[Odebírejte NOVINKY Z MAMINKY! Chci newsletter!]
Je mi 28 let, donedávna jsem byla spokojená a vyrovnaná „holka“, co si užívá života, zdraví, dobré finanční situace a po letech i dobrých vztahů v rodině (naši jsou rozvedení a dlouho to u nás po rozvodu skřípalo). K nejspokojenějšímu období v mém životě hodně přispěl i vztah s mým nynějším přítelem, báječných chlapem, s nímž bych chtěla strávit celý život. Jenže tenhle skvělý chlap začal nedávno mluvit o dětech a já se upřímně vyděsila. Ne tak úplně toho, co říkal, jako svých myšlenek a vnitřních postojů – jednoduše strachu, nechuti a absolutní „ne-touhy“ mít dítě, nedej bože děti!
„Hani, nechtěla bys vysadit prášky?“ zeptal se mě nedávno partner. V tu chvíli jsem naprosto spontánně vyhrkla „V žádném případě, Marku!“ Marek se hned omluvil, jestli to znělo nějak „hrrr“ a snažil se mi klidně a jemně vysvětlit, že si myslí, že by bylo strašně fajn mít dítě. Okamžitě jsem se vzpamatovala a ubrala. Vysvětlila jsem mu, že si vše musím hodně promyslet – prostě potřebuji čas.
Uplynul měsíc a já jsem stále neměla odvahu toto křehké téma otevřít, mateřství mi nic, ale opravdu nic neříká a nikdy neříkalo! Jenže Marek na tom je zjevně úplně jinak. Začala jsem si totiž všímat toho, jak se můj dvoumetrový chlap nenápadně ohlíží po usměvavých batolatech na odrážedlech, odvážných kloučcích na prolézačkách, a dokonce nakukuje i do kočárků! Uplynulo pár týdnů a já mlčela dál, důvod byl jediný – jednoduše po dítěti vůbec netoužím.
Důvodů, proč mimino opravdu neplánuji, je celá řada. Nechci být těhotná, nechci rodit, natož kojit, v noci vstávat, vzdát se práce i koníčků. Nechci být s dítětem doma, a zcela upřímně, nemám opravdu naprosto žádný vztah k miminkům. Přijde mi, že pro mne konkrétně jsou děti, odhadem tak do dvou a půl až tří let věku, „marťánci z jiné planety“, kterým nerozumím a jsou mi tak cizí, že naprosto nevidím důvod, proč bych po nich měla toužit. Otevřeně se přiznávám, že jsem se svého uvažování vcelku zděsila: „Nemám snad vůbec mateřské city? Je to u ženské v mém věku normální?
To ale není vše! Jsou tu i další věci, které mě v souvislosti s mateřstvím trápí a naprosto řečeno netuším, jak se k nim postavit. Mám vůbec právo přivést do světa, kde na dveře tluče klimatická změna dítě? Anebo co když se mi narodí vážně nemocné anebo postižené dítě? Co pak? Nejsem hyena, abych jej pak někam odložila, ale na druhou stranu si absolutně nedokážu představit, že bych svůj život obětovala postiženému dítěti – vím, zní to šíleně, ale jsem naprosto upřímná a také vím o čem mluvím! V rodině máme postižené dítě, tedy není to už dítě, je mu 35 let a jeho máma mu obětovala manželství, zdraví a vlastně úplně všechno. Dýchá jen pro svého syna, který žije ve svém světě, nechodí, nemluví, jí jen tekutou stravu, nosí pleny a je zcela závislý na svojí mámě. Takový život bych žít nechtěla, na druhou stranu vím, že si nedokážu představit, že bych se dítěte zřekla.
A tak se ve mně vše mele a já vůbec netuším, jak situaci vyřešit. Přítele miluji, je to nejlepší chlap, kterého znám, a nechtěla bych o něj přijít, na druhou stranu nechci mít dítě jen proto, že po něm touží on. Prosím, maminky, měla jste to tak některá? Jak jste vnitřní pocity podobné těm mým vyřešily? Jsem bezradná a nemám se komu svěřit.
Hana, 28 let
Hrdý otec se fotí s bříškem a plod srovnává se zeleninou