Maminka.czŽivotní příběh

Příběh maminky Andrey (39): Překonala riziko preeklampsie, Edwardsova syndromu i zhoršených mozkových průtoků

Dita Mrázková 29.  5.  2023
Dnes je šťastnou mámou půlročního syna Honzíka, ono štěstí si ale museli oba vybojovat. To, že se miminko v bříšku nevyvíjí, jak má, nechce slyšet žádná nastávající máma. Andrea si tento ortel musela během těhotenství vyslechnout několikrát. Pomohla jí nejen její "beraní" povaha, ale především naděje a pokora vůči rozhodnutí lékařů.

[Odebírejte NOVINKY Z MAMINKY! Chci newsletter!]

„Můj vztah s Honzou je tak trochu červená knihovna. Celkem jsme spolu asi už třináctý rok, za tu dobu jsme měli spoustu pauz… Vlastně ani neslavíme žádné výročí. I když jsem během našich rozchodů poznala i jiné partnery, vnitřně jsem cítila, že k sobě s Honzou patříme,“ vypráví Andrea o seznámení se svým partnerem a tátou jejich syna. Současný partner Honza byl podle jejích slov jediným mužem, o kterém uvažovala jako o potenciálním otci svého dítěte.

MAMINKA V PORODNICI SLANÝ: PRVOTRIMESTRÁLNÍ SCREENING

O miminku začala přemýšlet zhruba dva roky před otěhotněním, kdy se s Honzou sestěhovali pod jednu střechu. On si založením rodiny nebyl zpočátku jistý, ale pak tomu oba dali volný průběh a zhruba za půl roku Andrea otěhotněla. „Celé těhotenství jsem se cítila skvěle. Jsem poměrně aktivní člověk, ráda cvičím, chodím do společnosti a nic z toho jsem nemusela nijak výrazně omezit. Asi pro každou z nás je velmi zásadní první velký ultrazvuk na konci prvního trimestru. To, že kvůli mému věku hrozí vyšší pravděpodobnost, že plod bude trpět třeba nějakým syndromem, jsem samozřejmě věděla. Ale dokud se s tím nesetkáte, tak si to nepřipustíte...“

Jenže Andrea se s tvrdou realitou setkala tváří v tvář a musela vyslechnout potenciální diagnózu, kterou nechce slyšet žádná nastávající máma. Hrozilo jí zvýšené riziko preeklampsie, tedy i předčasného porodu a zároveň riziko Edwardsova syndromu – genetické poruchy, u které dochází k odchylce chromozomů. Andrea měla dvě možnosti. Okamžitě podstoupit zhruba 10minutový zákrok – odběr choriových klků. Při tom se zjišťuje, zda je plod zdravý. Provádí se vpichem poměrně silné jehly přímo do břicha a může hrozit riziko potratu. Druhá možnost byla čekat a podstoupit krevní testy, které ale nejsou tolik přesné jako odběr. Andrea neváhala a zvolila první možnost. Naštěstí všechno dobře dopadlo a miminko bylo zdravé. Další čtyři a půl měsíce byly zcela bez problémů, než přišla další komplikace.

Růstová restrikce plodu jako další riziko

Zhruba ve 33. týdnu těhotenství se gynekologovi při vyšetření nezdála velikost plodu. „Mám to štěstí, že můj gynekolog je zároveň kamarád, což celou situaci dost usnadnilo. Přesně mi vysvětlil, o co jde, já se nebála na nic zeptat a hlavně okamžitě jednal. Vše se odehrálo během jednoho týdne, kdy jsem podstoupila několik ultrazvuků, a po odeslání do Motola zněla diagnóza jasně. Okamžitá hospitalizace s rizikem předčasného porodu. Do nemocnice jsem byla přijata ve 34. + 4. týdnu pro růstovou restrikci plodu a špatné průtoky v mozku a pupečníku. Žádné potíže jsem neměla, cítila jsem se dobře, takže o to víc jsem byla v totálním šoku,“ vzpomíná Andrea. Na oddělení rizikového těhotenství pobyla dva týdny, lékaři jí nasadili kortikoidy, aby se miminku dovyvinuly plíce, a několikrát denně nastávající maminku sledovali.

Klepněte pro větší obrázek

Andree se přes veškerý stres ulevilo. Konečně se zastavila, mohla odpočívat a především byla pod neustálým dohledem. Na první momenty, kdy se dozvěděla, že její těhotenství je opět rizikové, ale reagovala pláčem. „Pamatuji si, jak jsem po stanovení diagnózy v Motole na chodbě brečela a volala jsem Honzovi, že už si mě tam nechají. Byla jsem zmatená a strašně jsem tam nechtěla být. Ale to byl jen ten první pocit. Narodila jsem se ve znamení Berana, a to se myslím velmi potvrdilo. Jsem zvyklá nic nevzdávat a umím zachovat chladnou hlavu. To naštěstí udělalo i moje nejbližší okolí a ve finále jsme byli všichni rádi, že jsme já i miminko byly pod řádným dozorem. Pozitivní na tom bylo i to, že jsem v tak krizové situaci poznala, že Honza je parťák. Jelikož jsme neměli nic zařízeného, musel všechno zvládnout sám a do toho za mnou jezdil každý den po práci.“

"Maminko, není nač čekat, jdete rodit," slyšela v 36. týdnu

Lékaři Andree doporučili absolutní klid na lůžku, což byl podle jejích slov nadlidský úkol. Tak trochu „na tajňačku“ chodila po chodbách, aby měla alespoň nějaký pohyb. Tím, jak zvolnila, z ní spadl obrovský kámen. „Každý den jsem chodila na nějaké vyšetření a měření a bedlivě se sledovalo, jak se miminku daří. Žila jsem v domnění, že si tam pobudu až do porodu, tedy zhruba do 40. týdne. Zlom ale přišel 3. listopadu ráno po dalším ultrazvukovém vyšetření.“ Tu větu slyší Andrea zřetelně ještě dnes. „Maminko, není nač čekat. Zítra jdete rodit.“ Rodit? Jak rodit, vždyť jsem ve 36. týdnu, nechápala.

Klepněte pro větší obrázek

Zhruba od půlky těhotenství měla Andrea plánovaný císařský řez, protože miminko bylo po celou dobu hlavičkou nahoru. To, že bude rodit o měsíc dřív, ale nečekala. „Všechno to bylo velmi rychlé. 4. listopadu ráno přijel Honza do nemocnice, v devět hodin jsem byla na lůžku a během částečné anestezie byl po 30 minutách náš Honzík na světě. Vážil přes 2,3 kg, takže nakonec nebyl tak maličký, jak se předpokládalo, ale okamžitě ho přesunuli na jednotku specializované péče, kde jsme poté spolu strávili ještě dalších deset dní. Honzík se velmi rychle a dobře adaptoval, neměl žádné komplikace ani nemusel do inkubátoru.“

"Věřte lékařům, vždyť jde o zdraví vás i miminka!"

„Často jsem někde slyšela, že šestinedělí je takový druhý jiný stav. Asi je to mou povahou, ale kromě rány po řezu jsem necítila nic zvláštního, samozřejmě kromě rostoucí mateřské lásky. Nebudu ale lhát, i to šlo postupně. Najednou máte doma nového člena a já jsem si říkala pořád dokola jediné – náš úkol je přežít. A najednou bylo po šestinedělí a my přežili!" říká šťastná máma dnes.

Sice si prošla problémem s kojením, ale pro všechny mámy, které potká podobný osud, má hned dvě rady. "Na kojení spokojenost a zdraví vašeho dítěte nestojí. Byla jsem překvapená, jak obrovské téma ve společnosti to je, kolik lidí se mě na to ptá. Včetně těch bezdětných. Kojení zkrátka není souzeno každému, a to byl i můj případ. Takže pokud vám to nepůjde a vy cítíte, že je to spíše trápení, s klidným svědomím se toho vzdejte. Dnešní doba je díkybohu tak pokroková, že miminku můžete dopřát i velmi kvalitní umělou výživu. Já jsem to samozřejmě zhruba měsíc zkoušela, ale bez úspěchu. Už v nemocnici Honzík dostával zpočátku cizí mateřské mléko z mléčné banky a poté přešel na umělé mléko, na kterém je dodnes. Během dvou měsíců srovnal váhu a dnes už ve váze předběhl mnohá jiná miminka." A její druhá rada? "Věřte lékařům. Oni opravdu vědí, co dělají, a i když je to mnohdy velký stres, všem jde primárně o zdraví vás obou.“

Témata: Těhotenství, Děti, Porod, Láska a vztahy, Příběhy, Rodina a vztahy, Mateřství, Miminko, Rodičovství, Syn, Šestinedělí, Děti a nemoci, Od těhotenství k porodu, tatínek, Tipy a rady porod, Životní příběh, Postižení, Vývojové vady, Odvaha, edwardsův syndrom, Genetika, mateřská láska, Předčasný porod, riziko, rizikové těhotenství