Maminka.czDěti

Přichází k nám utrápené děti, ty příběhy mám stále v hlavě, říká šéfka SOS vesniček

Michaela Láchová 17.  4.  2019
Možná vám to zní jako naprostá samozřejmost, bohužel to tak ale není. Ne všechny děti totiž mají to štěstí a mají někoho, jako jste vy: pečující láskyplnou mámu, která je vždycky, když potřebují, ukryje pod svá ochranná křídla. Která o ně pečuje, jak nejlépe umí. Přitom každé dítě si to zaslouží…

[Odebírejte NOVINKY Z MAMINKY! Chci newsletter!]

Také máte rády příběhy s dobrým koncem? U srdce zahřejí o to víc, pokud jsou výsledkem vaší práce. Víc než tisícovkou dětí jen za loňský rok, kterým podala pomocnou ruku, se může pochlubit i organizace SOS dětské vesničky. A taky skvělou ředitelkou Jindrou Šalátovou. Do národní kanceláře Vesniček jsem se za ní vydala jednoho brzkého rána a popovídala si s ní nejenom o fungování organizace, ale i o konkrétních příbězích, které jí utkvěly v paměti, nebo o tom, jestli sama někdy uvažovala vzít si dítě do pěstounské péče… 

Jak jste se k práci v SOS dětských vesničkách dostala? 

Jsem vystudovaná psycholožka, původně jsem pracovala v armádě. Vždycky jsem ale o práci v téhle organizaci snila. Začínala jsem tady jako metodička a postupně pozice v rámci organizace měnila, ve Vesničkách jsem už sedmým rokem. 

Zpověď pěstounky: Jednotný návod k použití na dítě? Neexistuje


Jaká je filozofie Vesniček? Pro koho tady jsou? 

SOS dětské vesničky tady jsou pro ohrožené děti. Jsou tady pro děti, které jsou ohrožené odebráním z rodiny, ve které žijí, nebo pro děti, které už z rodiny odebrané byly, to znamená pro ty, které jsou v náhradní rodinné péči. Pomáháme i pěstounským rodinám, aby se o děti mohly starat dobře. A pomáháme i dětem, které jsou odebrané, v našich krizových centrech – SOS Sluníčkách. Ta jsou tady pro děti vyžadující okamžitou pomoc. V podstatě se v první řadě snažíme vždy o to, aby dítě mohlo zůstat ve své biologické rodině. Sociální pracovnice chodí přímo do „terénu“, řeší s rodinou v jejím přirozeném prostředí konkrétní trable, které má. 

Dá se říct, že právě tato oblast tvoří největší část vaší práce? 

V této skupině máme nejvíc dětí. Když se budeme bavit v číslech, převyšují 850 konkrétních případů. A paradoxně nás tato forma pomoci stojí nejmíň peněz, protože to není pobytová služba. 

SOS dětské vesničky

Klepněte pro větší obrázek

V první řadě se snažíme vždy o to, aby dítě mohlo zůstat ve své biologické rodině, říká Jindra Šalátová, ředitelka organizace SOS dětské vesničky. 

Když jste nakousla ty služby pobytové… Povězte nám, jak to v takové SOS dětské vesničce vlastně vypadá? 

S novelou zákona jsme museli trošku změnit poskytování služeb v rámci Vesničky, takže se stala takovým přirozeným centrem jednotlivých služeb, které v té dané lokalitě poskytujeme. Domečky, které tam máme, poskytujeme pěstounům, kteří o to projeví zájem, za dotované nájemné. Žijí si tam jako kdekoli jinde s tím, že mají ale v těsné blízkosti dosah služeb, je tam sociální pracovnice, pedagog, který v případě potřeby řeší problémy hned. 

Jak je to se zájmem ze strany pěstounů? 

Záleží na lokalitě. Někde máme pořadník a někde využíváme domy pro pěstouny, pro rodiny s dětmi, které potřebují urgentně vyřešit bytovou situaci. Ty domy jsou tady od toho, aby pomáhaly, stejně jako organizace, tak je využíváme třeba i pro takové situace. 

Tahle dočasná máma má náš obdiv: Vymazlila desítky miminek


SOS dětské vesničky jsou mezinárodní organizací. Kde vlastně tenhle nápad původně vznikl? 

Nápad vznikl v Rakousku, přišel s ním pan Hermann Gmeiner. Po druhé světové válce bylo hodně válečných vdov a sirotků. On byl takový propagátor rodinného života, v podstatě z těch válečných vdov a válečných sirotků zkompletoval rodiny. Doba tomu byla nastavená, lidi dávali pozemky, peníze na charitu, z těch vybraných peněz z lidu se postavily SOS dětské vesničky. A u nás to v roce 1969 bylo hodně podobné. Tady byla obrovská národní sbírka, vybralo se několik milionů, a za ty peníze se postavily první dvě vesničky v tehdejším Československu, ta třetí vesnička se postavila až v roce 2003. Jednu máme v Karlových Varech, jednu ve Chvalčově a jednu v Brně. 

Rozrůstáte se ale i v Praze, je to tak? 

Ano, tady teď máme takovou „Vesničku bez vesničky“. Máme tady SOS Sluníčko i terénní sociální služby – SOS Kompas. Nově se v Praze chceme věnovat také trošku specifičtější skupině, a to pěstounům, kteří pomáhají hodně traumatizovaným dětem. Budou dostávat víc školení než ostatní pěstouni, je tam mnohem větší terapeutická pomoc.

Vzpomenete si na nějaký konkrétní příběh, který vás v poslední době hodně zasáhl? 

Těch příběhů je hodně. Do Sluníčka občas přijdou opravdu hodně utrápené děti, se kterými jsou rodiče někde v lese ve stanu, a když se ochladí, tak se zjistí, že to takhle nepůjde. Tyhle příběhy mi v hlavě hodně zůstávají. Ale nemusí to být vždycky tak. Nemusí to být nutně děti týrané, zneužívané a zanedbávané takovým způsobem, že ve dvou letech dítě není schopné chodit, protože bylo zavírané do ohrádky a nikdo ho nepustil ven. Bohužel takové případy nejsou úplně výjimečné, ale máme i příběhy, kdy šla třeba maminka na léčení a dítě skončilo u nás ve Sluníčku, vztah s maminkou byl ale předtím moc hezký a po návratu všechno funguje dobře. Tyhle příběhy mám nejradši. 

Sama máte dvě děti. Uvažovala jste někdy, že byste si vzala další do pěstounské péče? 

O tom jsem samozřejmě uvažovala, protože občas potkám při své práci děti, u kterých je zřejmé, že jejich umístění do náhradní rodinné péče je pomalu nesplnitelný sen. Buď jde o větší sourozeneckou skupinu, nebo je jejich stav takový, že najít vhodné pěstouny a lidi ochotné a schopné se o ně postarat je strašně těžké. Vždycky to ale přišlo v takové „nevhodné“ době. Buď jsem měla syna malého a věděla jsem, že to není to správné období, teď jsem zase neustále v práci a starat se dobře o další dítě není možné, neměla bych na něj dostatek času, který potřebuji, abych mohla dělat dobře svou práci. Ale ta doba třeba ještě přijde. 

Když od dětí odejde máma: Chlapec ztratí první lásku, dívka svůj vzor!

Povězte mi na závěr. Z čeho financujete provoz Vesniček? 

Financování je náš každodenní boj. Jsme nezisková organizace. Stát nás financuje prostřednictvím dotací, grantů a státních příspěvků. Bohužel to tvoří menší část, ze 60 procent „žijeme“ z peněz dárců a jsme vděční za každý dar. Financují nás tedy individuální dárci, kteří každý měsíc posílají částku na náš fundraisingový účet, a pak jsou to firmy. 

Ještě nějakým způsobem můžeme pomoct? 

Pomáhají nám jednorázové i pravidelné dary, na našich stránkách si můžete zakoupit i darovací certifikát pro konkrétní účel, třeba oslavu narozenin. Čas od času hledáme i dobrovolníky na určité akce – překlady nebo organizaci dětského dne. Rychle jsme vyrostli, tak stále hledáme šikovné a hlavně namotivované lidi. Takže nám můžete pomoct i tím, že k nám půjdete pracovat. 

Témata: Děti, Příběhy, Rozhovor, Adopce, Pěstounská péče, Pěstoun, Pořadník, SOS, Šéf, Brno, Sluníčko, SOS dětské vesničky, Pozemky, Rakousko, Příběh, Československo, Vesnice, Chvalčov, Kompas, Nájem, Vesnička, Karlovy Vary, Praha