Maminka.czPeníze a kariéra

Problémy je třeba řešit!

, Časopis Maminka
23. 6. 2009
Problémy je třeba řešit!
Na poradě mluvím o všem, co mě posledního půl roku dráždilo, trápilo, co mi vadilo a kde jsem udělala chybu. Když po dvou hodinách končíme, třese se mi hlas, v puse mám sucho a jsem vyčerpaná. Přesto se dokážu i usmát.

Na poradě mluvím o všem, co mě posledního půl roku dráždilo, trápilo, co mi vadilo a kde jsem udělala chybu. Když po dvou hodinách končíme, třese se mi hlas, v puse mám sucho a jsem vyčerpaná. Přesto se dokážu i usmát. Tolik se mi ulevilo. Proč tahle porada nebyla už dříve?

K rozhodnutí, že přestanu problémy zametat pod koberec, budu o nich mluvit a začnu je konstruktivně řešit, mě přivedl psychoterapeut M. Scott Peck a jeho kniha Nevyšlapanou cestou. Jejím základním mottem je, že život je těžký, protože je těžké postavit se čelem ke všemu složitému, co nás obklopuje. Autor se na problémy dívá z trochu jiného úhlu pohledu, než jak je běžně vnímáme. Nenaříká, nelamentuje, neodsuzuje, že přicházejí a že se dějí. Naopak píše, že problémy a především pak jejich řešení dávají smysl našemu životu, oddělují úspěch od neúspěchu a vytvářejí naši odvahu a moudrost. „Každé poučení bolí. Právě proto nemají moudří lidé z problémů hrůzu, ale naopak je vítají – dokonce s bolestí, která je provází,“ říká M. Scott Peck. Protože většina lidí se bolesti bojí, snaží se problémům vyhnout. Odkládají je s nadějí, že jednoho dne se samy vyřeší nebo úplně zmizí. Snaží se na ně zapomenout. Předstírají, že neexistují. „Někteří z nás jsou schopni zajít ve snaze vyhnout se problémům a strastem neuvěřitelně daleko. Stále se vzdalují všemu, co je zjevně dobré a rozumné, jen aby našli pohodlný únik. Budují si důmyslné soustavy iluzí, v nichž pak žijí – někdy s úplným vyloučením reálného světa.“ Než téma rozebereme detailněji, je důležité uvědomit si, že spoustu problémů si vyrábí každý z nás sám – třeba tím, že nepřiznáme chyby, které jsme udělali nebo že k závažným věcem přistupujeme laxně, čímž je zveličujeme a dovolujeme jim, aby přerostly hranici toho, co jsme ještě schopni zvládnout.

Kdy vzniká problém?

Problémy se objevují v momentě, kdy o věcech začneme mluvit ve smyslu, že náš život ovlivňují nepříjemným způsobem. „Je spousta těch, které je třeba řešit, aby dále nevadily nebo neubližovaly, ale je také velká řada takových, které přirozeným lidským vývojem, působením času a okolnostmi mají jakousi ‚samohojící‘ schopnost. Není špatné občas nechat události běžet po své přirozené cestě, ale je třeba zasáhnout v případě, že se nám nebo někomu jinému jejich směr nebude líbit,“ říká psycholožka Petra Meisnerová. Je obtížné určit, jak konkrétně vypadá problém, který je potřeba vyřešit a kterého bude nutné se zbavit. Každý ho totiž bude vnímat jinak. Má se ale za to, že pokud na něco myslíme a mluvíme o tom ve smyslu, že „takhle to není v pořádku“ nebo „takhle jsme to nechtěli“, jde o počáteční projevy problému, které bychom neměli ignorovat. Problémy často unikají naší pozornosti, protože si je nepřipouštíme, snažíme se je vytěsnit. Teprve když se kupí a rostou, začínáme mít strach, že jejich vyřešení bude nad naše síly, a tak je dál vytěsňujeme. Jsou jako sněhové koule, na které se neustále nabalují další a další vrstvy. Příklad? Třeba nepřiznaná chyba v práci. Může jít o drobnost. Že zapomenete poslat e-mail, o který vás žádal šéf, a posléze děláte mrtvého brouka nebo se vymlouváte, že jste podklady pro zaslání neobdrželi včas. Jenže e-mail mohl být jen nití nadcházejícího velkého rozhodnutí a dlouhodobé skrývání za nepřesvědčivé argumenty se vám může vymstít – třeba se kvůli vám nečekaně bude muset odložit celý plán! Psychologie říká, že kdo neumí přiznat chybu, nedokáže ji přiznat ani sám sobě. Zřejmě za to může nízké sebevědomí. S chybou je nejlepší naložit tak, že ji přijmete, nahlásíte nadřízenému, vysvětlíte, proč k ní došlo, a ještě se z ní poučíte. Jenže takový postoj si žádá nadhled a odvahu, a tu nemá každý. Nicméně obojí se odvíjí od sebevědomí, a to se dá posilovat.

Odložte uspokojení!

Neschopnost rychle vymazat problémy ze života jsme si částečně přinesli především z dětství. „Malé dítě vyhledává takové podněty, které mu navozují pocit libosti a které uspokojují jeho potřeby – nejprve biologické, pak i sociální. Řešení problémů a zvládání povinností mezi ně nepatří,“ upozorňuje psycholog Petr Šmolka. I když nám v dětství rodiče vštěpují do hlavy, že nejdůležitější je splnit povinnosti a vyřešit problémy a že teprve poté si můžeme jít hrát, u některých dětí vyvolávají tyto příkazy spíš pocity vzdoru, a když pak dospějí, nechtějí se přizpůsobovat a nepříjemnostem se spíš vyhýbají. „Model rodičů hraje zásadní roli. Nicméně neznamená to, že každému rodiči – ,řešiteli‘ – se podaří vychovat stejně zodpovědného potomka,“ myslí si Petra Meisnerová. K problémům podle ní přistupujeme i na základě dřívějších zkušeností. Kdo po vyřešení pocítil úlevu, bude příště rozhodnější. Komu rychlá reakce kdysi přinesla ztrátu, teď bude zdrženlivější. „Sklon přehlížet problémy je typickým projevem neochoty odkládat uspokojení. Řešit je hned na počátku, dřív než nás k tomu okolnosti donutí, znamená dát přednost něčemu velmi bolestnému před něčím příjemným nebo aspoň méně bolestným. Je lepší raději trpět hned a doufat v budoucí uspokojení, než prodlužovat slast a myslet si, že budoucí strast nebude nutná,“ říká M. Scott Peck. Odkladem uspokojení myslí rozvrhnout si život tak, abychom se nejprve vyrovnali s bolestmi a teprve poté si užívali radostí. V praxi to funguje třeba tím způsobem, že v práci v prvních hodinách po příchodu uděláte nepříjemné věci, abyste se v následujících hodinách mohli věnovat těm, které vás těší.

Proč neřešíme problémy?

Že někdy necháváme problémy vyhnít, za to podle psycholožky Petry Meisnerové může i snaha vyhnout se nepříjemným strastem, které s sebou případné řešení přináší. „Řada lidí má tendenci zabývat se problémy tak, že o nich hovoří a rozpitvává je ze všech stran, aniž by si uvědomovali, že tím se jich nezbavují, ale naopak je konzervují. Pokud člověk či rodina žijí s určitými nevyřešenými tématy, je pro ně situace sice nepříjemná, ale zároveň bezpečně známá. Kdyby se pokusili je odstranit, dostali by se do úplně nové situace, kterou mohou vnímat jako neznámou, a tudíž ohrožující,“ říká odbornice. „Je přirozené, že nepříjemné věci přinášejí nepříjemné pocity do života a vyhýbání se řešení může být tedy přirozenou obranou nevpouštět si do života něco, co nám nedělá dobře,“ doplňuje. Abychom nezapomněli na druhou stránku věci. Najdou se i lidé, pro které je výhodné si problém ponechat, protože jim přináší pozitiva – třeba zájem okolí. Méně se pak zdá být těch, kteří problémy vnímají jako výzvu a neodkládají nikdy nic. „Řešičů“ možná nebude zase tak málo, ale nejsou svým chováním tolik nápadní jako „neřešiči“, neboť svým rychlým přístupem k řešení problémů nedávají prostor k tomu, aby vzniklo příliš napětí, témat k diskusím a konfliktů. „Z praxe vím, že většina lidí má tendenci všímat si toho, co je problémové, neběží plynule či nějakým způsobem ,bolí‘. Tyto události přitahují mnohem více pozornosti, než to, co problém nevytváří, co plyne tak, jak se očekává, a co ,neškobrtá‘. To bezproblémové máme tendenci brát jako ,normální‘. Z toho důvodu na sebe strhávají ,neřešiči‘ mnohem více pozornosti než lidé ,řešící‘,“ myslí si Petra Meisnerová.

Jak problémy ovlivňují psychiku?

Pomiňme teď poslední zmíněnou skupinu a vraťme se zpátky k lidem, kteří problémy neřeší. Pokud si jejich existenci připustí, většinou tak dlouho odkládají řešení (důvody jsme probrali výše), až bývá po posledním termínu, kdy se ještě dalo něco rozumného udělat. Přicházejí nové starosti, s nimi ještě větší obavy a neřešená potíž se jako nádor rozlézá nejen v hlavě dotyčného, ale třeba i mezi další lidi – například kolegy v práci. „Chování člověka, který odmítá řešit vzniklou situaci, připomíná chvíle, kdy se cítí vystaven stresu. Někteří lidé mají výčitky svědomí, jsou zoufalí, nervózní. Jiní bývají uzavřenější, další zase vše víc rozebírají s ostatními, a tím hledají řešení,“ vysvětluje Petra Meisnerová. Co tedy udělat s problémem? Nejrozumnější je přistoupit k němu jako k výzvě a s odstraněním začít co nejdřív, protože odklady přinášejí jen další komplikace. Už samotné rozhodnutí „vyřeším tento problém“ zapůsobí na psychiku tak pozitivně, že kdesi uvnitř pocítíte radost. „Než začneme problémy řešit, musíme za ně přijmout odpovědnost. Nemůžeme je odstranit, jestliže prohlásíme: ,To se mě netýká.‘ Právě tak s ním nehneme, budeme-li doufat, že jej někdo jiný vyřeší za nás. Jediný způsob, jak ho můžeme zvládnout, je říci: ,Toto je můj problém a je na mně, abych ho vyřešil,´“ uvádí M. Scott Peck. I okamžitému řešení by každopádně mělo předcházet koncepční rozhodování a stanovení priorit, zvlášť pokud s sebou nosíte celý pytel potíží. Může to vypadat jako zbytečná informace, ale někteří lidé se zabývají i drobnostmi, které ve skutečnosti ani problémy nejsou. Jednají chaoticky, přerušují veškerou svou práci a snaží se věnovat tomu, co je potřeba teď, hned a rychle… Výsledkem je obvykle kupa nevyřešeného a pocit vlastního selhání.

Jak kreativně řešit problémy?

Jednoduchý fígl či zaručenou radu, jak se naučit řešit problémy, nezná žádný psycholog. Nicméně řada z nich zná mnoho technik, které vám pomohou pochopit, že když překonáte odmítavý postoj k jejich řešení, můžete se naučit se jich zbavovat. Začít můžete třeba tím, že příčinu všech trablů začnete hledat sami u sebe a že budete brát v potaz nikoli momentální rozpoložení a náladu, ale dlouhodobé postoje, v nichž se ocitáte. (Malou inspiraci, jak na to, najdete v boxu vedle v příběhu z knihy Nevyšlapanou cestou.) Je jasné, že stojíte-li před velkým problémem, nebudete mít chuť pitvat se teď zrovna sami v sobě, nicméně pokud to neuděláte, budete vždycky řešit jen následky, nikoli podstatu problému. Je důležité uvědomit si, že vaše potíže mohou ovlivňovat i několik dalších lidí, a tak se nebojte svá trápení sdílet s nimi. Minimálně vám pomohou se správnou sebereflexí. Každý problém většinou sestává z několika menších, a tak je dobré si tyto rozepsat a rozdělit. To vám pomůže zbavit se strachu, získáte novou motivaci a budete ochotnější pustit se i do náročnějších úkolů. Abyste docílili spokojenosti, měli byste vědět, jakého výsledku při řešení problémů chcete dosáhnout.

Čím konkrétnější bude vaše představa o tom, jak by měl vypadat váš život poté, co se potíží zbavíte, tím snazší pro vás bude najít cestu k cíli i zvládat její jednotlivé etapy. Vítězství nad nimi se ohlásí dobrým pocitem kdesi uvnitř, začnete mluvit o úlevě a o radosti. Snažte se tyto emoce si zapamatovat, abyste i další problémy, které přijdou, řešili včas. Pokud se to naučíte, zjistíte, že jich ubývá, i když úplně nezmizí nikdy. Ono by to ani nebylo žádoucí. Jednak byste se mohli začít nudit (viz článek Pořád se jenom nudím…), jednak byste podle M. Scotta Pecka mohli přestat duchovně růst. „Vyhýbáme-li se strasti, kterou přináší řešení problémů, vyhýbáme se současně i duchovnímu růstu, k němuž nás problémy vybízejí. To je důvod, proč u chronických duševních chorob přestáváme růst, zasekneme se. A pokud se duše neuzdraví, začne usychat.“


VŠECHNY PROBLÉMY SE DAJÍ VYŘEŠIT

... Ing. Miloš Toman, který se zabývá problematikou řízení, firemní strategie a marketingu a přednáší jako lektor na kurzech marketingu, obchodních dovedností, reklamy a managementu, pro časopis MOJE PSYCHOLOGIE.

* Jak odlišit problém, který musím vyřešit ihned, od problému, který snese odklad? Nebo platí, že žádný problém nesnese odklad?

Schopnost stanovovat priority je jednou z podmínek úspěšnosti v profesním i osobním životě. Platí to samozřejmě i o problémech. V první řadě doporučuji nepouštět se do řešení problémů ihned a bezhlavě. Neprostá většina z nich do rána počká. Přes noc se nám myšlenky utřídí a dokážeme se na tyto problémy dívat objektivněji. Ne nadarmo se říká, že ráno je moudřejší večera. Pak je dobré vzít čistou čtvrtku papíru, napsat si na ni problémy, které je třeba řešit, a ke každému uvést racionální argumenty, proč by měl být první. Zdůrazňuji slovo „racionální“, protože všichni máme tendenci odkládat nepříjemná řešení a preferovat naopak ta, která nám přinesou uspokojení nebo jen neznamenají nepohodlí. Máme-li se například rozhodnout, zda si koupit nové boty, nebo zaplatit pokutu za jízdu načerno, jsme schopni snést spoustu argumentů, proč se bez nové obuvi neobejdeme, ačkoli nezaplacená pokuta může mít mnohem horší následky. Měli bychom tedy především argumentovat možnými či pravděpodobnými důsledky: Co se stane, když dám přednost řešení tohoto problému a druhý odložím na později? A jak to dopadne v opačném pořadí?

* Představte si člověka zavaleného neustále odkládanými problémy, který je právě teď chce začít řešit. Máte pro něj nějaký tip, jak a čím začít?

Asi je nejlepší začít tím nejhorším, abychom si následně mohli oddychnout, že to máme za sebou. Především ale doporučuji nastavit si systém cukru a biče. Cukrem je odměna, kterou si slíbíme za vyřešení jednotlivých problémů i celé jejich hromady. Musí to být něco, na co se opravdu budeme těšit. Jako bič pak použijeme veřejné vyhlášení svého odhodlání začít problémy řešit – rodině, okolí, spolupracovníkům a podobně.

* Jak řešíte problémy vy osobně? A stane se vůbec také odborníkovi, že by hromadil problémy a posléze si nevěděl rady s jejich řešením?

Myslím si, že neexistují neřešitelné problémy, ale potíže máme všichni s ochotou a motivací. Následně si pak namlouváme, že něco nejde, abychom se nemuseli do řešení problému pouštět. Já jsem v tomto ohledu tvrdohlavý a navíc jsem i na vlastní kůži poznal, jaké to je, když se řešení problémů odkládá, až skoro přerostou přes hlavu. Takže hledám informace, zkouším. Někdy to trvá déle, než jsem čekal, ale nakonec se vždy nějaké řešení najde. A snažím se i z těchto minulých zkušeností čerpat optimismus pro řešení nových problémů.

* Jakých největších chyb se lidé zpravidla dopouštějí při řešení problémů? A máte nějaký tip, jak je mohou odstranit?

Myslím si, že největší překážkou řešení problémů je bezcílnost. Člověk, který nemá životní a pracovní cíle, přistupuje k řešení problémů buď lehkomyslně, nebo ho ochromí strach. Obvykle pak řeší jen následky a problémy se zákonitě vracejí. Nejlepším způsobem, jak to změnit, je stanovit si své cíle a naplňovat je. Problémy pak přestanou být „spiknutím osudu“ a stanou se pouhými překážkami, jejichž překonání nás posouvá dále.


NEPŘIZNANÝ PROBLÉM M.

Scott Peck: Nevyšlapanou cestou (ukázka z této knihy je zároveň výbornou inspirací, jak odhalit existenci problémů)

Je někdy až groteskní, jak daleko jsou někteří lidé ochotni jít, jen aby nemuseli převzít odpovědnost za své vlastní problémy. Jednou jsem byl požádán o psychiatrické vyšetření a případnou pomoc v případě jistého poddůstojníka z povolání, který sloužil na Okinawě a měl vážné problémy s nadměrným pitím. On sám se za alkoholika nepovažoval a nebyl ani ochoten přiznat, že by pití bylo jeho osobním problémem. „Na Okinawě se večer nedá dělat nic jiného než pít,“ řekl. „Baví vás číst?“ zeptal jsem se ho. „To jo, jasně, číst mě baví.“ „Tak proč si večer místo pití raději nečtete?“ „V kasárnách se nedá číst, je tam moc velký rámus.“ „Dobře, proč tedy nejdete do knihovny?“ „Knihovna je moc daleko.“ „Je dál než bar, kam chodíte?“ „No, já vlastně nejsem žádný čtenář. Moc mě to nezajímá.“ „Chodíte rád na ryby?“ zeptal jsem se dále. „No jasně, na ryby chodím rád.“ „Tak proč místo pití nechodíte raději na ryby?“ „Protože musím celý den pracovat.“ „Nemůžete chodit na ryby v noci?“ „Ne, na Okinawě se v noci na ryby chodit nedá.“ „Ale dá,“ řekl jsem, „znám několik spolků, které to organizují. Chcete jejich telefonní čísla?“ „Víte, já vlastně na ryby moc rád nechodím.“ „Takže připouštíte,“ shrnul jsem, „že na Okinawě lze dělat i jiné věci než pít, ale vás osobně tu nejvíc zajímá právě alkohol.“ „Jo, nejspíš to tak bude.“ „Ale alkohol vám přináší potíže v zaměstnání, takže teď máte před sebou skutečný problém, viďte?“ „Na tomhle zatraceném ostrově by začal pít každý.“ Ještě chvíli jsem se snažil, ale poddůstojník vůbec neměl zájem vidět své pití jako osobní problém, který by mohl vyřešit, ať už sám nebo s cizí pomocí, a mně nezbylo než říci jeho veliteli, že se pro něj bohužel nedá nic udělat. Pil dál a musel být uprostřed profesionální dráhy z armády propuštěn. Zdroj: Nevyšlapanou cestou (Nová psychologie lásky, tradičních hodnot a duchovního růstu). Knihu vydalo nakladatelství Argo.

Témata: Časopis Maminka, Peníze a kariéra, Racionální argument, Pracovní cíl, Rychlá reakce, Momentální rozpoložení, Velké rozhodnutí, Okamžité řešení, Následující hodina, Skutečný problém, Jednoduchý fígl

Mohlo by vás zajímat
Má rozštěp, řekl lékař a navrhl potrat. Dítě si nechala. Jak vypadá teď?
Mateřská? Navenek se flinkáme, ale potají měníme svět, píše Marie Doležalová
Jsem v tom? Jak poznáte, že jste těhotná, i bez testu
Jak by vypadal svět podle dětských kresbiček? Takhle! Pobavte se s námi
Syn se narodil s jinou barvou pleti, než má jeho táta. Podezírali mě z nevěry
Mé dítě má mongolskou skvrnu! Je to nebezpečné?
Přiznání: S miminkem se nudím. Co s tím? Vyzkoušejte naše rady
Poznáte moluska? Podívejte se, jak vypadají a jak se jich zbavit
Rodičovská dovolená 2018 – vše, co potřebujete vědět

Horoskopy

Panna Nevhodné připomínky a nepříjemná nálada vedoucího pokračují i dneska. Po pravdě vám kazí extra…

Jména pro děti

Největší výběr jmen.

Dnes má svátek: Radko, Radoš, Rajko





Registrace

Pojďte s námi diskutovat, posílat otázky do poradny, nabízet a kupovat dětské zboží v bazárku.

Díky jednoduché registraci máte ke všemu okamžitý přístup.

Newsletter

Týdenní přehled nejdůležitějších zpráv do vaší e-mailové schránky.

  

Předplatné

Aktuální číslo časopisu