Báro, vy jste se maminkou stala po třicítce, kdy se vám narodila dcera Julie. Jak jste si mateřství užívala?
Na to, až se Julie narodí, jsem se strašně moc těšila. Byla to (a pořád je) nádherná, okatá a moc šikovná holčička. Už v roce mluvila ve větách, byla zvídavá a velmi nadaná. A je dodnes. Děti jsem chtěla vždycky, ale netlačila jsem na pilu. Určitě bych je ráda měla dřív, ale život plynul jinak. Měla jsem jasno v tom, že chci mít děti s někým, kdo to bude cítit stejně. Ale samozřejmě, kdyby roky ubíhaly dál, mluvila bych asi jinak a nakonec neodmítla ani to umělé oplodnění, nevím. Ale chci říct, že vnímám, jak je rodičovství a porodnost dnes předmětem kolikrát až velmi vyhrocených debat a názorů. A někdy to jde až do extrémů.
VIDEO: PODCAST MAMINKA: VYŠETŘENÍ PŘI TĚHOTENSTVÍ
Zdroj: Videoredakce ženských titulů
Pokud vím, byla Julie ve vaší rodině prvním vnoučátkem. Zapojovaly se babičky
s hlídáním, když jste pracovala?
Julie byla v obou rodinách prvním a vytouženým vnoučetem. Moc mi pomáhala moje maminka, i díky tomu jsem šla celkem brzy na malý externí úvazek zpátky do práce. Tehdy jsem měla i jeden večerní pořad v Radiožurnálu a k tomu krátké půlhodinové formáty na ČT24.
V čem je Julie po vás?
Je asi stejně empatická a zároveň praktická. Umí zatnout zuby a nevzdávat se. Velmi často v ní určitých chvílích vidím a cítím sebe a svoji maminku. V dobrém, ale také i ve chvílích nesouladu. To mi přijde krásné, to propojení v ženské linii. Jsme na ni pyšní, ale asi by si nepřála, abych říkala o jejím současném životě víc. Jen velmi zřídka mi například dovolí něco sdílet na sociálních sítích, většinou jenom ve stories a já to samozřejmě respektuji. Julie je mix obou rodičů. Vždycky jsme si hodně povídaly a řešily spoustu holčičích věcí…
Nedávno oslavila dospělost. Žije ještě s vámi, nebo už vyletěla z hnízda?
Ne, ne, ještě nevyletěla, vždyť ještě nemá ani maturitu. My jsme měli osmiletou základku, dnes je to o rok víc. Je to posunuté a upřímně nevím, jestli je to správně. Julie je ve třeťáku na gymnáziu. Ale možná, že tak trošičku z hnízda přece jen vyletěla, i když jen na chvilku. Čtvrt roku byla v hostitelské rodině v Německu a chodila na německé gymnázium. Bála jsem se o ni, ale zvládla to perfektně. Moc mě překvapila. Asi jako každý mladý člověk nerada poslouchá, když do ní moc hučíme. Tak se učím to respektovat. Ale ví, že se na nás může kdykoli a s čímkoli obrátit, svěřit se, probrat cokoli, popovídat si. Ví, že má v rodičích oporu a že ji milujeme. A že se jednou osamostatní? Budu jí pomáhat. Myslím, že si budeme i dál blízké a budeme se často vídat. Budu to muset zvládnout, není to přece žádná tragédie. Děti mají svůj život, nejsou náš majetek. Vím, že jsme ji nerozmazlili a že je dobře vychovaná, a až budeme s manželem staří, pomůže ona nám.
Někdy je mi trošku líto, že nemám děti tři. Občas jsem si říkala, že to by bylo moc fajn...
Co ji kromě studia zaměstnává nejvíc?
Od pěti let hraje na klavír, je velmi nadaná na jazyky a baví ji poznávat svět. Myslím, že jsme ji v tomto ohledu hodně ovlivnili s manželem. Jsem moc zvědavá, jakou cestu si po maturitě vybere.
Těšíte se jednou na babičkovskou roli? Co vy víte, může přijít, ani se nenadějete.
Těším se! Fakt. Někdy je mi trošku líto, že nemám děti tři. Občas jsem si říkala, že to by bylo moc fajn...
V knize Odstíny mateřství, ve které jste vyzpovídala osm známých rodičů, jste přiznala, že po narození Julie jste sama dvakrát potratila. Vzpomenete si ještě na pocity, které jste tehdy zažívala? Opustila vás naděje, nebo jste naopak věřila, že se vše k dobrému obrátí?
Naděje mě rozhodně neopustila. I díky mému gynekologovi. Říkal mi, ať se na to díváme pozitivně, ať jsme rádi, že nemáme žádný vážný problém. Prostě, že vše je, jak má být a že se mi vlastně podařilo třikrát otěhotnět. Nebyli jsme z toho dlouho špatní. Řekli jsme si, že necháme jako dosud věcem volný průběh. Ani jsme nechtěli zkoušet umělé oplodnění. Ne že bych tuto cestu odsuzovala, naopak, ale už mi bylo přes čtyřicet, tak jsme se smířili s tím, že k nám přišlo jenom jedno dítě. No a ono přišlo nakonec i druhé.
Dcera Olívie se vám narodila dva roky po čtyřicítce. Měla jste obavy, zda všechno klapne, po čtyřicítce přece jen hrozí více rizik?
Vůbec. Všechny testy včetně rozboru plodové vody dopadly dobře. Neměla jsem ani rizikové těhotenství, naopak jsem se cítila skvěle. To jsem už byla zaměstnaná na plný úvazek a chodila normálně do práce. V práci jsem skončila šest týdnů před porodem. Věděla jsem, že rizik hrozí dost, ale testy, včetně genetiky, nic neukázaly. Pokud by nevyšly testy a prohlídky dobře, chtěli jsme případně vědět, jak kvalitní život by dítě mohlo žít. A podle toho bychom se rozhodli, co dál.
I přesto, že lékaři nenašli žádné anomálie, Olívie se narodila s vrozenou vývojovou vadou. To pro vás muselo být asi trochu nepříjemné prozření…
Medicína jde strašně rychle dopředu, dnes se víc ví a s diagnózou atrézie jícnu, se kterou se narodila Olívie, se řečeno laicky trochu počítá. Před těmi deseti lety se bralo za signál, že je něco špatně, to, když měla žena moc plodové vody nebo miminko nemělo vzduchovou bublinu v žaludku. Což se kontrolovalo během ultrazvukových vyšetření.
Já jsem sice měla víc plodové vody, ale vešla jsem se takzvaně do tabulek, protože jsem byla starší matka a bylo to mé druhé dítě. No a u atrézie jícnu je to tak, že kolikrát ani průkaz bubliny nemusí znamenat, že je vše v pořádku. To byl bohužel náš případ. Olívie bublinu měla. A bohužel měla atrézii jícnu s píštělí.
Můžete popsat, o jaký problém se jedná a jak moc to Olívii ovlivňuje?
Během vývoje nedošlo k propojení jícnu s žaludkem, vyvinul se jí jen spodní a horní pahýl. A ten horní srostl s průdušnicí, který zapříčinil píštěl. Variant je víc. Hned v den narození ji operovali. Operací měla víc, svůj život si neuvěřitelným způsobem vybojovala. Děkuji jí za to. A stejně tak lékařům. Byly jsme spolu pět měsíců v Motole. Dnes má už jen pár režimových a stravovacích omezení, všichni o tom vědí, má v tomto ohledu zvýšený dohled. Loni už zvládla i čtrnáct dní na táboře bez nás. Ale stále je a bude v péči chirurgů.
Jak všechno toto malá holčička, která by si měla užívat života, zvládala psychicky?
Olívie má neuvěřitelně pozitivní povahu. Vždycky byla smíšek a nesla všechno hodně statečně. Má velmi vysokou emoční a sociální inteligenci. A taky odzbrojující smysl pro humor.
Co ji baví?
Hraje krásně na flétnu, ráda chodí do Sokola, do přírody nebo jen tak na hřiště. Miluje lidi. A nemusí matematiku.
Vzhledem k tomu, čím vším si olívie prošla, je zázrak, že zvládla i vše ostatní kolem a všechno dohnala
a dohání.
Jaké prognózy má do budoucna?
Vzhledem k tomu, čím vším si prošla, je zázrak, že zvládla i vše ostatní kolem a všechno dohnala. Je to náročné, musíme denně pracovat na spoustě věcí, ale takových dětí jsou spousty, a ani nemusely nic podobného zažít. Mám ale vyzkoušeno, že když opravdu makáme, tak to má obrovské výsledky. A jsme na ni s manželem a starší dcerou tři.
Dělá nám svými neuvěřitelnými pokroky velkou radost. A to je přitom
ve 3. třídě, která je fakt náročná. No tak drtíme násobilku a vyjmenovaná slova. Krásně čte, je to velká komediantka a na flétnu hraje podle not. Sice nějak moc nikdo nevíme, jak zvládá číst noty, na nauce to trošku drhne, ale na hodině je to podle pana učitele, který je nevidomý, fajn. Skvěle si rozumějí.
Můj desetiletý syn už je v prepubertě a jak jsem s podivem zjistila, rozhodně není ve svém věku jediný. Olívii je devět, máte to doma podobně?
Ano. Odmlouvá, protáčí oči, stojí přede mnou a podupává si nožičkou. Když jde po schodech do svého pokojíčku, hudruje a hudruje. No, uf! Je to tu. Podruhé…
Oslovují vás maminky s podobnými obtížemi u svých dětí, chtějí po vás třeba nějakou radu?
Jsem ve spojení se spoustou maminek a rodin, strašně ráda vždy odpovím na jakékoli otázky a pomůžu. Ony jsou to často už dost niterné a citlivé záležitosti, tak to se nedá moc paušalizovat. Ale pokud je dítě takové sluníčko, jako je naše mladší dcera, tak to je dar. A já jsem za něj moc vděčná, i když nás to trochu z těch normálních běžných životů vychyluje a člověk se musí vzdát spousty osobních věcí.
Otázkami, jak to s ní bude dál, se nezabýváte?
Jak to bude dál? No tak, jak to má být! Vůbec nad tím nepřemýšlím.
Co mi dává sílu? Láska k životu, to, že vím, kým jsem,
jaké jsou moje děti a můj manžel...
Necítila se Julie malinko upozaděná, když jste se musela věnovat víc mladší dceři?
Nebyla upozaděná. Měli jsme to rozdělené. Manžel byl s ní a já s mladší dcerou. Ale ano, bylo to hrozné. Zrovna nedávno, 19. dubna, jsme si připomněli Den skleněných dětí.
To jsou právě sourozenci dětí, které z různých důvodů potřebují hodně pozornosti a péče rodičů. A někdy prostě na ty zdravé v rodinách – i když rodiče chtějí – tolik času nezbývá a ony se pak třeba uzavřou do sebe. Snažím se upozorňovat na to, že je potřeba se věnovat i jim. Naštěstí my jsme to v rodině zvládli dobře. Všichni, včetně širší rodiny, jsme se snažili, aby to nemělo žádné následky a dělali jsme všechno, co bylo v našich silách. I když jsem pobývala s Olívií nějakou dobu v nemocnici, byla jsem s Julií v nepřetržitém kontaktu. Večer jsme si volaly, všechno jsme probíraly po telefonu. A pak jsme si spolu dělaly holčičí dny. Jako rodina jsme se snažili být hodně spolu. Nemohli jsme nejdřív jezdit ani mimo Prahu, ani do zahraničí. Náš první větší výlet ve čtyřech jsme absolvovali, když bylo Olivce devět měsíců.
Loni byla čtrnáct dní na táboře, který pořádala Česká televize. Zvládla to skvěle, dokonce přivezla asi dva neotevřené dopisy. Já jsem totiž posílala pohledy a dopisy s předstihem, pak denně během tábora a ještě jsem burcovala ke psaní celou rodinu. Olívie to ale prý nestíhala číst…
Jaký vztah spolu mají dcery jako sestry?
Nádherný. Jsem moc šťastná, že mají jedna druhou. Zvládají všechno i bez nás, když je to potřeba. A to je obrovská pomoc.
Co vám dávalo a dává největší sílu ustát nepřízeň osudu?
Vlastně ani nevím. Láska k životu, to, že vím, kým jsem, a jaké jsou moje děti a můj manžel. Ta ryzost, která nabíjí a dává vám naději, že vše bude dobré. Ale taky určitě udělalo (a dělá) své i to, že jsem byla vždycky odhodlaná udělat pro své děti maximum.
V případě Olívie je to fakt, že když vím, že něco může pomoct, vrhnu se na to s obrovským odhodláním. Děti jsou pro mě na prvním místě. Možná by někdo řekl, že nemám moc času sama na sebe. Ale co to znamená? To má každý nastaveno jinak. Je pravda, že cítím a vím, že bych třeba měla víc sportovat. Nebo bych chtěla víc číst a víc chodit do divadla, na koncerty, do kina. Ale vůbec mě nemrzí, že to tak není. To, co mi dávají dcery, je mnohem, mnohem víc. A jsem taky ráda, že jsem do zdárného konce dotáhla knihu rozhovorů o mateřství. Otevřely se mi nové obzory.
Dita Mrázková
29. listopadu 2024