[Odebírejte NOVINKY Z MAMINKY! Chci newsletter!]
Ten den jsem měla za sebou hned několik "incidentů". Namíchl mě můj osmiletý syn, který ze školy přinesl opravdu hodně peprná slůvka a hodlal je používat i doma. Maminka, které jsem chtěla koupit nějaký opravdu hezký dárek k jejímu životnímu jubileu, ho odmítla se svým typickým: "Ale já nic nepotřebuju, mně stačí malá kytička..." A do toho všeho sežrala na procházce naše pubertální fenka Matilda... Však víte, co... Tento koktejl mi stačil k tomu, abych byla řádně rozladěná.
Moje nová tvář Trailer from Barletta Productions on Vimeo.
Večer mě čekal dokument režisérky Jarmily Štukové Moje nová tvář, který je v kinech od včerejška. Já ale měla možnost vidět ho už o pár dnů dřív. Jak jen to říct stručně a výstižně... Po jeho zhlédnutí jsem se zkrátka styděla za své pseudoproblémy jako ještě nikdy. Co za prkotiny člověk řeší a jak trapně si je připouští k tělu?! Proč si neváží toho, že ráno vůbec vstane, vidí, slyší, vnímá, nic ho nebolí, má zdravé dítě, které na něj huláká ze svého pokoje "dobrééé ráááno", i když je na budíku 5.50?
O pár dní později už si povídám s Martinou, hrdinkou dokumentu. Říkám jí o těch svých malých všedních problémcích a ona kýve, jako že ví. I ona před tím, než ji její expartner polil kyselinou, řešila věci, kterým se dnes už jen směje. Důvodů ke smíchu má dnes ale už víc. Ten momentálně asi největší – čtyřměsíční syn Matyáš – si spokojeně brouká po jejím boku...
Nejdřív je ale třeba zmínit, co se v osudném roce 2013 vlastně stalo...
Martině bylo pětadvacet, měla přítele, se kterým plánovala společnou budoucnost. Ten den se chystala jako každé ráno do práce. Doma ještě řešila, co si vezme na sebe, zkrátka typické starosti 25leté mladé ženy. Když se posadila do svého auta, najednou ucítila, že ji někdo něčím polil. Nejdřív si myslela, že je to horký čaj, když ale po chvíli začala cítit nesnesitelnou bolest, chtělo se jí umřít.
Její bývalý přítel, který neunesl, že se s ním rozešla, jí nejdřív vyhrožoval, a když zjistil, že už nemá šanci, počkal si na ni před domem, kde bydlela. Přinesl si s sebou kyselinu z autobaterie a tou své bývalé přítelkyni polil obličej.
Martina utrpěla popáleniny třetího stupně na celém obličeji, rukou, nohou a bohužel kyselinu i polkla, takže měla popálené jícen a žaludek. Čtrnáct dní bojovala o život, dalšího půl roku strávila v nemocnici. Celou tu dobu si myslela, že ji lékaři dají do kupy a ona bude zase jako dřív. Jenže nebyla. Oslepla na obě oči, musela nosit termoplastovou masku na obličeji i elastické kompresní rukavice a každý den trpěla nejen bolestí, ale především zmarem. Co bude dál? Jak bude žít? Proč se to muselo stát jí? Čím se provinila?
Kdy na své životní cestě plné každodenních nástrah potkala svého nynějšího muže, to už prozrazovat nebudu. V dokumentu se to dozvíte a možná stejně jako já uroníte kýbl slz. Naše povídání s Martinou je ale o poznání veselejší...
Martino, vy jste přes všechny prognózy, bolavé tělo i duši i marné pokusy znovu vidět otěhotněla a s manželem jste před čtyřmi měsíci přivítala na svět malého Matyáše. To je krásná satisfakce za všechnu tu prožitou bolest...
No, měli jsme to ještě trochu komplikovanější, protože jsme o jedno miminko přišli, ale pak se mi podařilo otěhotnět znovu a tentokrát už to dopadlo dobře.
Jaké jste měla těhotenství? Dostavily se třeba typické změny nálad, přecitlivělost?
Trochu přecitlivělá jsem byla, vzpomínám, že se mi třeba chtělo brečet u televize, když jsem zaslechla něco dojemného. Ale jinak těhotenství probíhalo v pohodě.
Nakolik jste cítila jako handicap to, že nemůžete vidět své rostoucí bříško nebo třeba fotku z ultrazvuku?
Víte, pokud je žena na sebe napojená, strašně moc toho vycítí a nepotřebuje ani vidět. Tak to mám já. Navíc mám velkou představivost, takže třeba fotku z ultrazvuku jsem si představit dokázala. Přece jen jsem znala, jak takové fotografie vypadají, tak to nebylo tak těžké. S manželem jsme si nechali udělat i těhotenské fotografie, které mi pak detailně popsal.
Jak probíhaly přípravy na porod?
S manželem jsme to brali tak, že je miminko nás obou, takže jsme spolu absolvovali i předporodní kurz. V porodnici jsem měla štěstí na empatické lékaře i sestřičky, kteří mi moc pomáhali a vycházeli mi vstříc.
Jaký jste typ mámy? Hledáte rady od zkušenějších, pročítáte mateřská fóra...?
Hodně věcí hledám na internetu, což mě někdy stresuje, protože když pak zjistím, že moje dítě nedělá, co by zrovna mělo, tak začnu mít strach. To mě pak vždycky spolehlivě uklidní manžel. Když měl Matyášek teplotu, už jsem ho chtěla jet zachraňovat do nemocnice, ale nastoupil tatínek a řekl, že počkáme, zkusíme dát paralen a uvidíme. A bylo to.
Když se člověk narodí slepý, může se jen domnívat, jak určité věci vypadají. Vy můžete syna vnímat v podstatě jen dotekem. Jak si ho představujete?
Máte pravdu, vnímám ho jen podle hmatu. Ale jsem s ním pořád v kontaktu, mám ho "našahaného", takže si ho nějak představuju. Možná že ta představa není správná, ale to nevadí. Všichni říkají, že je moc hezký, že má souměrný obličej, já zase cítím ty jeho vlásky a dlouhé řasy... Pro mě je to nejkrásnější miminko na světě.
Spolu se svou kamarádkou, která má také zkušenost s popáleninami, jste založila na Facebooku stránky Burn Fighters: Život s popáleninami. Komu konkrétně a jak se snažíte pomáhat?
Když jsem byla v nemocnici, chyběl mi tam někdo, kdo by tu bolest a všechno kolem sdílel se mnou. Simona vylezla v sedmnácti na vagon a utrpěla také popáleniny. A tak nás ještě spolu s režisérkou Jarmilou Štukovou napadlo založit platformu na pomoc popáleným pacientům. Pomáháme jak dětem, tak i dospělým, pořádáme každý rok kemp, jezdíme po školách s osvětou, mluvíme o svých zkušenostech. Právě v ochraně a prevenci vidím největší smysl. Má to úplně jiný dopad, když dětem o všech možných nástrahách vypráví popálená holka, než kdyby jim o tom říkal učitel. Spousta lidí s popáleninami je izolovaných, nevychází vůbec ven, stydí se za jizvy, nemají podporu v okolí. Toto všechno je potřeba vnímat.
Váš příběh se ale liší v tom, že vy za své poranění nemůžete. Jak děti vnímají váš příběh?
Já osvětu doplňuju tím, že je potřeba dát si velký pozor při hledání vhodného partnera...