Maminka.czČasopis Maminka

Proč děti lžou?

, Časopis Maminka
14. 9. 2009
Proč děti lžou?
Často se rozplýváme nad tím, jak jsou ty děti krásně upřímné a bezelstné, co na srdci, to na jazyku. Netrvá to ale dlouho a zjistíme, že dokážou stejně dobře a navíc velmi přesvědčivě lhát. Ne vždy ovšem musí dětská lež signalizovat problémy s chováním.

Zkuste zapátrat ve své paměti, určitě to nebude nijak složité. Uslyšíte zvuk rozbitého skla, otočíte hlavu, uvidíte své dítko stát nad střepy, ale dostane se vám jednoduchého vysvětlení: „Já jsem to neudělal.“ Nebo ve školce slyšíte, jak se vaše ratolest chlubí kamarádovi, že si už umí zavazovat tkaničky, a přitom si sotva zvládne zapnout botičku na suchý zip. Anebo vám dítě zaujatě vykládá o tom, jak se setkalo s čarodějem, a ten mu vyčaroval autíčko, ano, přesně to, které má v kapse, a vy ani při nejlepší vůli netušíte, jak se tam ve skutečnosti mohlo ocitnout. Jsou vám podobné historky povědomé? Slavný a moudrý herec Jan Werich kdysi prohlásil, že „dětská lež nemusí být vždycky vadou, může být také příznakem fantazie“.

Tento výrok mimo jiné ukazuje, že člověk nemusí být zrovna psycholog, aby tušil, že za dětským lhaním se mnohdy skrývají pohnutky, které nejsou zlé ani asociální. Jako rodiče bychom je ovšem měli umět rozlišit a podle toho se také ke svým dětem chovat. Necitelně potrestaná nevinná dětská fantazie může způsobit poměrně rozsáhlé škody na dětské duši.

Je lhaní přirozené?

Dětská lež se vyvíjí stejně jako všechny ostatní složky osobnosti a charakteru malého človíčka, a je proto nutné ji posuzovat podle věku dítěte, ale i podle formy lhaní. Pokud jsme ochotni sáhnout si jen trochu do svědomí, potom si nutně musíme přiznat, že drobné lži nás provázejí na každém kroku a ani se nad nimi nepozastavujeme. Nebo jste si nikdy nevymysleli historku vysvětlující váš pozdní příchod do práce, netvrdili u pokladny v obchodě, že drobné opravdu nemáte, protože jste potřebovali rozměnit tisícovku, nebo si neubrali nějaký ten rok či kilo při seznámení se zajímavým protějškem?

Děti jsou na tom podobně. Lhát umějí, aniž se to musely nějak složitě učit. Samozřejmě jim v tom jako dospělí ale docela slušně pomáháme. Dítě například doma slyší, jak si pochvalujete hezké počasí a sluníčko. Potom společně vyrazíte na procházku, potkáte sousedku, která si stěžuje na „příšerné vedro“, a vy ze slušnosti přikyvujete a souhlasíte s tím, že „to slunce dnes tedy opravdu příšerně pálí“. Malému lháři tak jdete dobrým příkladem, a to se ještě v podstatě jedná o nevinnou diplomacii a nikoli o nemorální lhaní.

Fantazie a konfabulace

Děti začínají běžně a zručně lhát v předškolním věku. V tomto případě se ale nejedná o žádnou tragédii. Vězte, že vaše dítě je zcela normální, když vám rozpráví smyšlené historky o fiktivních kamarádech, o velkých domech, které navštívilo, nebo o bytostech, při jejichž popisu se vám ježí vlasy na hlavě. Bohatá fantazie a nepevná hranice mezi neexistujícím světem a realitou mu umožňuje volně a bez zábran proplouvat z překvapivě dospělého uvažování v jednu chvíli do nečekaně pohádkových bájí ve chvíli těsně následující. I tady ale přispíváme svou troškou do mlýna: na jedné straně chceme, aby naše dítko věřilo na Ježíška, ale na druhé straně se rozčilujeme, když nám už hodinu vypráví vyložené nesmysly. Tato bájná lhavost by měla vymizet nejpozději do čtvrté třídy základní školy; pokud přetrvává i v pozdějším věku, signalizuje již nějaký problém. Schopnost nadměrně fantazírovat v předškolním věku, jakož i přiměřeně sociálně lhát v pozdějším věku jsou v určitém smyslu známkou zdravého vývoje. Skutečně lhát totiž neumějí pouze děti trpící autismem.

Nesplněná přání

Obzvlášť citlivě bychom měli jako rodiče našlapovat kolem lží, které ve skutečnosti nesou nějaký vzkaz nebo zprávu pro dospělé. Často to bývají skrytá přání, která se v dětských historkách objevují. Slyšíte své dítě říkat třeba: „My jsme byli letos s maminkou a s tatínkem u moře,“ ale přitom sama dobře víte, že tatínek s vámi už rok nebydlí a dítě sedělo v paneláku u televize. Je však zřejmé, po čem dětská duše touží a co by jí opravdu udělalo radost. Podobně mohou lži sloužit k tomu, aby se dítě alespoň na chvíli stalo středem pozornosti. Vypráví o tom, že má „ještě větší autíčko na dálkové ovládání od tety z Ameriky“, ačkoli doma na něj samozřejmě žádná taková hračka nečeká. Ve školním věku se často jedná o děti, které mají buď problémy se sebevědomím a snaží se získat obdiv a náklonnost ostatních, nebo vám tím prostě říkají, že od vás nemají dostatek pozornosti za obyčejné věci, kterým se věnují, a tak musí trochu přitlačit na fantazii, aby je alespoň někdo bral vážně a uznával. Trest v takových případech napáchá víc škody než užitku, rodič by měl být spíše oporou a měl by se ptát, co dítěti chybí a proč má dojem, že není dost zajímavé pro ostatní.

Útěk před trestem

Ve školním věku se charakter lží proměňuje. Děti již dobře vnímají rozdíly mezi fantazií a realitou, přesto někdy nedokážou odhadnout důsledky svých činů a mají natolik velký strach z trestu, že raději zalžou. Opět k tomu docela slušně můžeme přispět tím, že se ptáme na něco, co ve skutečnost moc dobře víme (a dítě to samozřejmě ví také): „Uklidil sis po sobě hračky?!“ Nebo ve vážnějším případě: „Kde jsou ty peníze na nákup, co byly na stole?!“ Ptáme se zbytečně, protože víme, že dítě si hračky neuklidilo nebo si peníze prostě vzalo. Zbytečnými otázkami jen vytváříme tlak a dusnou atmosféru, která pravděpodobně povede k úhybné lži - ta má sloužit k útěku před trestem, i když je to často lež naivní a nesofistikovaná. Spisovatelka Penelope Leachová ve své populární knize Dítě a já uvádí, že důležitější než přiznání je v těchto případech snaha, aby si dítě uvědomilo, že udělalo chybu, že lhát se nemá a že lhaním nezíská žádné výhody.

Lež jako zbraň

I když se nám to nelíbí, jsou naše děti samozřejmě schopné použít i lži, které jsou za hranicí morálky a zdravého sociálního chování. V Učitelských novinách si například kolektiv jisté školy asi před rokem stěžoval, že některé děti používají lež jako pomstu: „Paní učitelka mě praštila“, nebo „Paní učitelka mě nutila sníst to masíčko, i když mě bolelo bříško a bylo mi špatně,“ tvrdí někdy děti doma svým rodičům, když se chtějí pomstít učitelce za něco, co se jich dotklo a co se jim nelíbilo. Lež používají jako zbraň.

Lži, které mají někomu ublížit, nebo které mají za cíl získat neoprávněné výhody či pochvaly, anebo které mají maskovat skutečné asociální činy, jsou již za hranicí normy a je třeba je řešit důsledně, případně i vyhledat pomoc odborníka. Jako v mnoha podobných oblastech je ale samozřejmě lepší prevence než terapie, a tu máme ve velké míře ve svých vlastních rukou. Příběhy dětských lží začínají vždy u příběhů rodičovských postojů a chování, byť to může znít banálně. Jednoznačně platí, že „vyrazit“ z dítěte pravdu za každou cenu nemusí být tím nejlepším řešením a cílem naší rodičovské snahy. Je-li pravda spojena s pocitem pokory nebo s následným trestem, jen těžko si ji dítě napříště samo vybere.

Nic než pravda?

Pokud chcete, aby vaše dítě lhalo jen přiměřeně, budete k němu muset sami přistupovat s pravdou a důvěrou. Neměli byste sami lhát, a když už to děláte, vysvětlete mu proč, například: „Říkala jsem babičce, že ty hrozné šaty, které mi koupila, jsou pěkné, protože jsem jí nechtěla ublížit.“ Je třeba vysvětlit dítěti motivy a pohnutky diplomatických a sociálních lží, které nemají ubližovat nebo něco zastírat. Dítě by mělo pochopit, že lež se mu v žádném případě nevyplatí. Proto ho za pravdu netrestejte, ale posilujte ji a chvalte. A pokud je třeba sáhnout k trestu, vyhněte se příliš tvrdým postihům, protože dítě se jim napříště pokusí vyhnout lží. Důvěra se buduje dlouho a někdy bývá křehká, proto se také budete muset rozhodnout, zda svému dítěti věříte, nebo ne. Nejhorší variantou je podezírání: „Podívej se mi do očí, opravdu mi říkáš pravdu?!“ Pokud si nebudete jisti, jaký přístup zvolit, představte si jednoduše sami sebe na místě svého dítěte a zkuste si uvědomit, co by pro vás bylo ze strany vašich vlastních rodičů přijatelné a co by vás už zranilo a spíše zatvrdilo.


Maminčin odborník PhDr. Adam Suchý klinický psycholog a psychoterapeut, vystudoval FF UP, pracuje ve FN Olomouc, je šťastně ženatý a otcem dvou dětí

Druhy lhaní

  • Instrumentální lež- slouží k dosažení nějakého cíle, nejčastěji k zamaskování prohřešku nebo k získání odměny
  • Neinstrumentální lež - dítě lže „jen tak“, protože se mu prostě chce, nebo lhaním vyjadřuje svá skrytá přání
  • Prosociální lež - je v podstatě tzv. lež milosrdná, kdy se nechceme někoho dotknout pravdou, která by působila poněkud krutě
  • Nezáměrná lež - ta může zahrnovat bájnou lhavost nebo nevědomou obranu - dítě si neuvědomuje, že provedlo něco špatného, ale podvědomí ho nutí lhát, protože tuší, že něco není v pořádku
Předplatné časopisu Maminka
Témata: Děti, Časopis Maminka, Dálkové ovládání, Adam Suchý, Sociální chování, Dětská duše, Bohatá fantazie, Dětská fantazie, Jednoduché vysvětlení

Mohlo by vás zajímat
Malý Alexandr se narodil bez očí a nyní čeká na adopci. Jeho máma se ho zřekla
Herečky, které otěhotněly během natáčení! Podařilo se to zamaskovat?
Řeč těla při spánku: Na zádech spí králové, schoulení jsou mamánci
Doma beránci, ve školce vlci. A mohla jsem za to já, perfektní matka!
Eliánek spí od dvou měsíců ve svém pokojíčku, říká Dominika Mesarošová
Pár dní ve školce a už je zase nemocné? Poradíme vám, jak podpořit imunitu
Úzkostné stavy se mohou projevovat různě. A co když je má celá rodina?
Jsem obézní. V těhotenství jsem cítila ze strany lékařů odpor a styděla se
Narodila se bez rukou. Lékaři byli pro potrat, rodiče ho odmítli

Horoskopy

Lev Zaměstnání je po delší době tak trochu riskantní a nesourodé. Tak moc se snažíte zaujmout nadřízeného,…

Jména pro děti

Největší výběr jmen.

Dnes má svátek: Alžběta, Alžbeta, Elizabeth





Registrace

Pojďte s námi diskutovat, posílat otázky do poradny, nabízet a kupovat dětské zboží v bazárku.

Díky jednoduché registraci máte ke všemu okamžitý přístup.

Newsletter

Týdenní přehled nejdůležitějších zpráv do vaší e-mailové schránky.

  

Předplatné

Aktuální číslo časopisu