[Odebírejte NOVINKY Z MAMINKY! Chci newsletter!]
Takřka každý rodič touží po tom, aby jeho potomek v něčem vynikal a byl velmi úspěšný – pokud to dítěti přinese i spokojenost, radost a štěstí, proč ne?
A tak děti už od nejútlejšího věku slýchají věty uvozované slovy: „kdo bude první“ nebo „kdo to udělá nejrychleji a nejlépe“ a podobně. Mnoho dětí, zvláště ty v dané věci šikovné, takové soutěže baví. Chtějí vyhrát, uspět, dostat odměnu a být pochváleny. Zvláště jsou-li rodiči od nejútlejšího věku vychovávané v duchu soutěživosti a motivované nejrůznějšími odměnami za své rychlé a perfektní výkony.
Jenže i neustálé povzbuzování k soutěživosti má své odvrácené stránky, ostatně tak jako všechno, je-li toho přespříliš. Koneckonců si těchto negativních aspektů již všímají i někteří pedagogové, dětští psychologové a přemýšlejí nad nimi také nejedni rodiče.
Milada je dospívající slečna a talentovaná hudebnice, která bez větších problémů studuje na hudebně zaměřeném osmiletém gymnáziu. Školu má ráda, obvykle se i ráda učí a na vysvědčení zatím neměla žádnou trojku (dvojek mívá požehnaně). Protože je ve škole velmi spokojená a většina předmětů ji dokonce baví, nebo jednoduše nechce mít špatnou známku, tak se obvykle svědomitě učí. Jediné s čím občas zápasí, je matematika.
Matematika je pro Miladu zlo. V matematice si nevěří, když jí něco nejde, propadá malomyslnosti, přitom není ve své třídě v matematice zdaleka nejslabším žákem. Proč má o sobě Milada v tomto ohledu tak nízké mínění? Její rodiče mají na věc jasný názor. „Jedna z bývalých dceřiných učitelek na základní škole milovala matematické soutěže. Od první třídy se snažila děti motivovat nejrůznějšími soutěžemi ve sčítání, odčítání, násobení i dělení, obvykle v družstvech, vše bylo na čas. To dceři nevyhovovalo, ale přitom doma vše vždy spočítala vše správně.
A tak spolu s dalšími spolužáky slýchala, že je slabá v matematice, že má prostě holčičí mozeček apod.“ prozradila příčinu problémů miladina maminka. Také to prý samozřejmě občas schytala od spolužáků z družstva, když zrovna soutěž svou pomalostí kazila.
Během čtvrté a páté třídy, když rodiče Milady uvažovali o tom, zda Miladu podpoří v jejím přání vyzkoušet přijímačky na hudebně zaměřené gymnázium, si dokonce od učitelky občas vyslechla, že má na gymnázium zapomenout, protože je slabá v matematice.
Milada je talentovaná hudebnice a na gymnázium se dostala. Uspěla nejen v talentových zkouškách, ale i v češtině a matematice – s tou stále bojuje, ale spíše ve své hlavě, než ve skutečnosti.
Učitelka Milady to se soutěžením pravděpodobně přeháněla. Soutěžemi, ale i nevhodným pedagogickým přístupem a neustálým vyzdvihováním úspěšných dětí vytvářela ve třídě nezdravě soutěživou atmosféru. Děti neuměly spolupracovat, jedinci, kteří zkazili soutěž, byli vystaveni posměškům a k matematice získávali velmi negativní vztah. Milada si ze soutěžení odnesla nejen značně záporný vztah k matematice, ale i v tomto ohledu nízkou sebedůvěru.
(Podle psycholožky, lektorky a autorky několika knih Jany Nováčkové)
Soutěže a soutěživost jsou a budou samozřejmě vždy běžnou součástí života a volnočasových aktivit. Každý rodič, vychovatel i pedagog by se měl však vždy zamýšlet nad tím, zda pozitivní účinek a užitek z podporování soutěživosti není pouze krátkodobý na úkor možných dlouhodobých negativních dopadů. A měl by hledat formu soutěže takovou, aby se neminula účelem a formou.