! Chci newsletter!]
Je naprosto přirozené, že se rodiče snaží, aby jejich děti měly bezstarostné dětství. Nicméně přespříliš vyšlapané a umetené cestičky mohou v konečném důsledku přinést víc škody než užitku. Pro děti, které rodiče přepečlivě chránili před každým zakolísáním, těžkostí, problémem i krizí a které zřídkakdy čelily překážkám, bude v dospělosti těžké vše dohnat. Krize, které děti posouvají vpřed, však mají své pravidlo, neustrnou v mrtvém bodě.
Psycholožka Jiřina Prekopová tvrdí: „…dítě potřebuje ke svému zrání krize, a to od nejútlejšího dětství! Ale jinak než pod ochranou hnízda bezmocné dítě tyto zkušenosti neunese. Krize se ale nesmí zastavit na kritickém bodě, ale musí probudit v dítěti sílu k přežití, aby našlo řešení a naději.“
K prvním, spíše symbolickým, krizím může patřit například i to, že malé batole, které se sotva postavilo na nohy, rodiče neustále nesbírají po každém klopýtnutí ze země, ale k zvednutí jej povzbuzují. Citlivějším bolestínkům třeba nabídnou ruku, která jim pomůže, avšak neudělá všechnu práci za ně. Nejde o to nechat dítko „ve všem vymáchat“, ale spíše jej v pro něj nepříliš komfortní situaci naučit najít sílu, odhodlání a východisko. Souhlasíte s ní, nebo se vám to zdá zbytečně drsné?
I přestože jsou naše výchovná i vzdělávací zařízení i některé rodiny nastavené tak, že „chyba = sankce a trest“, můžeme se pokusit změnit optiku pohledu na chyby a naučit své děti, aby se nebály chybovat, aby nevnímaly chybu jako něco špatného. Vždyť chybami a chybováním se naučíme nejvíce! Navíc jde o učení zcela praktické a z praxe.
Chyby děti vyučují bezprostředním prožitkem a ten ze vzpomínek vymažou mnohem obtížněji než teoretické poučky rodičů a vychovatelů. Slavná J. K. Rowlingová, autorka knih o Harrym Potterovi, dokonce tvrdí: „Oč chytřejší člověk je, o to větší jsou jeho omyly!“ Dovolme tedy dětem, aby dělaly chyby, a také jim umožněme chyby napravit – a to bez uštěpačných poznámek a komentářů.
Děti, které si nikdy nemusí nic vybojovat, vysloužit a všechno dostanou hned, nemají příležitost naučit se o něco bojovat, něco si prosadit nebo se naopak vyrovnat s prohrou. Ostatně už příchod na svět je pro novorozence malá bitva! Děťátko musí projít úzkými porodními cestami, na jejichž konci je úplně jiný „vesmír“, než který znalo z bezpečí maminčina těla. Poté se novorozenec poprvé nadechuje, první bitva je vyhraná a první těžkosti překonané.
A pozor, děťátko to zvládlo úplně samo! I to může být pro rodiče jakousi symbolickou inspirací. Nemusíme v budoucnu vždy řešit všechny problémy za děti, avšak vždy bychom jim měli poskytovat láskyplnou náruč, bezpečí, bezpodmínečnou lásku a oporu. Potom naše děti zvládnou všechno.
Ne každá krize skončí tak, jak si představujeme. Ne každá bitva bude vyhraná. Ale i tak nás tato zkušenost nakonec posílí. Jen je v takové situaci důležité, abychom se se zklamáním a prohrami uměli vyrovnat. I proto někteří psychologové nedoporučují odvádět při každičké kolizi či rozčarování pozornost dítěte jiným směrem a přesvědčovat ho, že se vlastně nic nestalo.
Mnohé děti nejvíce uklidní, když jim dáme najevo, že jejich rozpoložení chápeme, že jej nebagatelizujeme ani nesnižujeme. Pokud si například mrňousek odře koleno, nemusíme mu ihned kupovat bolestné nebo jej naopak nutit, aby „zatnul zuby“ a nebulel, protože je velký.
Možná budete překvapeni jeho reakcí, když mu potvrdíte jeho pocity a dáte mu najevo, že jeho pocitům rozumíte. Jde to udělat úplně jednoduše a obyčejně, například: „Tebe to bolí, viď, to je mi moc líto. Tak si chvilku poplakej, já to tak také dělám. Pomůže ti, když se přitulíš? Uvidíte, že se mrňousek po chvilce uklidní sám, bez vaší pomoci! Mnohdy prostě stačí vaše pochopení a blízkost.