Přizvěte do své svého života kouče. Může vám pomoct nejen s time managementem

Už když jsem měla doma sotva roční miminko, psala jsem článek o tom, že své dítě vnímám jako skvělého kouče. A ten názor ve mně stále sílí. Dítě je velká výzva, ale také šance určitým způsobem vnitřně vyrůst. V mnoha ohledech. Jestli jsem si například do gravidity myslela, že mám trpělivost, brzy jsem věděla, že ani omylem. Že jsem do narození své dcery měla ponětí o disciplíně? Ukázalo se, že jen matné. A domněnky, jako že miluju diskuse? Když se odehrávaly pořád stejné, a navíc se sotva mluvícím batoletem, bylo to prostě únavné. A takových věcí bych ještě našla! Podobně jako určitě i vy. Stačí si všímat toho, co vám vyskakuje jako „problém“, a nebát se jej řešit. Protože i když je rozčilující vidět, jak vám právě mateřství (které je náročné samo o sobě) nastavuje zrcadlo a ukazuje, kde máte slabiny, je to právě také úplně ideální čas je trochu pořešit a někam se posunout.

VIDEO: Komunikace s dětmi: Zaveďte těchto 6 pravidel a budete si rozumět, radí koučka

Posunout se sama v sobě, ve vědomí toho, kdo jste, kam jdete a jestli je vám tam dobře. Je řada směrů, kde se můžeme stát vědomějšími. Třeba nenechat sebou manipulovat, naučit se dávat a respektovat hranice, pochopit jinakost osobnostního typu člověka. Můžete být nakrásně extrovertní sangvinik a narodí se vám silně melancholické introvertní dítě! Učíte se radikální otevřenosti a také uvědomění si toho, co nechcete kopírovat ze svých rodinných vzorců do další generace. "Děti jsou velkými učiteli, kouči a někdy i proroky, nepřestává mě to udivovat,“ potvrzuje také Jitka Ševčíková, koučka a lektorka emoční inteligence. V jakých dvou oblastech máme prostor pracovat na sobě nejčastěji?

Organizace, čas a osobní prostor

Tohle je asi první mateřské téma, které nás všechny spojuje. S dětmi ubude čas, který máme pro sebe, čas obecně, jako by najednou běžel v úplně jiném tempu. „Kvalita i kvantita prožívání našeho času s dětmi dostává samozřejmě jiný rozměr,“ říká na rovinu odbornice. A poprat se najednou s tím, že vůbec nezáleží na tom, co chcete dělat a kdy by se vám to hodilo, je ubíjející.

Kojení nepočká, přebalování nepočká, pračka nepočká, večeře nepočká… Vy jediná čekáte tak dlouho, až už ani nevíte, na co vlastně. A i když nakonec jakžtakž zvládáte, převálcuje vás pro změnu pocit, že jste uvízla v rutině, která se zdála být nutnou pro zkrocení nezkrotného času, ale která je šedivější než obloha utopená v oblacích smogu. Chce to záchranu. Chce to kouče! Aby vás z toho dostal? Ale vůbec ne. „Kouč vás z ničeho nedostává. Z čehokoli se dostává pouze klient, a to na základě vlastní vůle, vlastní sebedisciplíny a vlastní ochoty konat,“ upozorňuje Jitka Ševčíková na základní omyl v očekávání bezbolestného řešení. A ještě pokračuje: „Tak jako pacient se může vyléčit pouze respektováním nějakých nastavení, tak i koučovaný člověk hledá cesty, jak i třeba každodenní stereotypy proměnit v rituály a přijmout je, protože je to dočasné. To, že žije maminka ve stereotypu, je její rozhodnutí, její volba. Může si udělat život pestrý, barevný a jiný, pokud na to bude mít dostatek energie. Mám nyní v koučovacím procesu klientku, která má tři malé děti ve věku čtyři, dva a půl a jeden rok a pracujeme spolu právě na lepším time managementu, na tom, aby i s tak malými dětmi zvládala péči o sebe, měla schopnost čerpat průběžně energii na tu rutinu každodennosti a také nějakou jinou smysluplnou činnost, než je jen péče o potomky,“ vysvětluje Jitka Ševčíková. A i když můžete cítit zklamání, že to jako nejde samo, nějakou zázračnou radou, tou dobrou zprávou je, že jste to přece vy, kdo může pohnut světem, tím, s tím, s čím jste v něm nespokojená.

Vyřešit se dá pocit, že je toho na vás moc, že jste na všechno sama. Naučit se dá umění delegovat povinnosti třeba i na partnera, říkat NE na věci, které by vám ukrojily z těžce vydřeného osobního volna, anebo se naučit otravnou rutinu přeměnit na příjemné rituály.  Pracovat můžete na časožroutském pocitu nepostradatelnosti stejně jako na obavách, jestli toho vůbec děláte dost, a krok za krokem se dostat k tomu, že s dítětem – stejně jako bez něj – máte právo žít si dál po svém (i když dočasně jen v kratších vymezených úsecích). 

Emoce a emoční inteligence

My mámy jsme mnohdy synonymem emocí. Setkáváme se s nimi v úplně novém vydání, v nové intenzitě, a snadno se stává, že nás válcují. V dobrém, když se topíme v absurdně silné mateřské lásce, ale také ve zlém, když se pereme s výkyvy nálad, únavou, vztekem, bezmocí… Dostat pak emoce pod kontrolu bývá až otázkou jistého „přežití“. Ale co s nimi uděláte? Potlačíte? Ne! „Dobrý rodič je autentický. To znamená, že MÁ emoce, projevuje je, je upřímný, transparentní, tedy je vidět, co prožívá a co to s ním dělá. A že to ve většině případů zvládá,“ vysvětluje Jitka Ševčíková. Důležité je to pro vás, pro dostatek energie, pro ovzduší v rodině, partnerství i ve vztahu k dítěti. A úplně nejlepší je, že ani není nutné dobrat se ve zvládání emocí nějaké dokonalosti. „Dobré je, aby dítě vidělo i nezvládnutou emoční reakci, aby se naučilo rozlišovat, jak je to v pořádku a kdy už je to přes čáru. Ukázat si to můžeme třeba na emoci vzteku, kdy vzteklý rodič bude práskat dveřmi, kastroly nebo házet peřinami, případně vztekle zařve: Dejte mi pokoj, teď jdu porýt záhon na zahradu, abych se z toho dostal/a, než když vzteklý rodič zmydlí dítě, nakopne kočku, rozmlátí talíř nebo někoho ohrozí na zdraví či na životě. Hysterická reakce je na rozdíl od té zralé pro dítě odstrašující,“ popisuje koučka. A jak vlastně vypadá taková zralá reakce, ovládnutí emocí?

Můžeme si to ukázat na strachu. Zvládnutý strach je ten, který si přiznám a umím ho regulovat: Ano, mám strach, třeba z pavouků, a najednou vidím jednoho ve spíži. Co udělám? Neječím, ale požádám kohokoli, aby pavouka vynesl ven. Když se bojím výšek, můžu se rozhodnout do nich nelézt, nebo se třeba na vyhlídce chytit dítěte za ruku. Když se bojím konfliktu, přiznám to a hledám, jak z něj neudělat příště souboj. Stejně tak jako jakákoli jiná emoce, třeba emoce frustrace nebo hnusu. Jak se k ní dá propracovat?

Vědomým konáním. "Emoce neovládá mě, ovládám já ji. Je to jako s ohněm: dobrý sluha, ale špatný pán. Jsem královnou svých emocí, ne jejich otrokyní. Umím je dávat najevo tak, že okolí VÍ. A v tom je začátek tajemství toho úspěchu, mluvím o tom a vím, co cítím“ vysvětluje Jitka Ševčíková.

• Spolu s koučem můžete přijít na to, co ve vás vzbuzuje ty nejsilnější a nejproblematičtější emoce, jaké situace se kolem nich točí.
• Můžete popsat vzory chování, které jste si přinesla z původní rodiny, a naučit se je „přepisovat“.
• Dokážete najít určité regulační mechanismy, abyste nemusela panikařit, necítila se ztracená, nepotvrzovala si post „já jsem oběť okolností“ a podobně.
• A stejně tak osvobozující je přijít na to, že občas emočně přestřelit je v pořádku, ale že roli hraje to, jak se k tomu postavíte vzápětí (třeba jak to vysvětlíte dětem přiměřeně jejich věku).

A co ten zbytek? 

S koučem můžete řešit prakticky cokoli. A co se věcí kolem mateřství týče, tak vlastně možná raději genderově nevyváženě – s koučkou. Je dobré mít při sobě totiž někoho, kdo ví, rozumí, také má emoce, vlastní zkušenosti, a přesto objektivně může být průvodcem k tomu, abyste se právě jako máma cítila dobře, abyste to byla pořád vy, obohacená o nové pohledy, rozměry a vnitřní bohatství. Hledat můžete kouče také na základě konkrétní specializace. Existují tzv. vztahoví kouči, kouči se specializací na oblast podnikání a financí, najdete koučky se specializací na čistě ženská témata (probuzení ženskosti, cykličnost a podobně) nebo koučky, které se opravdu dobře vyznají v hubnutí (protože co si budeme, i to je řádně mateřské téma). Důležité je vědět, že můžete hledat a můžete najít toho „svého kouče/svou koučku“, který/á vás bude provázet k pocitům spokojenosti a klidu. „Dobrý parťák – kouč na tuto cestu je zkušený inteligentní partner pro tvůrčí dialog. Nejen vrba, která poslouchá a pak řekne: No jo, máme to těžký. Takový dialog dokáže ujasnit situaci, přinést nový nápad, zajistit přísun energie a zprostředkovat podnět či inspiraci. Životní a mateřské zkušenosti se nedají vyčíst z knížek, naučit se na seminářích a workshopech. Je to odvaha jít do něčeho a prožít to, a pak to nechat uzrát, abyste to zúročila. Mojí cestou je přirozenost, a tím si u svých klientů buduju důvěru. Mám tři děti, více než třicetileté manželství, zvládla jsem dlouholeté sžívání se s tchyní a náročný životní příběh. To, že žiju radostný a spokojený život, je každodenní práce. Když lidé chtějí vědět, jak na to, nabízím jim inspiraci, kterou jsem já sama na své cestě každodenně hledala. A nacházela. Je to totiž skvělý energetický doping,“ vzkazuje Jitka Ševčíková.