[Odebírejte NOVINKY Z MAMINKY! Chci newsletter!]
Cítím se špatně, když na to jen myslím; natož abych to pak vyslovila nahlas. A přesto je to pravda. Ano, miluji svou tříměsíční dceru, je rozkošná, milá a obdarovává mě vším, čím jen malé miminko může. Jenže – chybí mi ten svět, který existoval před ní. A popadá mě hrůza při představě, že můj budoucí život už navždy bude řízen potřebami někoho jiného.
Vím, že se to bude postupně zlepšovat. Že na mně bude méně a méně závislá a že jednoho dne se úplně osamostatní a nebude mě potřebovat (to je tedy alespoň můj plán). Každý vám řekne, jak si máte vychutnat každičkou sekundu života s miminkem, protože tohle období strašně rychle uteče. Jenže já opravdu nesnáším, že musím trávit každý okamžik krmením dítěte, přebalováním, uspáváním, snahou ho zabavit. Chtěla bych zpátky svůj starý život, kdy jsem si organizovala věci podle svého vlastního rozvrhu, jak to vyhovovalo mně.
Po dětech jsem dlouho vůbec netoužila. A pak mi najednou bylo třicet a ty hloupé biologické hodiny se roztikaly jako splašené. O miminko jsme se pak s manželem snažili dlouhé dva roky, a když se to konečně povedlo, byla jsem opravdu šťastná a natěšená.
Jenže pak se moje dcera narodila a mě to zasáhlo všechno najednou jako blesk z čistého nebe: Můj starý život je u konce. Minimálně na příštích 18 let. A já se absolutně nehodím pro mateřství, když mě tohle vůbec napadá.
Měla jsem záchvat poporodního blues, ale nemyslím si, že to bylo jen tím. Mezi prvním a třetím měsícem se věci zlepšily, nicméně ne tolik, jak jsem doufala. Není to o tom, že bych nemilovala své dítě. Ale nedovedu se ztotožnit se svou rolí matky.
Nejhorší na tom je, že dle všeobecného mínění nemám právo se takto cítit. Mohu o tom celkem otevřeně mluvit se svým manželem, ale ten má v nové rodinné situaci co dělat sám se sebou. Jakmile se však někomu jinému zmíním o tom, že mateřství není jen slunce a duha, odpovědí je mi trapné ticho nebo něco jako „Jen počkej, až jí porostou zoubky, to si teprve užiješ“ nebo „Jen si to teď koukej užít, ani nevíš jak a bude to pryč.“
Chápu, jak to ti lidé myslí. Ale někdy se zkrátka potřebujete jen svěřit, ulevit si, „upustit páru“. Po jednom obzvlášť náročném dni, který jsem celý strávila s dcerou doma, jsem opravdu potřebovala uvolnit ventil všech emocí. Jenže místo toho, abych své přemítání, jestli stát se matkou nebyla chyba, sdílela s nějakým blízkým přítelem, svěřila jsem se se svými pocity zcela cizím lidem na internetu.
Bylo to opravdu očistné, když jsem všechny ty pocity mohla vykřičet ven do světa, protože mě hrozivě svíraly. Psala jsem o tom, že miluju svou dceru, ale nesnáším být matkou. Bála jsem se, že mě lidé v komentářích odsoudí, budou psát, že jsem netvor, ale ve skutečnosti jsem se setkala s obrovskou podporou. Ukázalo se, že mnoho maminek (i tatínků!) se cítí podobně. Že si kladou otázku, jestli mít dítě nebo děti nebyla chyba. Ale to z nich přece nedělá hrozné rodiče nebo špatné lidi? Znamená to pouze to, že jsou čestní a upřímní.
Bylo strašně povzbudivé dozvědět se, že i ostatní rodiče zažívají velké pochybnosti a frustraci. A poté, co se svěřily další maminky, které bojovaly v novorozeneckém ringu, začala jsem věřit, že si mateřství začnu také víc užívat, až bude dcera o něco starší a její osobnost se začne naplno projevovat.
Moje dcera je milované dítě a starám se o ni, jak nejlépe dokážu. Mnoho lidí se mě ptalo, jestli netrpím poporodní depresí. Po rozhovoru s několika maminkami, které jí prošly, jsem přesvědčená, že to není můj případ. Cítím se dost silná na to, abych se svým lékařem mluvila o pocitech, které zažívám, a necítila se kvůli tomu provinile. Není žádná ostuda přemýšlet o tom, jestli se pro mateřství hodíte, či nikoli.
Znepokojuje mě jediné. Zatímco v prostředí internetu mě zalila vlna podpory od zcela neznámých lidí, v reálném světe okolo mě jde stále o tabuizované téma. Tolik z nás zřejmě bojuje s podobnými pocity ohledně mateřství, ale bojíme se o tom promluvit. Možná, že kdybychom to udělali, spousta dalších maminek by se tak vyhnula podobným pocitům a osamělosti. Snad v tom může trochu pomoci i můj příběh.
Jméno vypravěčky příběhu bylo na její přání změněno.