[Odebírejte NOVINKY Z MAMINKY! Chci newsletter!]
< první="" díl="">
„Před rokem, to mi bylo 21 let, jsem porodila svou dceru Vanessku. Porod byl v pořádku, v poledne mi praskla plodová voda a já tedy jela do porodnice. Vše šlo jako po másle až do doby, kdy dcera vykoukla na svět a já ji neslyšela plakat! Bylo mi to divné, proto jsem se hned ptala, proč nepláče, načež mi porodní asistentka řekla, že spinká!!! Nakonec jsem ji asi po třech dlouhých minutách uslyšela. Byla jsem moc ráda, jenže po čtyřech týdnech, kdy jsem byla na kontrole u dětské lékařky, jsem se dozvěděla, že ji po porodu museli křísit, že ji nemohli probudit, protože na ni ty kapačky, které jsem dostala, zapůsobily nějak víc, než měly?! Nemůžu pochopit, jak si mohli dovolit říct mi na sále takový nesmysl! Naštěstí je Vanesska zdravá a plná elánu. Ale opravdu si nedovedu představit to, že by ji třeba neprobrali…“
„Ráno v den porodu jsme se po dohodě s doktorem dostavili i s manželem na porodní sál. Sestřička mě vzala dovnitř, sepsala potřebné informace a začala hledat doktorku. Ta se po pár desítkách minut objevila, vyšetřila mě a konstatovala, že mám manžela poslat domu, že budu rodit nejdříve zítra. Manžel odjel a mě poslali na porodní pokoj, kde jsem se dozvěděla, že doktorka, která mě přijímala, se zaučuje, takže na ni bude dohlížet jiná. Vyšetřila mě tedy znovu i ta ‚hlavní‘ a dohodly se, že mi dají tabletku na vyvolání. Po dvou hodinách se kontrakce nedostavily, tak nasadily druhou. Do deseti minut se stahy objevily, natočil se monitor a paní doktorka řekla, že mi mají udělat klystýr, mám si dát sprchu a pak píchneme plodovku, ať stihnu rodit ještě dnes.
Já se pořád ptala, jestli mám volat manžela, ale všichni říkali, že je čas. Po několikátém dotazu jsem je asi už vytočila, takže mi sestřička řekla:,No, když ho tu mermomocí chcete, tak mu zavolejte.‘ Šla jsem na klystýr a pak jsem mu zavolala. Po pár minutách jsem si dala sprchu, kontrakce jako bych neměla. Sprcha opravdu pomáhá! Manžel dorazil těsně předtím, než mi doktorka píchla plodovku. Po píchnutí mi vysvětlila, jak to bude probíhat dál.
Všechny pobavil můj manžel, když se zeptal:,Paní doktorko, a co se stane, když omdlím?,Hlavně padejte do křesla, my se postaráme první o miminko, pak o maminku, no a až potom o vás.‘ Pak se ho ještě zeptala, jestli přestřihne pupeční šňůru, on na to, že v žádném případě. V tom slyším:,Vždyť vy rodíte.‘ A najednou byl kolem strašný šrumec. Začala se shánět hlavní doktorka, vozit nějaké přístroje a upravovat mé lůžko na porodní. Když přišla doktorka, řekla, že když ji poslechnu, bude dítě na třetí zatlačení venku.,Nadechnout, zatlačit a soustředit se.‘ Přišla kontrakce, já se nadechla, zavřela oči a vší silou zatlačila. A slyším:,Už vidím hlavičku.‘ Přišla druhá kontrakce, já se nadechla, zavřela oči, zatlačila a slyším:,Hlavička je venku.‘
Po třetí kontrakci a zatlačení slyším manžela: „Můžu prosím přestřihnout pupeční šňůru?“ Všechno šlo strašně rychle, takže nedokážu říct časový sled, ale samotný porod od začátku kontrakcí netrval déle než 1,5 hodiny. Můžu říct, že nejhorší z celého porodu bylo šití. Doktorce, která se zaučovala, to nešlo a hlavní byla pryč, tak sehnali nějakého doktora na chodbě a ten mě zašil. To už mi ale bylo jedno, já měla oči jen pro svou krásnou dceru. Narodila se ve 14.51, měla 50 cm a vážila 3840 g. Byla a je moc krásná a hlavně zdravá!! Celý porod ukončil můj manžel hláškou, jak je strašně rád, že u porodu byl, ale jeho vojna byla teda o dost horší!
„Při porodu mi museli napíchnout plodovou vodu, a jelikož už byla zakalená, tak mi nasadili kapačky na urychlení porodu. Sestra mě poslala skákat na míč pro ulevení od bolestí. Po hodině si to všechno přišel zkontrolovat doktor a plodová voda už byla zelená. Udělal rychlé vyšetření a zeptal se mě, jestli souhlasím s císařem. Nic jiného jsem na výběr ani neměla, jelikož zelená plodová voda značí, že dítěti dochází kyslík. Tak jsem jim to podepsala a pro změnu mi zase dali kapačky na zastavení porodu. V tu chvíli přišel šok, když doktor začal odůvodňovat volbu císařského řezu. Zelená plodová voda, nepostupující porod – obával se, že pupečníková šňůra drží malého, a proto se mu moc nechce ven.
Dalším důvodem byla vysoká porodní hmotnost a nález na ledvinách… Ale lékař si nebyl jistý, jestli to jsou ledviny nebo „jenom“ zvětšená střeva, že to se zjistí až po porodu. V tu chvíli jsem se modlila, ať už je miminko venku. Převoz z porodního sálu na operační mi přišel jako věčnost, a to jsem ještě musela čekat, až ho odemknou. V 9.49 se mi narodil syn Radek a vážil 4000 g a měřil 52 cm. Nález na ledvinách se samozřejmě potvrdil, a vzhledem k tomu, že bylo zapotřebí důkladnější vyšetření, tak syna převezli do fakultní nemocnice. První dny byly opravdu těžké. Ležet tam a nemít si co pochovat a snažit se rozkojit, abych pro malého měla mléko, byl opravdu zvláštní pocit.
Porodem to u nás ale neskončilo, ba naopak začalo. V nemocnici synovi zjistili hydronefrózu a vezikoureterální reflux V. stupně plus vrozenou anomálii zadní ureterální chlopně. Na naši otázku, co bude dál, nám nikdo nedokázal odpovědět. Jen nám sdělili, že u takto malých miminek se to nijak neřeší, že tělo má schopnost regenerace do dvou let věku. A ještě si sestra neodpustila poznámku, že takovéhle děti se nerodí, že je to automaticky potrat... Tak jsme si zařídili vyšetření ve FN Motol. Tam nám urolog oznámil, že syn musí na operaci. Kdyby prý zůstal bez jakéhokoli zásahu, mohlo by mu to trvale poškodit ledviny. V 10 dnech podstoupil drenáž močového měchýře (epicystostomii) a já si myslela, že je to všechno za námi.
První vyšetření moči na nefrologii prokázalo infekci močových cest. Následovala hospitalizace a antibiotika do žíly. Další kontrola – opět infekce. Takhle to šlo co měsíc, to zánět. To jsme byli na zajišťovací léčbě antibiotiky. V sedmi měsících už jsem vylítla na doktory, ať začnou řešit příčinu a nejenom následky. Museli jsme podstoupit mikční rentgen ledvin, který prokázal, že se reflux nezmenšuje a s největší pravděpodobností bude příčinou opakovaných infekcí nedostatečný odvod moči. Následovala opět operace, tentokrát vezikostomie (při ní lékaři přišili stěnu močového měchýře na břišní stěnu). Synovi je dnes 16 měsíců a nikdo by neřekl, že má nějaké problémy. Jen nečurá jako jiní vrstevníci. Maminky v tomto věku řeší téma dítě a nočník, my si musíme ještě chvíli počkat…“
„Pro mě bylo těhotenství nejkrásnějším obdobím v mém životě. Sice jsem měla velký strach, aby miminko bylo v pořádku, protože jsem v 10. týdnu začala krvácet a po předchozím nezdaru, kdy nám umřel syn v 6. měsíci těhotenství, jsem byla plná obav… Naštěstí naše malá byla velká bojovnice, jen mě trochu trápil vyšší tlak a pálila žáha. Malá se narodila 4. 2. 2011, porod jsem měla vyvolaný, prďolka měla třikrát omotanou pupeční šňůru kolem krku. Na svět přišla malá vlasatice. Byla nejoblíbenějším miminkem oddělení, všichni ji obdivovali, byla jako panenka a pořád je. Nedávno oslavila půl roku, a ty vlásky jí zůstaly :-)”
„S manželem jsme děti plánovali. Jenže na konci roku 2008 mi gynekoložka diagnostikovala HPV virus. Po operaci mi lékaři zjistili, že mám virus ve třetím stadiu. Měla jsem takový strach, že se problém znovu vrátí a já bych už třeba nikdy nemohla mít vlastní děti, že jsme se s manželem rozhodli, že začneme ‚pracovat‘ na miminku hned. Nakonec se nám v září 2009 zadařilo a já byla těhotná. Byla jsem moc šťastná, ale bohužel mě od začátku gravidity provázely samé zdravotní potíže – jsem atopik, a tak se mi ekzém ‚rozjel‘ po celém těle, nemohla jsem používat své běžné masti, takže jsem každý den brala alespoň antihistaminika, která samozřejmě přestala po nějaké době působit.
Kolikrát jsem měla ruce i obličej rozškrábané do masa, nemohla jsem spát... V 6. měsíci jsem dokonce prodělala operaci slepého střeva – strach, který jsem tehdy o nenarozeného syna měla, si umí představit asi jen málokdo. Ale každou mou bolest a nepříjemný pocit vždy spolehlivě vyvážil pohled na ultrazvuk a na to, jak se má náš Krištůfek k světu. Nakonec se rozhodl, že zůstane v poloze koncem pánevním a verdikt lékařů byl jasný: porod císařským řezem. Obrečela jsem to, ale když jsem si vyslechla všechna rizika, která by mohla při přirozeném porodu koncem pánevním nastat, měla jsem jasno. Takže pojem ‚těhotenství = nejkrásnější období ženy‘ je pro mě naprosto neznámý. Ale ani to nic nemění na tom, že si jsem stoprocentně jistá, že další děti chci, protože to ZA TO OPRAVDU STOJÍ!“
„Datum mého porodu bylo od začátku stanoveno na 4. 3. 2011. V tento den jsem šla na klasickou kontrolu do porodnice, kde mi udělali zátěžový test a zhodnotili, že počkáme do pondělí a pak by se přistoupilo k vyvolání porodu, protože děťátko je už dost velké. Moc jsem si přála, aby se přes víkend porod rozjel sám, ale nestalo se, a tak jsme s manželem v pondělí ráno jeli opět směr porodnice. Nejprve jsem šla na monitor. Už během něho jsem cítila vlhko v kalhotkách, říkala jsem si, co se to zase děje?
Po monitoru jsme šli do čekárny a tam to přišlo. Chodila jsem na záchod snad každých pět minut. Všichni už po mně divně koukali a manžel se mi jen smál. Vůbec mi nedošlo, že mi odtéká plodová voda, nebo jsem si to možná jen nechtěla připustit. Při poslední snaze jít opět na záchod jsem se zvedla a vtom mi vyteklo tolik plodové vody, že jsem byla úplně mokrá. Rychle jsem si sedla zpátky (na svou mikinu, abych jim tam nezamokřila sedačku) a manželovi pošeptala do ucha:,Odtéká mi plodová voda, rychle běž někam koupit vložky.‘ Mezitím mě však zavolali do poradny.
Seděla jsem tam (opět na své mikině) a asi 10 minut jsem si s doktorem povídala (bála jsem se mu přiznat, že mi odtéká plodová voda, neměla jsem s sebou věci, byla jsem úplně mokrá a vůbec nevěděla, co mě čeká). Doktor o ničem neměl ani tušení, až se nakonec zeptal, jestli jsem neměla pocit, že mi odtekla plodová voda. Už mi nezbylo nic jiného než kápnout božskou :-) No a pak začala teprve ta pravá sranda. Voda odtékala, odtékala, ale nic jiného se nedělo. Dali mě na čekatelský pokoj, po 24 hodinách odtékání plodové vody mi doktor zavedl gel na vyvolání porodu. To bylo v 9 hodin ráno, v 9.15 přišly opravdu velmi silné kontrakce. Anežka se narodila v 17.49. Byla tak šikovná, že si jen hladce vyklouzla a já hned byla jako rybička. Neměla jsem vůbec žádné poranění, ani škrábanec. A to vážila krásných 3560 g a měřila 51 cm!“