[Odebírejte NOVINKY Z MAMINKY! Chci newsletter!]
„Je to jen obyčejné klišé a falešná představa, kterou vám vnucuje okolí, že své právě narozené dítě musíte okamžitě zbožňovat a milovat. Vzájemné pouto a bezpodmínečná láska přicházejí postupně a opravdu si nemusíte připadat jako bezcitná příšera, když vám ta pravá mateřská láska „naskočí“ až za pár dní nebo týdnů,“ zdůrazňuje Radka (37), maminka Petrušky (5) a Šimona (2), která nám svěřila svůj příběh.
S odstupem času vidím, kolik předsudků pořád koluje mezi lidmi a jak obrovský tlak vyvíjí okolí na nastávající maminku. V předporodních kurzech, ordinaci gynekologa i v porodnici se řeší celá řada záležitostí, vesměs čistě praktických.
Dozvíte se informace o koupání a hygieně kojence, o přebalování, příkrmech a tak dále. Naprosto v pozadí zájmu ale pořád zůstávají, alespoň podle mé zkušenosti, ty skutečně důležité věci, jako je kojení nebo tzv. bonding, tedy kontakt „kůže na kůži“ hned po porodu. To je přece to nejdůležitější pro vytvoření vzájemného citového pouta mezi maminkou a jejím děťátkem.
Video, z kterého se dozvíte, jestli se miminkům zdají sny
Během náročného prvního porodu dcery, který trval téměř 30 hodin, se u mě vystřídaly tři porodní asistentky a tři lékaři. Nepřetržitě jsem byla připojena na pípající monitor, který čas od času spustil poplach signalizující klesající srdeční tep miminka.
„Očekává se, že dítě se narodí a maminka nebo oba rodiče jej s láskou přijmou. Ano, u řady lidí to takto je. Ale větší skupina rodičů získává láskyplný vztah k dítěti až později," říká Vít Janků, ředitel brněnského Národního centra pro rodinu, které se podílelo na výzkumu toho, jak rychle naskakuje mateřská láska.
„Ukázalo se, že se rodičovská láska vyvíjí postupně, podle toho, jak dlouho rodiče s dítětem žijí, a roste společnými zážitky, strachem o dítě a podobně," vysvětluje psycholožka Hana Konečná.
To se pak seběhla k mému lůžku horda nemocničního personálu a já pořád dokola přemýšlela, proč mi tedy neprovedou císařský řez, když se děťátku v bříšku už nedaří. Cítila jsem obrovský strach a nejistotu, co bude dál, zda všechno dobře dopadne. Hlavou se mi honilo, jestli bude další poplach monitoru znamenat, že si své dítě nakonec domů neodnesu.
Když konečně po dlouhých hodinách vyčerpávajícího psychického stresu naše holčička přišla na svět, ve sterilní, ostře osvětlené místnosti plné cizích lidí a hluku, podívala jsem se na ni a očekávala příval něhy a lásky, o kterém jsem už tolik slyšela. A nestalo se nic. Byla jsem úplně vyčerpaná a tak nějak zvláštně otupělá.
Necítila jsem vůbec nic. V hlavě mi zazněl hlas mé mamky, která mi pořád opakovala: „Nemůžu se dočkat, až ten zázrak taky zažiješ. V okamžiku, kdy se z tebe stane máma, objevíš v sobě netušenou sílu citu a poznáš, jak moc umíš milovat.“ Až na to, že žádný příval citů se nekonal. Jen prázdnota, neklid a úzkost. Na náladě mi nepřidalo, když jsem pomyslela na mé kamarádky, které se staly maminkami dříve než já.
Všechny bez výjimky se bez přestání vyznávaly z bezmezné lásky a okouzlení vlastními potomky a opakovaly, že stát se mámou je to nejlepší, co v životě prožily, a naprosto nic na světě se tomu nevyrovná. Přemýšlela jsem, jestli lhaly sobě i ostatním, aby zakryly, že se cítí stejně jako já. Jenže pokud nelžou, co se mnou proboha je? Proč nic necítím, co se mnou není v pořádku? Styděla jsem se sama před sebou, pronásledovaly mě výčitky svědomí.
Nikdy jsem se necítila tak osamělá. Připadalo mi, že funguji úplně mimo své tělo, a sledovala jsem svůj každodenní život zvenčí, jako bych se dívala na nějaký film, ve kterém se hlavní hrdinka snaží pečovat o moje dítě. Trpěla jsem pocitem naprostého selhání, vždyť na mateřství jsem se přece těšila celý život a byla si stoprocentně jistá, že svou roli bravurně zvládnu.
Nikdy jsem ani na chvíli nepochybovala, že budu skvělá máma, chápající, všeobjímající a milující. A zklamala jsem hned na startovní čáře. Nakonec jsem se se vším svěřila své porodní asistence, která se mnou prožívala celé těhotenství a nabídla mi, abych se na ni obrátila, kdyby po porodu nastaly jakékoli potíže. Nyní jsem jí skutečně potřebovala.
Byla tu pro mě, vyslechla moje pochyby a poradila, abych se ze všeho vypsala. Vzala jsem blok a podle jejího přání popsala veškeré své pocity, průběh porodu, co se mi nelíbilo, z čeho jsem měla největší strach, co si myslím, že se pokazilo a nebylo podle mých plánů a představ, a jak probíhalo šestinedělí. Vysvětlila mi, že prožitý stres nebo dokonce trauma při porodu nebo také počáteční potíže s kojením (moje dcera odmítala správně sát, takže každé krmení byl srdceryvný a bolestivý boj, doprovázený jejím i mým pláčem) mohou zásadním způsobem negativně ovlivnit vytváření láskyplného citového pouta mezi mnou a miminkem.
Společnými silami jsme začaly situaci řešit, byla pro mě doslova strážným andělem, který mi neuvěřitelně pomohl. Naučila mě, jak najít cestu, co změnit a jak pracovat se špatnými zážitky a zkušenostmi tak, aby neničily můj, tedy náš společný život. Když jsem po pár letech rodila druhé dítě, navzdory mým obavám, že ucítím stejnou prázdnotu a úzkost, proběhlo všechno úplně hladce a já byla doslova ochromena silou té lásky, jakou jsem pocítila, když mi syna poprvé položili na břicho.
Jen mi bylo hodně smutno, že jsem to stejné nemohla prožít už při narození starší dcerky. A to jen kvůli tomu, že jsem slepě věřila lživému tvrzení, že každá máma prostě musí své dítě milovat okamžitě. Nemusí, mě tento názor ale dokázal vystresovat do té míry, že jsem si vytvořila psychický blok, který nakonec vyžadoval odbornou pomoc.