Maminka.czVaše příběhy

Přítel žije na vysoké noze, já ke konci týdne nemám ani korunu

Martina Machová 11.  4.  2020
Jsme jedna domácnost, ale dvě sociální skupiny. Přítel žije jako vyšší stření třída, já živořím z ruky do úst.

[Odebírejte NOVINKY Z MAMINKY! Chci newsletter!]

Klasický scénář: Je konec měsíce a mně opět došly peníze, na účtu mám podobně jako každý měsíc nulu. Má dvouletá Eliška má v lednici poslední 2 jogurty, a tak plánuji, co budu vařit a péct, aby se Elí kvalitně najedla. A nejen Eliška, ale i přítel, který si na jídlo velmi potrpí. Naštěstí mám v mrazáku kuře, z něhož jde vykouzlit vývar s nudlemi, „čína“ se zeleninou a příteli miniřízečky. Pro mě a malou zbude určitě i nějaké maso do rizota. To přítel nejí, ostatně nejí ani tu polévku. On vlastně nejí spoustu věcí, a tak si často, když se mu mé jídlo netrefí do noty, zajde do restaurace. Má rád maso; steaky, panenku, tatarák, ale třeba i lososa a pstruha, to by mohl jíst každý den. Což asi může, má na to, já nikoliv.

Žijeme totiž každý tak nějak za své. Což v mém případě znamená mateřskou a v jeho případě celý jeho manažerský plat. Pravda je, že platí hypotéku, energie a provoz auta a své nemalé výdaje, ale jinak nic! Byt je napsaný pouze na něj, a tak, kdyby se nedej bůh cokoliv stalo, skončím pravděpodobně na dlažbě. Dobrého právníka bych si nemohla dovolit, zato on ano, navíc je právník jeho otec i strýc. Já bohužel nemám fungující rodinu, nemám žádné zázemí v rodičích – neměla bych kam jít ani na koho se obrátit. Navíc mám přítele stále ráda, odcházet od něj nechci, jen ty myšlenky se občas takto rozutečou…

Ošetřovné po celou dobu karantény. Vláda slíbila peníze i OSVČ

O to víc mě bolí, když mi vyčítá, jak špatně hospodařím. Mateřská mi má stačit na jídlo, drogérii, léky, pleny, spoření pro malou, oblečení a boty pro mě a dceru – i když já si vlastně už víc než rok a půl nic nekoupila. Barvím a stříhám se sama, kosmetický salón se omezil na domácí masky a manikúra a podobné „parádičky“ jsou pro mě cizí slovo. Občas něco dostanu od kamarádek, občas něco přešiji.

Čas od času si příteli postesknu, ten mi vždy řekne: „Zlatíčko, ale ty víš, že se mi líbí přírodní krása a ty pěkná jsi! Ty žádné šminky a salóny nepotřebuješ, krásko moje!“ Dřív by mě to možná i zalichotilo, ale když jsem zjistila, že přítel chodí každý měsíc do drahého holičství pro pány, na masáže, do sauny, do posilovny, spadla mi čelist. Moc se snažím neodbývat malou – to je důležité! – a myslím si, že se mi to i daří, ale když se přistihnu, že se těším, že nedojí banán, jogurt nebo kvalitní šunku, stydím se sama před sebou.

Dcera přejímá mé hlášky. Občas mě děsí, že jsem pro ni vzorem

Počítám každou korunu a on si koupí motorku?

Jen raději podotknu, že se s přítelem nehádáme, on je ve všem nad věcí, stále se usmívá a občas něco ironicky okomentuje. Když s něčím není spokojený – s jídlem, úklidem, vyžehlenou košilí – jde si vše demonstrativně zařídit sám. Mám přítele ráda, myslím, že je to v jádru hodný člověk a má mě rád, jen je trochu zvláštně a poněkud egoisticky a sobecky vychovaný. Je jedináček, jediný mužský potomek v široké rodině. Když pak minulý týden přišel s tím, že se rozhodl si koupit motorku – ano, bylo to v době, kdy mě čekalo pěkných pár dní do výplaty mateřské, rozplakala jsem se. „Copak se děje, zlatíčko?“ zeptal se přítel s lehkým úsměvem a já ze sebe všechno vyklopila. „Ale, ale, ty si blázínek, vždyť to všechno tak hezky zvládáš, to je přeci normální, že se na mateřské musí člověk trochu uskromnit. Jsem na tebe hrdý, šikulko moje!“ řekl po mém monologu přítel, jako by mě vůbec neposlouchal. Nebo mají ty manažeři nějaké speciální školení, jak vás umlčet a sebrat vám vítr z plachet?

Doma porodila pětikilové dítě! Byli u toho manžel, syn i dcera

Ráda bych vše nějak řešila, třeba si našla brigádu, ale kam dám malou, která je často nemocná? Nemám babičky ani nikoho, kdo by mi pomohl. Na nějakou soukromou školku nemám finance. A tak si prostě říkám, že to ještě rok překlepu, než půjde malá do školky. Jenže ve mně začal hlodat červíček nejistoty… Občas mě zkrátka napadne, zda chci strávit život s mužem, který se vlastně stará jen sám o sebe. Jenže na druhou stranu mám toho muže stále ráda.

My i ty víkendy trávíme tak nějak rozděleně, přítel sice vezme malou na pár hodin ven, třeba na kolo do sedačky, nebo se jdeme na chvíli společně projít, ale že bychom někam jeli na celý den? To nepamatuji. Přítel se prostě pár hodin věnuje dcerce a pak si jde odpoledne třeba zaplavat nebo zahrát tenis. I k tomu jsem však dostala jasné vysvětlení: „Myško, vždyť víš, jak mám náročnou práci, není lehké táhnout hypotéku, auto a ty ostatní věci – potřebuji chvíli vypnout. Přece bys nechtěla, abych se ti sesypal, co byste s Eliškou beze mě dělaly!“ Popravdě nevím, opravdu bych nezvládla sama „táhnout“ byt. Nejsem se svým životem spokojená, vlastně jsem docela nešťastná, ale co mohu dělat? Někdy si i říkám, jestli zkrátka nejsem jen zbytečně přecitlivělá. Třeba to tak má každá druhá.

Sofie, 26 let

Tříletý syn Pink měl koronavirus. Plakala jsem a modlila se, říká zpěvačka
Témata: Péče o dítě a jeho výchova, Rodina a vztahy, Rodiče, Vaše příběhy, přítel, Jedináček, Spoření, Vláda, Sociální skupina, Krasko, Jogurt, Čína, HODNÝ, Myška, Steak, Tatarák, Zlatíčko, Jídlo