[Odebírejte NOVINKY Z MAMINKY! Chci newsletter!]
„Rodil jsem se ženou třikrát, klidně mohu použít toto divné slovní spojení, protože jsem si porod opravdu prožil od prvních kontrakcí až do vítězného finále, a nikdy mě ani nenapadlo, že bych se na partnerku během porodu vykašlal. Na plození potomka jsme také byli dva, tak nevidím jediný důvod, proč bych měl na konci těhotenství oznámit: ,Miláčku, jdu do hospody, vyzvedni mě cestou z porodnice.‘ Nemyslím si ale, že bych pro svou ženu byl na sále zásadní. Komunikovala s asistentkou, s doktorem, já jí občas utřel čelo, podal pití.
Moje role rozhodně nebyla nijak významná, nepřeceňoval bych ji jako moje žena, která tvrdí, že beze mě by neporodila. Jak jsem se cítil? Nevím, na jednu stranu jsem byl rád, že jsem u partnerky, na druhou mi nebylo příliš dobře. Žena přesně věděla, co má kdy dělat, já tam seděl a občas jí utřel čelo. Sliboval jsem si, že budu sedět jen u hlavy, ale když došlo na finále, viděl jsem i temeno hlavičky deroucí se na svět a přiznám se, že v ten okamžik mi moc dobře nebylo. Sám bych asi rodit nechtěl :-)
Nejhezčí okamžiky nastaly okamžitě po porodu, kdy nám dítě dali na hodinu do náruče. Kvůli téhle době bych absolvoval porodů ještě několik, proces zrodu jako takový bych si však odpustil. Není na něm nic příjemného. A že si při pohledu na rodící ženu muž nedokáže představit, že by s ní ještě něco měl? To se mi nestalo a sex nás baví pořád, spíš mám komplex z toho, co ženské tělo zvládne a chlapské ne.“
„Partnerka věděla hned od prvního trimestru, že porod společně nám kvůli mé práci nejspíš nevyjde, o to víc jsem byl překvapený, když porodila disciplinovaně v termínu, kdy jsem byl zrovna v republice. Porod jako takový hrozný nebyl, nekácel jsem se z krve, ani jí tam tolik nebylo – tedy z mého stanoviště za hlavou partnerky, které jsem během porodu rozhodně neopouštěl, jsem jí zase tolik neviděl.
Byl jsem překvapený, že porod je něco jiného, než co vidíte v amerických komediích jako děsnou legraci, u níž ječí a omdlévá tatínek, vřeští nastávající maminka a lékař zpovzdáli vše sleduje, aby se na světě najednou objevilo krásné, tříměsíční miminko, které se usmívá a možná už i umí malou násobilku. Naše dítě bylo celé od krve a jakés divné slizce vypadající hmoty, zdálo se mi nafialovělé a tak nějak pomačkané. Pod vlivem toho, co jsem viděl ve filmech, jsem se sestřičky pořád ptal, jestli je náš syn normální.
Dozvěděl jsem se, že je, i když mně to tedy nepřipadalo. Dnes je mu půl roku a vypadá přesně jako dětičky z reklam na kojeneckou výživu, jen s tím rozdílem, že jíst ji nechce. Takže rada pro tatínky, kteří váhají, jestli k porodu ano, nebo ne. Klidně se rozmyslete, jak chcete, ale sranda to opravdu není. Vaše partnerka nebude upravená, možná bude nadávat, a vy? Vy jí nijak nepomůžete. A pozor, děti jsou mnohem menší, než je po porodu ukazují americké produkce.“
„U porodu jsem nebyl a nebudu. Nedokážu si představit, že bych to partnerce nabídl a že by mě ona s sebou chtěla. Miminko už máme a plánujeme další, ale tenhle zážitek si klidně nechám ujít. Koneckonců účast u porodu není jedna z věcí, kterou by měl muž za život stihnout, že? Nedokážu si představit, že bych svoji partnerku viděl, jak trpí, a místo pomoci bych ji koučoval – ,dělej, dýchej, teď nedýchej‘. Nejsem odborník, jsem technik, takže bych se na ni díval jako na projekt a ne jako na lidskou bytost, což by nejspíš mohlo být docela na škodu.
Mám svou partnerku rád, ale zbaběle ji nechám na sále samotnou a počkám v předsálí, až mě zavolají k výsledku. Není to ale tak, že bych k tomuto rozhodnutí Miladu přivedl. Prostě jsme si o tom doma před porodem povídali a ona měla naštěstí stejný pocit, takže mě k ničemu nenutila. Nemyslíme si ani jeden, že by otcova účast u porodu nějak posilovala pouto mezi dítětem a rodičem. Naopak by mělo jít o intimní akt, u kterého jsou jen osoby nezbytně nutné. Ve středověku, v době ještě před sto lety, dokonce i před revolucí byli otcové během porodu vždy vykázáni z ženských místností a předvedeno jim bylo až miminko v povijanu. Nemyslím si, že by to naši předci měli vymyšlené špatně. Abych ale ženám, které mě teď možná odsoudí, že jsem s partnerkou neprodýchával kontrakce, nepřipadal jako úplné hovado: já je prodýchával, ale v jiné místnosti.
U ní jsem byl chvíli poté, co porodila, a společně jsme se těšili z našeho miminka. Upřímně, trochu bych se bál být u porodu kvůli tomu, že bych ztratil chuť na sex s ní, někde jsem četl o syndromu madony a nechtěl bych svou partnerku uctívat jenom jako matku našich dětí. I když jsme rodiče, jsem rád, že ji pořád považuju spíš za milenku než cokoli jiného. Tím, že přijdou děti, milenecký vztah přece nekončí. Nevím, jak by to dopadlo v případě, že by moje partnerka na účasti u narození miminka trvala, ale naštěstí jsme se shodli i na tom, což je pro mě důkazem, že jsem si vybral dobře.“
„U porodu jsem být nechtěl a nejspíš jsem věděl proč. Jenže Jana trvala na tom, že beze mě rodit nejde, a pokud s ní nebudu, jsem srab a podobně, takže jsem jí nakonec svou účast slíbil s pocitem, že se mi třeba podaří na poslední chvíli se z celé akce vyvléknout. Znáte to, jako před písemkou z matematiky (na kterou nejste připravený), kdy čekáte, že někdo ve škole oznámí, že je tam bomba a škola pro ten den skončí. Ve snech jsem si naplánoval školení v zahraničí, i když nás firma nikam neposílá… Takže to dopadlo jak? Jana začala rodit v neděli v době, kdy jsem se povaloval na gauči a přemýšlel, jestli si zajedeme pro čínu, nebo pizzu.
Místo pro jídlo jsme frčeli do nemocnice. Tam se nás ujala hnusná sestra, která neměla radost z toho, že ji někdo ruší v práci, doktor taky neměl náladu, že nedokouká politickou debatu, a na Janu byl docela neurvalý. Nakonec to můžu shrnout tak, že i když jsem na sál nechtěl, byl jsem rád, že s Janou jsem, protože ona by se nebránila, a já hlídal, aby se k ní personál naladěný spíš na nedělní siestu než na práci choval alespoň trochu lidsky, ne jen jako ke kusu masa, které si odrodí a převezou na oddělení šestinedělí. Přiznám se, že po zážitku, který mám za sebou, můžu doporučit jediné: Vykašlete se na to, jestli se vám na sál chce, nebo ne, a jděte, vaše partnerka vás tam opravdu potřebuje.“
ČTĚTE TAKÉ: Markéta Divišová: Účast otce u porodu doporučuji všem maminkám
„Na porod jsem se těšil, s partnerkou jsem měl nastudované nejen dýchání, ale snad i rozvolňování hráze… V den porodu jsem zjistil, že plánovat můžete, jak chcete, když příroda míní, ani vaše plány ji nedokážou od rozhodnutí udělat si to po svém odradit. Do porodnice jsme s Magdičkou přijeli, když měla kontrakce po pěti minutách, odešla do přípravy a já dostal hodinu propustku. Poté jsme se setkali v boxu pro rodící. Při vyšetření se ale začalo dít něco, čeho bych se ani ve snu nenadál.
Najednou bylo kolem Magdičky šest bílých plášťů, mě sestra odváděla pryč a rádoby uklidňujícím hlasem mě posílala na kafe k automatu. Chtěl jsem jí říct, že na kafe mě nedostane, že chci být u Magdy a vědět, co se děje, ale zabouchla mi dveře před nosem. Po deseti minutách bylo po všem. Narodil se nám syn, který měl ohromné štěstí v neštěstí. Tomášek se totiž přidusil plodovou vodou, takže nějaké postižení bude mít do konce života, ale s trochou snahy nebude odkázaný na jiné lidi. Dozvěděli jsme se, že kdyby se porodníci nerozhodli k okamžitému císařskému řezu, mohl i zemřít, nebo se nehýbat a nereagovat po zbytek života.
Jsem lékařům vděčný, na druhou stranu ty minuty, kdy mi nikdo nic neřekl a lékaři mě nechali stát na chodbě, byly nejdelšími v mém životě, bál jsem se, že ztratím oba. Pokud tedy zdravotnický personál schvaluje rodiče u porodu, měl by jim dávat komplexní informace, a ne je posílat na kafe, ze kterého toho tatínek před mrtvicí fakt moc nevyčte. Pro chlapy, kteří zvažují, jestli k porodu jít, nebo ne, mám jedinou radu: Zvažte to, jděte, ale nedivte se, když vše bude úplně jinak, než vám naplánovali, buďte na to připravení. Já nebyl a bylo to peklo. Je totiž jedno, jak samotný porod proběhne, hlavně aby výsledkem bylo zdravé dítě. A partnerka. Tak hodně štěstí.“