Přichází k nám utrápené děti, ty příběhy mám stále v hlavě, říká šéfka SOS vesniček

Také máte rády příběhy s dobrým koncem? U srdce zahřejí o to víc, pokud jsou výsledkem vaší práce. Víc než tisícovkou dětí jen za loňský rok, kterým podala pomocnou ruku, se může pochlubit i organizace SOS dětské vesničky. A taky skvělou ředitelkou Jindrou Šalátovou. Do národní kanceláře Vesniček jsem se za ní vydala jednoho brzkého rána a popovídala si s ní nejenom o fungování organizace, ale i o konkrétních příbězích, které jí utkvěly v paměti, nebo o tom, jestli sama někdy uvažovala vzít si dítě do pěstounské péče… 

Jak jste se k práci v SOS dětských vesničkách dostala? 

Jsem vystudovaná psycholožka, původně jsem pracovala v armádě. Vždycky jsem ale o práci v téhle organizaci snila. Začínala jsem tady jako metodička a postupně pozice v rámci organizace měnila, ve Vesničkách jsem už sedmým rokem. 

Jaká je filozofie Vesniček? Pro koho tady jsou? 

SOS dětské vesničky tady jsou pro ohrožené děti. Jsou tady pro děti, které jsou ohrožené odebráním z rodiny, ve které žijí, nebo pro děti, které už z rodiny odebrané byly, to znamená pro ty, které jsou v náhradní rodinné péči. Pomáháme i pěstounským rodinám, aby se o děti mohly starat dobře. A pomáháme i dětem, které jsou odebrané, v našich krizových centrech – SOS Sluníčkách. Ta jsou tady pro děti vyžadující okamžitou pomoc. V podstatě se v první řadě snažíme vždy o to, aby dítě mohlo zůstat ve své biologické rodině. Sociální pracovnice chodí přímo do „terénu“, řeší s rodinou v jejím přirozeném prostředí konkrétní trable, které má. 

Dá se říct, že právě tato oblast tvoří největší část vaší práce? 

V této skupině máme nejvíc dětí. Když se budeme bavit v číslech, převyšují 850 konkrétních případů. A paradoxně nás tato forma pomoci stojí nejmíň peněz, protože to není pobytová služba. 

Když jste nakousla ty služby pobytové… Povězte nám, jak to v takové SOS dětské vesničce vlastně vypadá? 

S novelou zákona jsme museli trošku změnit poskytování služeb v rámci Vesničky, takže se stala takovým přirozeným centrem jednotlivých služeb, které v té dané lokalitě poskytujeme. Domečky, které tam máme, poskytujeme pěstounům, kteří o to projeví zájem, za dotované nájemné. Žijí si tam jako kdekoli jinde s tím, že mají ale v těsné blízkosti dosah služeb, je tam sociální pracovnice, pedagog, který v případě potřeby řeší problémy hned. 

Jak je to se zájmem ze strany pěstounů? 

Záleží na lokalitě. Někde máme pořadník a někde využíváme domy pro pěstouny, pro rodiny s dětmi, které potřebují urgentně vyřešit bytovou situaci. Ty domy jsou tady od toho, aby pomáhaly, stejně jako organizace, tak je využíváme třeba i pro takové situace. 

SOS dětské vesničky jsou mezinárodní organizací. Kde vlastně tenhle nápad původně vznikl? 

Nápad vznikl v Rakousku, přišel s ním pan Hermann Gmeiner. Po druhé světové válce bylo hodně válečných vdov a sirotků. On byl takový propagátor rodinného života, v podstatě z těch válečných vdov a válečných sirotků zkompletoval rodiny. Doba tomu byla nastavená, lidi dávali pozemky, peníze na charitu, z těch vybraných peněz z lidu se postavily SOS dětské vesničky. A u nás to v roce 1969 bylo hodně podobné. Tady byla obrovská národní sbírka, vybralo se několik milionů, a za ty peníze se postavily první dvě vesničky v tehdejším Československu, ta třetí vesnička se postavila až v roce 2003. Jednu máme v Karlových Varech, jednu ve Chvalčově a jednu v Brně. 

Rozrůstáte se ale i v Praze, je to tak? 

Ano, tady teď máme takovou „Vesničku bez vesničky“. Máme tady SOS Sluníčko i terénní sociální služby – SOS Kompas. Nově se v Praze chceme věnovat také trošku specifičtější skupině, a to pěstounům, kteří pomáhají hodně traumatizovaným dětem. Budou dostávat víc školení než ostatní pěstouni, je tam mnohem větší terapeutická pomoc.

Vzpomenete si na nějaký konkrétní příběh, který vás v poslední době hodně zasáhl? 

Těch příběhů je hodně. Do Sluníčka občas přijdou opravdu hodně utrápené děti, se kterými jsou rodiče někde v lese ve stanu, a když se ochladí, tak se zjistí, že to takhle nepůjde. Tyhle příběhy mi v hlavě hodně zůstávají. Ale nemusí to být vždycky tak. Nemusí to být nutně děti týrané, zneužívané a zanedbávané takovým způsobem, že ve dvou letech dítě není schopné chodit, protože bylo zavírané do ohrádky a nikdo ho nepustil ven. Bohužel takové případy nejsou úplně výjimečné, ale máme i příběhy, kdy šla třeba maminka na léčení a dítě skončilo u nás ve Sluníčku, vztah s maminkou byl ale předtím moc hezký a po návratu všechno funguje dobře. Tyhle příběhy mám nejradši. 

Sama máte dvě děti. Uvažovala jste někdy, že byste si vzala další do pěstounské péče? 

O tom jsem samozřejmě uvažovala, protože občas potkám při své práci děti, u kterých je zřejmé, že jejich umístění do náhradní rodinné péče je pomalu nesplnitelný sen. Buď jde o větší sourozeneckou skupinu, nebo je jejich stav takový, že najít vhodné pěstouny a lidi ochotné a schopné se o ně postarat je strašně těžké. Vždycky to ale přišlo v takové „nevhodné“ době. Buď jsem měla syna malého a věděla jsem, že to není to správné období, teď jsem zase neustále v práci a starat se dobře o další dítě není možné, neměla bych na něj dostatek času, který potřebuji, abych mohla dělat dobře svou práci. Ale ta doba třeba ještě přijde. 

Povězte mi na závěr. Z čeho financujete provoz Vesniček? 

Financování je náš každodenní boj. Jsme nezisková organizace. Stát nás financuje prostřednictvím dotací, grantů a státních příspěvků. Bohužel to tvoří menší část, ze 60 procent „žijeme“ z peněz dárců a jsme vděční za každý dar. Financují nás tedy individuální dárci, kteří každý měsíc posílají částku na náš fundraisingový účet, a pak jsou to firmy. 

Ještě nějakým způsobem můžeme pomoct? 

Pomáhají nám jednorázové i pravidelné dary, na našich stránkách si můžete zakoupit i darovací certifikát pro konkrétní účel, třeba oslavu narozenin. Čas od času hledáme i dobrovolníky na určité akce – překlady nebo organizaci dětského dne. Rychle jsme vyrostli, tak stále hledáme šikovné a hlavně namotivované lidi. Takže nám můžete pomoct i tím, že k nám půjdete pracovat.